plant.blog.cz

Asi to znáte všichni - v jistém věku skoro každé dítě zatouží po zvířátku. Ani sebedokonalejší hračky, mobily a plejstejšny nedokážou nahradit kontakt s živou bytostí, ke které by dítko mohlo přilnout a sdílet s ní radostné i smutnější okamžiky života. Nejinak tomu bylo i v naší rodině. Má dcera byla odjakživa milovnice psů a koní. A také pulců, hlemýžďů, křečků, morčat, andulek a podobné drobné havěti. Nakonec, měla být po kom. Já taky odmala zbožňovala veškeré zvířectvo a tahala jsem domů (většinou tajně) i hraboše, nalezené v polní brázdě při každoročně pořádané školní bramborové brigádě. Jó, kdyby tak maminka věděla, jak mi jeden z dvou hrabošů, umístěných v pětilitrové zavařovací sklence, utekl a schoval se v dětském pokojíčku za skříň! Ta by asi nebyla ráda, jenže naštěstí v době, kdy se to stalo, byla v lázních. Doma byl jen táta a před tím nebylo těžké utajit přítomnost zákeřného hlodavce. Pečlivě jsem zavírala dveře pokojíčku, aby se hraboš nedostal do kuchyně na zásoby a tajn...

Chlapec se Robertovi a Maureen mimořádně povedl, to se musí nechat. Geniální koktejl genů. Navíc je to velký sympaťák - určitě po tatínkovi:-)

Malá návnada pro ty, kteří mají v úmyslu zakoupit si DVD , vycházející už za pár dní, tedy přesněji 10. července 2012. Robert Plant je pro mě jedním z mála umělců, kteří ani s přibývajícími lety nezratili glanc a dokážou se stále radovat z nových cest (což ne všichni fanoušci asi ocení). Jeho úžasná osobnost vyzařuje tak obrovské množství optimismu a pokory k hudbě - to je něco, čeho si na něm nejvíc cením. Je to neuvěřitelně krásný člověk.

Ve čtvrtek večer přijela na návštěvu Lucie, což mě moc potěšilo, protože jsme se viděly naposledy v březnu při našem výletu na koncert Rise Against. Návštěva samozřejmě proběhla v duchu popíjení dobrých, tu mírně, tu více alkoholických nápojů, drbání a také oblíbeném pokuřování vodní dýmky. Ve dvou se to lépe táhne, a tak jsem dopředu koupila dva balíčky tabáku - meruňkovou a melounovou Nakhlu a kokosové uhlí a hned ve čtvrtek v pozdní noční hodinu dala uhlík na sporák a chtěla napustit vodu do vázy. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když se tělo mé staré dobré vodárny rozpadlo na dvě půlky! Chvíli to vypadalo, že budeme muset naši oblíbenou nezdravou zábavu zabalit, ale to bychom nebyly ženské chytré, abychom si neporadily. Lepicí páska je u nás osvědčený prostředek na opravy všeho druhu, takže provizorně slepená vodárna za chvíli už ochotně pobublávala. Hned druhý den jsme se vypravily pro náhradní tělo vodní dýmky. A narazily jsme na problém! Tělo nebylo k dostání. A protože jsem se od...

Povídal mi tuhle můj kamarád Láďa, pohledný to hoch s vlasy až na záda, že ho téměř nikdy nenapadá, jak se správně o srdce ženy žádá. Poradila jsem mu tedy mileráda, při čem každé zachvěje se brada. Řekla jsem mu, ať verše poetické skládá, a před jeho domem bude žen armáda. Poslechl mě ten chlapec, jménem Láďa, napadala ho hned témat hromada, Ať to byla balada, či serenáda, vše, co vyšlo z jeho hlavy, byla paráda. Brzy sám na to nestačil, povolal kamaráda, co na kytaru hrál s účinkem tornáda. Aby byla dokonalá jejich hudební fasáda, přidaly se bubny a basa - nástrojů plná sada. Láďa zpíval hlasem zamilovaného strnada, vysoké cé byla jeho výhradní výsada. Ovšem jeho zájem o ženy jaksi ochládá, když je kolem něj fanynek celá brigáda. Libuje si v neřestných eskapádách, svádí kdejakou i na lázeňských promenádách, v limuzíně, když cestuje po autostrádách, oddává se radovánkám s holkou, co se neovládá. Láska je teď pro něj jako bodnutí ováda, chovají se chlapci skoro hůř, než hovada, jejich ...

Léto, muzika, dobrá společnost, nezapomenutelná atmosféra a zážitky - to je hlavním tahákem většiny českých hudebních festivalů. Na to, jak jsme malá zemička, jich máme na výběr víc než dost, od těch nejznámějších a zahraničními hvězdami nabitých, až po ty lokální a méně známé. Zdá se, že hudbymilovný turista si musí z té přebohaté nabídky vybrat a spokojeně si notovat při pročítání jejich programů. Trávení prázdnin mezi pódii zlákalo před několika lety také mě. I když jeden z největších festivalů u nás v Česku se koná právě v mém rodném městě už jedenáct let, až do roku 2005 jsem se na něj nedostala ani jednou. Ovšem mělo to změnit jedno jméno, které se objevilo v seznamu účinkujících hned v únoru. Náš festival ohlásil, že v červenci 2006 přijede legendární zpěvák Robert Plant se svou tehdejší skupinou The Strange Sensation. Tohle bylo jedno z mála jmen, které by mě mohly přinutit jet kamkoliv a sehnat peníze na lístky kdekoliv - byla jsem tedy šťastná, že první otázku nemusím řešit a...

"Šedesátky byly pro mě nejdůležitějším věkem v historii lidstva. Skupina Traffic se zformovala v roce 1966. Už předtím jsem psal texty, tak jsem se zcela samozřejmě ujal této role i v kapele." Jim Capaldi Mr Fantasy je oslavou života skupiny Traffic a je doplněna více než sedmdesáti ručně psanými texty Jima Capaldiho, jeho vzpomínkami, novými rozhovory se Stevem Vinwoodem a obohacena pohledem a příběhy čtyřiceti jeho legendárních vrstevníků z řad hudebníků. Jednou z těchto osobností je i bývalý zpěvák Led Zeppelin Robert Plant, který do knihy kromě svých vzpomínek na jednu z legend, jež ovlivnila i tvorbu Led Zeppelin, přispěl svým podpisem. Kniha vychází v omezeném nákladu 900 kusů v luxusním boxu, je vázána v kůži se zlatým zdobením. Speciální verze obsahuje také sedmipalcový vinyl s písněmi '40 000 Headmen" na straně A a demo 'State of Grace' na straně B. Celá tato sběratelská legrace přijde bratru na 345 liber a je k dostání zde (tamtéž i zdroj použitého ...

Když je mi ouvej a vůbec ne do zpěvu, když náladu pod psa zrovna mám, nechám se unášet od břehu ke břehu, písněmi, co nejradši poslouchám. Nasednu do loďky v přístavu Melodie, od časů pradávných už kotví tam. Lodivod zavelí plout třeba do Anglie, či někam jinam, kde už to znám. Přivřu oči a vnímám zpěv hlubin modravých, jak loď má proti proudu cestu si razí. Vracím se k prameni, z něhož vše pochází, však i my vyšli jsme z něj čistí a nazí. V duši se zrcadlí veškeré pocity, ať je to smutek, radost či toužení. Nechme je hudbou tou vytáhnout z ulity, kdo jednou jí propadne, štědře ho odmění. *** Led Zeppelin - That's The Way (live 1975)

Cestování, léto a dovolená - to je jistě příjemné vytržení z všedního života. Je jedno kam, hlavně ujet stereotypu a nabrat nové síly někde v přírodě, nebo u moře. Cílem mého článku ale není popisovat letní radovánky. Jak už mám ve zvyku, rozhodla jsem se napsat o úplně něčem jiném. Cestování totiž nemusí být spojeno jen s rekreací. Jsou mezi námi tací, kteří hodně cestují i pracovně. Teď nechci mluvit o byznysmenech, nebo politicích. Chtěla jsem se zmínit o lidech, kteří si za svůj zápal a odvahu cestovat do míst, které bychom jako turisté asi těžko navštívili, zaslouží obrovský obdiv. Vždy jsem si vážila lidí, kteří se dokázali obětovat pro druhé, nadšence pro humanitu, kteří bývají okolím někdy považováni za exoty. Možná si někteří z vás řeknou, že se nás problémy třetího světa nedotýkají a že je zbytečné se jimi zabývat. I takové názory u nás někteří lidé stále mají. Ale já si myslím, že pokud se člověku dostalo toho štěstí, že může žít v relativním blahobytu, měl by si toho vážit ...

Dostáváme se do poloviny sedmdesátých let a čeká nás výběr z několika opravdu kultovních písní. Není třeba zbytečných řečí - předvedu vám výběr deseti skvělých kousků. Poslouchejte, zvažujte a hlasujte! Hezký poslech. 1. Led Zeppelin - Kashmir - album Physical Graffiti 2. Queen - Bohemian Rhapsody - album A Night at the Opera 3. Pink Floyd - Wish You Were Here - album Wish You Were Here 4. Ted Nugent - Stranglehold - album Ted Nugent 5. AC/DC - T.N.T. - album T.N.T. 6. Bob Dylan - Tangled up in Blue - album Blood in the Track 7. Roy Harper - The Game - album HQ 8. Fleetwood Mac - Landslide - album Fleetwood Mac 9. 10 Cc - I'm Not in Love - album The Original Soundtrack 10. Aerosmith - Sweet Emotion - album Toys in The Attic

Dobrý skoroletní podvečer, milí přátelé. Dostávám se v tento obvyklý čas k rekapitulaci už pátého dílu naší ankety o nejoblíbenější, nejúspěšnější, nejznámější, či nejhezčí píseň sedmdesátých let. Už je to zase měsíc, co jsem zde vkládala songy z roku 1974 a myslím, že je načase pohlédnout pravdě do očí. Takže: vybrala jsem jako obvykle desítku písní, z nichž některé jsou notoricky známé, některé méně a nechala jsem na vás, jak se s výběrem poperete. Abych řekla pravdu, výsledek mě nepřekvapil. Jasným vítězem tohoto dílu se stává Sweet Home Alabama, profláklá to pecka od Lynyrd Skynyrd. Plných 20 z vás (někteří možná i víckrát) stisklo tlačítko myši u této skladby a ta tímto získala 32,3 procent z celkového počtu hlasů. Druhé místo obsadili Queen. Deset hlasů sice královně na výstup na trůn nejvyšší nestačilo, ale stříbrná příčka je jistě potěšující. Abych to matematicky upřesnila, jedná se o 16,1 procent z celkového počtu (za chvíli si budu připadat jako Železný s jeho pověstným koláč...

Homo Sapiens družku za vlasy si vleče, tahle mu snad z jeskyně už neuteče. Bude jeho oheň střežit a žvýkat kůže, zuby silné má, tak snad tento úkol zmůže. Možná taky umí připravit steak z mamuta, a bude přítulná a vůbec ne nad(m)utá. Vypadá krásně, prsa visí jí až na pupek, silná stehna, nad nimi slibný výstupek. Tuhle babu bude mu každý u nich závidět, s ní zplodí dětí kupu určitě co nevidět. Slíbil jí, že když bude rozhánět jeho splíny, nebude líný uplácat jí sošku z hlíny. To kolega Mamutík se tuhle pěkně nachytal, a dotáhl hubeňoura, co hrozný pohled naskýtal. Než by ji vykrmil, aby vypadala hezky zavalitě, to by dřív jeho mužnost zašla na úbytě. A co na to všechno říká krásná Venuše? Ta konstatuje s klidem, rozvahou a suše: "Jak roztomile naivní je ta mužská sebranka, copak neví, že žena, toť věčná hádanka? Povíme si to tak za třicet tisíc let, pokud tedy vůbec bude existovat svět. Teď se nedočkavě ženou za kyprou ženou, ale ještě neví, jak budou lačnit za hubenou."

Krása je pouze subjektivní pocit. Každý z nás považuje za krásné něco nebo někoho jiného. Mé pojetí krásy bylo vždy přijímáno okolím s velkými rozpaky a není to proto, že bych chtěla být za každou cenu divná. Zatímco se moje známá rozplývala nad novinkami elektronické scény, já zarputile tvrdila, že nejhezčí hudba je ta od Led Zeppelin a Roberta Planta. Nad krásnými tvářemi mužů a žen z módních časopisů jsem vždycky ohrnovala nos a druzí slintali nadšením. Pro mě znamená krása něco víc, než jen dokonalost, souměrnost a nablýskanost. Myslím, že lidé se stávají krásnými teprve tehdy, když se do jejich tváří vepíše to, co prožili. Není těžké být mladý a krásný, fyzická krása k mládí jaksi patří. Ale k pravé kráse patří ještě kouzlo osobnosti, charisma, moudrost, dobrota. I věci jsou krásné až poté, co jejich kvality prověří čas. A hudba i umění jsou na tom podobně. Jako malá jsem měla strašně ráda babiččinu starou půdu. Právě pro ty staré, krásné věci, které tam stály v prachu a šeru. Ved...

Loni v srpnu jsem zde psala o dokumentárním DVD Blue Note, které ve dvouapůlhodinové stopáži mapuje celou hudební kariéru Roberta Planta, včetně vlivů, jež na něj působily a při svém hudebním putování je vstřebával a čerpal z nich. Musím se zahanbením přiznat, že ke koupi tohoto dokumentu jsem se ještě nedostala, ale zato jsem jej objevila rozkouskovaný na Youtube. Dávám zde tedy první část jako ochutnávku a doufám, že alespoň v někom z vás probudí zvědavost a shlédne i další části, případně, což by bylo ještě lepší, si DVD bude chtít opatřit. Myslím, že bude mít co říct nejen fanouškům Roberta Planta, ale i těm, co mají upřímný zájem o muziku. Blue Note - 1. část

Krása v dnešní době povýšila na nesmyslnou honbu za dokonalostí. Co je dokonalé, je i krásné, jak se nám snaží podbízet všude kolem. Dokonalá postava bez gramu tuku navíc, dokonalé křivky, dokonalá pleť bez vrásek a pupínků, dokonale upravené vlasy, umyté dokonalým šamponem, dokonale bílé zuby, vyčištěné tou nejdokonalejší pastou a kartáčkem, který doporučuje deset zubních lékařů z devíti. Krása je slušně rozjetý byznys. Pod tlakem televizních reklam, v nichž v rolích žen středního věku účinkují mladé dívky a časopisů, plných retuší upravených fotek modelek a hereček, se mnoho žen snaží dosáhnout na ideál krásy. A ideálem krásy je dnes mládí a dokonalý vzhled. Jenže kdo je od přírody dokonalý? Asi málokdo, a proto máme rozvinutý průmysl, který vykouzlí krásku i z té největší šeredky. Jen na to musí mít. Peníze i odvahu nechat ze sebe udělat úplně jiného člověka. Jo, plastičtí chirurgové dokážou zázraky. Tu odříznou kus sádla, tu přidají trochu silikonu na správná místa, odstraní vrásky...

Počátkem letošního roku jsem zde představila nejnovější album tuaréžské kapely Tinariwen s názvem Tassili. Album nezvyklé nejen spoluprací s řadou hostů (za všechny kupříkladu Kyp Malone, či Nels Cline), ale i atmosférou a zvukem. Kvílivý sound elektrických kytar a ženských sborů nahradily prosté akustické melodie a melancholie pouštního blues. Někde jsem četla o přirovnání Tassili k Zeppelinské Trojce - snad proto, že stejně jako Led Zeppelin ukázali svou něžnější tvář. Nakonec, známa je i náklonnost Roberta Planta k pouštní hudbě a jeho okouzlení její syrovou upřímností a naléhavostí. Zádumčivost, melodičnost a rytmus - tak by se snad dala ve třech slovech představit píseň, kterou vám zde hodlám představit. Jmenuje se Imidiwan Win Sahara (Imidiwan znamená v jazyce tamashek přítel) a kromě poslechu si zde můžete přečíst její text jak v původním znění, tak v anglickém překladu. Hezký poslech. Imidiwan n Sahara Ibas negraw elhuria Ad nenmenak ghred nemda Megh annemat ibas nella Bas ra...

Krása je v poupěti stolisté růže, krása je ve vůni letního vzduchu. Pohledem na krásu svlékám se z kůže a žasnu nad ní nahlas i v duchu. Krása je v toku řeky stříbřitém, co píseň dojímavou nám zapěje. Krása je v oblázku, jež se s úsvitem zaleskne na dně na znamení naděje. Krása je v paprscích, co tváře zahřejí, když chlad a smutek jim úsměv vzal. Až k srdci proniknou, k radosti svádějí, díky nim roztaje všechen chmur i žal. Krása je v nevinném pohledu dítěte, když s důvěrou k nám zrak svůj upíná. Krása je v heboučkém kožíšku kotěte, co pod tvým dotekem něžným usíná. Krása je v hudbě, co v žilách koluje, jak ve větvích stromů míza živoucí. Melodie krásná tvé smysly vzrušuje, emoce vytrysknou jak pramen horoucí. Krásné jsou věci, co vidíme v okolí, jen někdy je příliš daleko hledáme. Dívat se pozorně přece vůbec nebolí, tak mnoho věcí krásných zas poznáme.

Často si kladu otázku, kdy se změnilo vnímání krásna v hudbě, a to jak toho skutečného hudebního prožitku, tak i vzhledu protagonistů. Kde jsou ty časy, kdy lidi poslouchali muziku, protože jim dodávala pocit sounáležitosti, jejím prostřednictvím objevovali svět, tříbili si vnímání a jitřili emoce. Své idoly, kteří by mnohdy nesplňovali dnešní požadavky na estetično, vídali na koncertech a uznávali především jejich muzikantské umění. Vzhled byl až na druhém místě - důležitý byl právě prožitek a ztotožnění se s myšlenkou, kterou se jim muzikanti snažili předat pomocí své hry. Ono to vlastně není ani nic divného, v dobách, kdy se muzikanti vyskytovali v televizi jen sporadicky a videoklipy byly vzácností, lidé chodili skutečně jen na muziku. Asi málokdo by chtěl vyhazovat peníze za to, aby se mohl kochat krásou zpěváků, kytaristů nebo bubeníků. Pokud byl koncert nepovedený, neváhali fanoušci dát najevo svou nespokojenost s mizerným výkonem. Hudebníci byli z pódia často doslova vypískáni,...

Už jsem tady dlouho nedala žádnou písničku na dobrou noc, nebo prostě jen tak. Dnes tedy 'jen tak' něco z alba Walking Into Clarksdale z roku 1998. Občas je fajn vypnout a zaposlouchat se jen do melodie a hlasu, co umí ukolébat ke snění a pohladit rozjitřenou duši. Hezký poslech.

I když mám určitě spoustu chyb a nechovám se vždycky tak, jak se má - nemám ráda škatulkování a předem určené lajny pro to, jak by mělo chování v tom kterém věku vypadat - snažím se být slušná a ohleduplná především k starším lidem. Je to dáno také tím, že má práce se seniory, jak se jim dnes moderně říká, úzce souvisí. Mám to možná už napsáno na čele, že jsem vůči nim vstřícná, takže se mi dost často stává, že mě na přechodu nějaká babička požádá o to, abych jí pomohla přejít cestu, nebo jí v obchodě pomáhám luštit mravenčí písmo na obalech. O to víc mě vždycky štve, když vidím neurvalé a hulvátské chování (nejen) ke starým lidem kolem sebe. Sprostota, arogance, nadávky a křik jsou pro mě naprosto nepřijatelné, mám to v sobě zakořeněno od dob, kdy jsem na vlasní kůži zažila, co to je být středem zájmu psychopata. Pokud kdekoliv slyším tyto projevy - ať se týkají dětí, žen, starých lidí, nebo zvířat - naskakuje mi husí kůže a mám pocity slabosti a nevolnosti. Nedávno se mi stala taková...

Když jsem viděla, že jako téma tohoto týdne zvítězila Normálnost, hned jsem si představila hory článků podobných jako vejce vejci. "Co je to normálnost?", "Nejsem normální!", "Nikdo není normální!", a tak podobně. Abych řekla pravdu, mě jako první asociace na Normálnost napadla Normalizace. Možná je to proto, že jsem se vlastně na jejím počátku narodila, takže jsem v normalizaci prožila celé své dětství a mládí. Na jejím počátku stál vpád vojsk pěti zemí v čele s naším ochráncem nejvyšším - Sovětským svazem - které měly za úkol potlačit pokusy o reformy socialismu v podobě takzvaného Pražského jara. Nebylo asi moc normální, když moje rodiče jedné srpnové noci vzbudil hukot tanků na blízké silnici - znamenalo to konec všech nadějí na změny a počátek obnovení tuhých stranických praktik, úpadek kultury a znovuobnovení cenzury, rušení mnoha zájmových organizací a všudypřítomný strach. "Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša!" bylo heslo těch srpnových dní a...

Když se vrhnu na poslech nějakého nového alba, přestává pro mě na nějakou dobu existovat svět. První náslech bývá takový zkušební, druhý potvrdí, jestli se k němu budu ještě vracet, při třetím už mám pár oblíbených songů, čtvrtý, pátý a další - už mi to v hlavě šrotuje, sedmý... pokud se propracuju tak daleko, většinou už to musí být deska, která mě hodně zaujme. V případě Apocalyptic Love od Slashe a jeho doprovodné kapely The Conspirators byly tyto podmínky splněny, proto jsem se rozhodla přidat svůj malý postřeh na jeho adresu. Pokud máte rádi poctivý rockový zvuk jako ze starých časů, trochu afektovaný hlas Mylese Kennedyho a brilantní Slashovy riffy a kytarová sóla, budete nejspíš tímto albem nadšeni. Apocalyptic Love je jako vystřižené z učebnic rocku a představuje skvělou ukázku muzikantského umu, feelingu a improvizací. Kromě Slashe a Kennedyho, který podle nedávných spekulací měl nahradit Roberta Planta na turné Led Zeppelin (což se samozřejmě nekonalo), na albu uslyšíme basky...

Dřív nebylo normální nosit dlouhý vlasy, a korálky se ověšet od hlavy až k patě. Dřív nebylo normální říkat, co si myslím, to pak z tebe fízl stáh kůži i gatě. Dřív nebylo normální poslouchat muziku, co se líbí tobě a ne ženským v masně. Dřív nebylo normální vybrat si putyku, kam nechodí tajní a můžeš tam psát básně. Vyvrhelem stal se, kdo stádnost lidu rušil, kdo chtěl žíti po svém a ne jen spásat trávu. Každý z těchto výtečníků v koutku duše tušil, že za svoji jinakost jednou v base složí hlavu. Kdo by si pomyslel, že jednou bude správné, místo psaní básní zase spásat louky. V době kdy nám konzum a levný bulvár vládne, není u nás místo pro duševní toulky. Kdo by si pomyslel, že jednou v normě bude, zahodit korálky a ustřihnout si vlasy. Místo písní s duší v rádiu ti hude, malomocná garda od Armády spásy. Kdo by si pomyslel, že říkat budem dětem, pohádky o kráse a šrajtofli plné peněz. Papírové božstvo dnes hýbe celým světem, bez chechtáků ani na ulici nelez. Místo do přírody, chodíme...

Nedávno jsem zde psala informaci o účasti Roberta Planta na novince kapely Lil Band O Gold, která je pojmenována Play Fats . Spolupráce s touto skupinou není pro Roberta žádnou novinkou, v jejich společnosti a vedle spousty dalších významných umělců se účastnil již nahrávání velkolepého tributu , věnovaného k podpoře Fatse Domina a při této příležitosti před několika lety také společně s Lil Band O Gold vystoupili v New Orleans. Ukázky z jejich spolupráce jsou k vidění v dokumentu Promised Land: A Swamp Pop Journey. Kdysi dávno v Led Zeppelin Robert rovněž zpíval na koncertech a zvukových zkouškách standardy - součástí meddley (nejen) ve Whole Lotta Love bývala Dixonova Hoochie Coochie Man, nebo Lets' Have A Party Jerryho Liebera. Fatse Domina zase připomíná skvělá verze Blueberry Hill z roku 1970, vydaná na nelegální nahrávce Live on Blueberry Hill. Nyní Plant propůjčí svůj hlas dvěma Dominovým skladbám: If Keeps Raining a I've Been Around. Obě jmenované písně zazněly v New...

Tak tuto větu jsem občas slýchávala z úst synových učitelek ve školce i v prvních ročnících základní školy. Brala jsem to na lehkou váhu, protože co si pamatuju, my za našich časů bývali taky nenormální, a pak jsme z toho vyrostli. Dětství je holt období, kdy jsou nenormální věci úplně samozřejmé. Smolíčka vychoval místo maminky a tatínka jelen se zlatými parohy, Otesánek se svým adoptivním rodičům odvděčil tím, že je spořádal k svačině (kupodivu to na rozdíl od něj přežili), Sněhurka žila v domečku se sedmi trpaslíky a tak by se dalo pokračovat dál a dál. Pohádky, kterými své děti odmala krmíme, jsou plné situací, které jaksi nejsou tak úplně v běžné normě. Jaký cíl tyto příběhy vlastně mají? Rozvíjet fantazii, představivost, vzbuzovat emoce, vychovávat k přesvědčení, že dobro zvítězí a zlo by mělo být po zásluze potrestáno. Ten poslední bod je v dnešní době už jen utopie, protože zlo je silnější a často dobro a spravedlnost přemáhá, ale na to každý časem přijde sám. V dětské duši je ...

V prvním díle veršované hádanky jsme zjišťovali hudební styl a musím konstatovat, že tento díl zůstal nevyřešen. Pátrání se zúčastnily Eruvie a Livien a bohužel ani jedna nepoznala, jakýže styl jsem měla na mysli. Můžu prozradit, že Livien byla hodně blízko, ale přehlédla jeden detail a totiž, že housle nejsou nástrojem, který by mohla slyšet ve hře starých bluesmanů. Takže - nechávám zatím tento díl ještě otevřený, pokud by to někdo chtěl zkusit a přidávám nový. Budu se snažit do budoucna psát tak, aby bylo pro vás zadání srozumitelné a abych předešla nedorozuměním, způsobeným mou chaotickou povahou (pokud jste ovšem sami chaotici a nepřečtete si to pořádně, neručím za výsledek:-)). Dnes tedy hádáme jméno osobnosti a myslím, že to bude jasné, jak facka. Legendou světovou se stal, v své době byl všech pódií král, však loni tomu bylo dvacet let, co předčasně opustil tento svět. Nemoc zákeřná ho skolila, zanechal tu po sobě kus díla, pojďme si teď říci slov pár, o tom, jak kdysi začínal....

Přiznávám, že jsem egoista, to o sobě vím dozajista, jinak bych tu asi nepsala, už dobré čtyři roky bezmála. Na počátku byl nápad jediný, ne, nebudou tu žádné květiny, jak by to podle názvu vypadalo. Vlastně ano, o jedné se mi tehdy zdálo. Takže vlastně kvůli jedné rostlině, začalo to tak pomalu a nevinně. Nejprve jsem psávala jednou za týden, pak k nelibosti rodiny už každý den. Protože jsem tvor velmi chaotický, a o pořádek se snažím jen sporadicky, vnesla jsem chaos i mezi své řádky. Teď už to těžko někdy vezmu zpátky. Informací o hudbě tu najdete přehršel, tolik, co málokdo na internetu by si našel. Musíte ale umět trochu mezi řádky číst, nebo někdy také obrátit pomyslný list. Jak říkám, nejprv jsem tu herbář založila, do něj jsem dala všechna jeho díla. Každičkou skladbu, co mi hlavou prolétla, jsem do stránek těchto zapletla. Pomalu a jistě se z toho stal, můj dennodenní rituál. Nemyslete si, že mě to nějak brzy, přestane bavit, či omrzí! One More Cup of Coffee Ani šálek kávy nen...

Desátého července 2012 vyjde na DVD záznam části koncertu Roberta Planta a jeho skupiny Band of Joy, pořízený 9. února 2011 v Nashvillu. Band of Joy, ansámbl příhodně odkazující na kapelu, v níž Robert Plant začínal po boku Johna Bonhama, je složen ze zkušených, vynikajících muzikantů - za všechny jmenujme Buddyho Millera, kapelníka a jednoho z nejlepších kytaristů v Nashvillu, který doprovázel Planta už při turné s americkou zpěvačkou a houslistkou Alison Krauss. Robert Plant si pro intimní vystoupení v Nashvillském válečném památníku připravil celkem šestnáct skladeb, které představují průřez jeho bohatou hudební historií. Celkem šest kousků je věnováno vzpomínce na Led Zeppelin - Black Dog, Houses of The Holy, Tangerine, Ramble On, Gallows Pole a Rock and Roll dostaly opět nový náboj a potvrdily tak svůj statut nesmrtelnosti. Čtyři písně pocházejí ze společného alba Band of Joy, a pak je zde několik ukázek ze sólových prací Roberta Planta z dřívějších let. DVD vyjde i ve formátu Bl...

Pití čaje bylo u nás doma bráno spíš jako povinný rituál - hrnek s vymáchaným Pigi sáčkem k snídani, ve školní jídelně nenáviděná břečka s mlékem, kterou jsme odnášeli nedotčenu k okénku a sklízeli za to nevrlý pohled dohlížející soudružky učitelky. V době, kdy jsme bývali nemocní, to byl buclatý hrnek s kouřícím bylinkovým nápojem, který nám maminka servírovala až do postele. A když jsme byli nemocní jen naoko, tak se do toho ještě teplého čaje namáčel teploměr - a uhlídej to pak, aby rtuť nevyletěla příliš vysoko, případně neutekla úplně. Všední a obyčejný - to býval čaj v dobách mého dětství. Však při pohledu do regálů v obchodech člověk našel s bídou tři druhy černého čaje, které měly podobně odpornou pachuť a dochucovaly se medem a citronem, aby byly vůbec k pití. Jednou ze specialit byl takzvaný Express Tea, což byl zvláštní, hodně tmavý sirup, který po zalití horkou vodou připomínal trochu rumovou tresť, ale čaji se v žádném případě nepodobal. Pravý čaj se dal sehnat možná tak v...