Je slušnost a ohleduplnost normální?

I když mám určitě spoustu chyb a nechovám se vždycky tak, jak se má - nemám ráda škatulkování a předem určené lajny pro to, jak by mělo chování v tom kterém věku vypadat - snažím se být slušná a ohleduplná především k starším lidem. Je to dáno také tím, že má práce se seniory, jak se jim dnes moderně říká, úzce souvisí. Mám to možná už napsáno na čele, že jsem vůči nim vstřícná, takže se mi dost často stává, že mě na přechodu nějaká babička požádá o to, abych jí pomohla přejít cestu, nebo jí v obchodě pomáhám luštit mravenčí písmo na obalech.

O to víc mě vždycky štve, když vidím neurvalé a hulvátské chování (nejen) ke starým lidem kolem sebe. Sprostota, arogance, nadávky a křik jsou pro mě naprosto nepřijatelné, mám to v sobě zakořeněno od dob, kdy jsem na vlasní kůži zažila, co to je být středem zájmu psychopata. Pokud kdekoliv slyším tyto projevy - ať se týkají dětí, žen, starých lidí, nebo zvířat - naskakuje mi husí kůže a mám pocity slabosti a nevolnosti.

Nedávno se mi stala taková příhoda : jela jsem se svým synem tramvají a na jedné zastávce přistoupila opravdu stará a nemohoucí žena o berlích s batůžkem na zádech. Sedla si na sedadlo, které je určeno pro postižené, ale stále to pro ni bylo ke dveřím daleko. Možná proto se začala zvedat ze svého místa dřív a sunula se k výstupu. Tramvaj zastavila na zastávce a já v domění, že babička už hodlá vystoupit, držela tlačítko, které otevírá dveře, o pár sekund déle. Babička mi poděkovala s tím, že ona vystupuje až na další zastávce, ale to už se z kabiny vynořila vzteklá tvář řidičky, která se do mě pustila: "Budete se ještě dlouho rozmýšlet, než vystoupíte??? Já nemám tolik času, abych mohla čekat, až si vzpomenete... a tak dál, prostě řvala na mě, jak na malého fracka, co rozbil okno. Koukala jsem nechápavě, protože já chtěla jen pomoct té staré paní a dokonce jsem se snažila to i vysvětlit, ale pak jsem to vzdala. Řidička nasraně práskla dvířky od své kukaně a jeli jsme dál. Lidi kolem se potutelně usmívali a nikdo nic neřekl. Docela mě to rozladilo, protože mám zato, že trocha slušnosti by nezaškodila a já rozhodně nedělala nic špatného, když jsem se snažila o to, aby tu paní třeba nechala vystoupit. Musela přece vidět, že chodí opravdu jen s velkými obtížemi. Jenže řidička zřejmě neměla dobrou náladu a pospíchala.

Ten spěch, shon a neurvalé chování - to je dneska dost časté. Já, já, já, jen já a nikdo jiný: strkat do lidí, kteří mi překážejí, v autě nedat přednost, na přechodu mlátit do volantu, když to někomu déle trvá, řvát vulgarismy, osočovat se - asi každý tohle známe. Připadá mi, že někteří lidi mají na očích klapky, které jim nedovolují vidět nic jiného, než sami sebe a to určitě není v pořádku. Pro ně je možná takové chování naprosto normální, jenže podle toho pak vypadají mezilidské vztahy. Kdyby si každý aspoň na chvilku uvědomil, že na světě není jen on a jeho potřeby, hned by se nám lépe dýchalo.

Jak jsem říkala v úvodu článku, nejsem bez chyby, ale k ohleduplnosti jsem byla vedena a nehodlám to nijak měnit jen proto, že je dneska normální být sebestředný.