plant.blog.cz

Každého dne ráno vstanu, ustelu a dám si vanu, pak se musím zkulturnit dřív než vyjdu mezi lid. V závislosti na počasí učešu si svoje vlasy, podle slunce, větru, deště oblečení zvolím ještě. I když se mi vážně nechce, a nejde to nijak lehce, musím zkrátka do práce to beze vší legrace. Kdybych já tam nešla totiž, měla velikou bych potíž, nebyly by prašule na kocouří granule. Nebylo by ani na byt, to už bych se mohla zabít, takže radši sklopím hlavu, pamětliva dobrých mravů. Nebylo by na kokina, ani na ta prachlaciná, nebylo by na lízátka, když to vezmu takhle zkrátka. Neměla bych plyn a teplo, z toho by mě brzy kleplo, ani polštář, peřinu, bez toho já zahynu. Nejsem žádný dobrodruh, co by proťal tenhle kruh, a neumím říci dost! Skončí tahle závislost!

Při pohledu na téma týdne mě hned napadla malá slovní hříčka, která by parafrázovala dnešní výrazové prostředky. Tedy z tónů písní jsem stvořila báseň, kterou napsala zhrzená dívka Tonymu, jenž ne a ne písnout. Čeká na těch pár slov na facebooku, má zapnutý mobil a stále sleduje, zda se neozve esemeskový tón a když už ji to čekání přestane bavit, pustí si ze žalu své oblíbené vyzvánění. Slzy kapou na displey nejmodernějšího chytrého telefonu a hrozí, že Tony už nezavolá... Když už se nevyjádříš písní, tak mi, Tony, aspoň písni! Písni třeba na facebook, to je přece, Tony, fuk... Stačí mi tak dvě tři slova, budu je číst zas a znova. Hlavně musíš ukázat že máš mě pořád ještě rád. Pošli třeba esemesku, Tony, nebo zkus mě prozvonit, neboj, vím, že kredit nemáš, hlavně moje číslo nemaž! Zavolám ti klidně zpátky, z telefonu od mé matky. Nebuď nedostupný, Tony, a zvedni mobil, když to zvoní. V hlavě nechám tóny znít, neříkej, že je to shit, tóny písní, melodii, bez tebe tu nepřežiji, Tony, pís...

Čas letí jako splašený a datum v kalendáři mi připomíná, že je třeba nejen vyhlásit výsledky ankety o nej (lepší, oblíbenější, dosaďte podle svého) skladbu roku 1992, ale také uvést v život anketu novou. Nejprve si v krátkosti zrekapitulujeme, jak dopadlo vaše hlasování. Musím říct, že výsledky jsou velmi zajímavé, neboť rozdíl mezi prvním a posledním místem představuje 58 hlasů. K tomu si přičtěte, že první song od vás získal hlasů devětapadesát a hned zjistíte, že poslední má tedy jen jeden a to ještě můj. Kdepak se stala chyba, že by skladba od Blind Melon měla podobný osud, jako ta holčička na začátku videa? První a druhé místo od sebe dělí 26 hlasů, druhé a třetí sedmnáct. Začíná se to zamotávat jako slovní úloha, co? Čtvrtí Faith No More dostali hlasů devět, pátý Eric Clapton osm. Šestí Rage Against The Machine má o dva hlasy méně než pátý Eric Clapton a ještě o jeden hlas míň získal Jason Bonham a jeho Band. Předposlední je Tori Amos a Sonic Youth s třemi hlasy. Tak a teď jsem ...

Říká se sice "podle peří poznáš ptáka, podle řeči darebáka", ale já si tohle rčení poněkud upravila pro potřeby svého rozsáhlého výzkumu, jenž se zaměřuje na dělení lidstva z hlediska hudebních preferencí. Pokud byste se rádi dozvěděli, do jaké kategorie patříte vy, rozklikněte celý článek. Prosím, berte povídání s nadhledem, rozhodně jsem neměla v úmyslu se někoho dotknout. A klidně vám prozradím své druhové zařazení. 1. Přepínač rádiový Druh, zatím hojně rozšířený na celém území republiky, se vyznačuje citlivými prsty, z nichž zejména palec a ukazováček je silně vyvinut. Přepínač je spokojen, pokud se mu povede naladit stanici, která ho nejmíň irituje, což je ovšem úkol téměř nadlidský. Když na takovou narazí, je schopen nějakou dobu fungovat a vypne poslech, ovšem pokud ho nevyruší kupříkladu příliš hlasitá reklama. Pak většinou začne nadávat a ladí znovu. Vyzná se ve zkratkách jako je VKV, KV, VDV, SV, UKV a zná i názvy některých stanic, s hudbou je to ale už horší. Chutn...

Opět jedna recesistická báseň na poetické téma... Asi všichni dobře známe barevné tóny, které skrývají zplesnivělé potraviny. *** Když žaludek ti hlady zpívá, tvůj zrak hned padne do spíže, ó běda, jen houska plesnivá leží tvé ruce nejblíže! Celá zeleně kropenatá, dříve prý bílá bývala, už hnusí se ti na ni hmatat, i kdybys hlady slintala! Co počít si, když doma není ani kousíček pečiva, chléb podlehl také tlení, nic už tu k jídlu nezbývá. Spory, houby, paraziti, penicilin šlechtěný, je to vážně na zabití - nechceš břicha bolení? Marně tě tvá máma plísní, jako bys byla kojenec, jenže k potažení plísní dochází, než bys řekla švec! Břicho si smutně zanotuje dnes nebude mu na svátky. Když ruka tvá teď vyhazuje plísně do koše s odpadky.

Psát o rocku jakožto hudebním stylu by vydalo na knihu, na to formát blogového článku opravdu nestačí. Jeho vývoj je bezesporu zajímavý a rovněž zajímavé je i zkoumání nejrůznějších odnoží; přesto si myslím, že zlaté období, kdy rocková muzika ovládala zcela světová pódia a trh s gramodeskami, byl přelom šedesátých a sedmdesátých let. V této poměrně krátké době vznikl a zažíval svůj rozlet jeden z nejzásadnějších hudebních stylů - hardrock. Skupiny, které byly v té době populární, dodnes představují nevyčerpatelnou studnici nápadů a k jejich odkazu se hlásí - ať už vědomě či nevědomky - celé další generace muzikantů. Rock se oproti lízátkovému popu a agresivnímu heavy metalu zaměřoval na emocionální stránku posluchačovy duše, nutil ho vnímat, prožívat a přemýšlet. Stal se tak určitým ekvivalentem kvality a náročnosti. Za přelomový by se dal označit rok 1968, který dal světu tři zásadní představitele hardrocku, jejichž tvorbu dnešní hudební historikové označují jako klíčovou, nadčasovou...

Po delší odmlce vás vítám u dalšího dílu seriálu o baskytaristech, který dnes bude tak trochu speciální - budeme se v něm totiž věnovat výhradně ženám. Nevím jak vy, ale všímám si, že v nejrůznějších žebříčcích nejlepších hráčů figurují převážně samí muži a ženy v muzice zaujímají vesměs post zpěvaček a pokud už hrají na nějaký nástroj, je to nejčastěji klavír, akustická kytara nebo tamburína. Nechci se tady pouštět do nějakých sociologických studií, ale za malé zamyšlení to stojí. Dle mého názoru je tato skutečnost dána na jedné straně jak odlišnou výchovou, tak také zájmy. Přijmout do kapely ženu - pokud je zbylé osazenstvo mužského pohlaví - znamená riziko, o němž by vám spousta hudebníků mohla vyprávět celé historky. Někdy je problém v tom, že se chlapi kvůli holce hádají, jindy zase ona sama odchází, protože se vdala a partner žárlí, případně otěhotní a musí se hraní minimálně na čas vzdát. Jsou samozřejmě jistá hudební odvětví, kde žena hraje prim - a teď mám na mysli spíš popovo...

Jsem intelektuál až na půdu, duševní stravu já mám nejraděj. Neberu taky kdejakou odrůdu, na výběr mám titulů habaděj. Místo toastu s tuňákem dám si jeden fantasy list, nepohrdnu ani ležákem, co nikdo za nic nechce číst. Knižní klih je mým sosem - a zvlášť z detektivních sešitků. Ten když mi leží pod nosem, toť nejkrásnější z požitků. Jako gurmán si lebedím u románů s vazbou masivní. Na ty se pekelně soustředím a vydrží mi vždy kolik dní. Mám rád místa, kde to žije, však u jídla nevadí mi ticho. To v oddělení historie si parádně pak nacpu břicho. Knihovník nemá pochopení pro jazýček můj gurmánský. Ten moje chutě neocení na to je příliš pedantský. Prý znehodnocuji majetek a veřejný dokonce k tomu, pohár trpělivosti přetek - raději měl jsem jít domů. Teď se na svět dívám zdola, udělal jsem jenom "bziiik". Skončil můj život kniho mola - to všechno ten hajzl knihovník.

Proč se vlastně stavu nejvyšší blaženosti říká "sedmé nebe"? Sedmé proto, že sedmička je šťastné číslo? Nebo je v tom cosi hlubšího? Proč není nebe třetí nebo deváté? A jak je možné, že se do tohoto nebe dostaneme, když vůbec neznáme trasu a nemáme navigaci? Čísla hrají v našem životě docela důležitou roli. Dalo by se říct, že mnohé z nich nás mimoděk provází už od dětství - no ano, známe je z pohádek. Král měl tři syny, vyslovit můžete tři přání, u kolébky princátka stály tři sudičky, tři oříšky skrývaly krásné šaty pro Popelku a Děd Vševěd radil pouze tehdy, když mu byl vytržen jeden z jeho tří zlatých vlasů. Také rozcestí v pohádkových příbězích skýtají možnost vydat se třemi směry - vesměs je to dáno tím, že poutníci bývají tři. A jen jedna cesta je ta správná, což pozná ten, kdo má dobré srdce a zdravý rozum. Do třetího nebe by nás nejspíš buď zavál osud - tedy osudová věštba nebo zlatá rybka, plnící toužebná přání. Možná bychom tam došli tou správnou cestou, ale život j...

Hudba od počátku věků doprovázela nejen rituální lidskou činnost, ale zaujímala též významné postavení v otázkách sexuality. Nevěříte? Stačí se jen podívat do říše zvířat - ptáci vábí samičku nejen krásou svého peří, důležité jsou i hlasové projevy. A nejinak tomu bylo i u lidí. Pohybové nadání a umění udržet rytmus dávalo záruku, že je budoucí partner v dobré fyzické kondici, schopnost vymýšlet texty a melodie zase svědčila o inteligenci. To vše dohromady bylo vnímáno jako předpoklad zdravého budoucího potomstva, tak důležitého pro zachování rodu. A vlastně nás hudba a tanec provází při výběru partnera dodnes. Už jen její samotný poslech dokáže v našem mozku způsobit vyplavování hormonu zvaného dopamin, který je zodpovědný za to, že pociťujeme lehce euforické stavy. Ty se samozřejmě dostaví pouze v případě, že písně patří k našim oblíbeným, nebo mají v sobě erotický náboj. A k násobení těchto skutečností dochází v případě, že hudbu sdílíme s milovanou osobou. Tímto se dostáváme ke skl...

Šinu si to takhle ráno do práce, hlavu plnou vzletných myšlenek, které jak doufám zužitkuji v článku na téma týdne. Koukám na nebe, na němž se pasou stáda beránků, ušmudlaných kouřem z blízké aglomerace a nadechuji se s chutí vzduchu, v němž kromě jara cítím i důvěrně známý smogový ozón. Z větve stromu u chodníku na mě zoufale mává potrhaný mikrotenový sáček a vedle popelnice na plasty se skvěle vyjímají dvě odrbaná křesla a jedna strakatá matrace. Krásný je ten ranní čas, ta chvilka před vyvezením kontejnerů, kdy se začínají trousit lovci pokladů a - díky letnímu času už nevybaveni baterkou - s chutí se hrabou v odpadcích. Starý dědeček s ještě starším kolem má v ruce umaštěnou igelitku a na rukou špinavé zahradnické rukavice. Přehrabuje rozvážně obsah páchnoucí nádoby, hledaje zbytky suchého chleba a vaječné skořápky. Nevšímá si kolemjdoucích a oni si většinou nevšímají jeho. Zarostlý chlápek s vyhaslým pohledem zkoumá obsah kelímku s jogurtem a zřejmě je to dobrá značka, neboť si vz...

Na větvi staré jabloně viděla jsem sedět mimoně. Tedy spíš měla jsem tušení, že je to mužíček zelený. Oči mu září jak halogen, jak jenom honem z toho ven? Cítím, že už mě zmerčil, a má mě ve svém terči. Bojím se a zdrhnout se chystám, nejsem si vůbec jistá, zda přijala bych pozvání k tomuhle blízkému setkání. Nohy mi strachy dřevění, už slyším jeho funění, je tak vzdálené a cizí, jak říkali to v televizi. I když věřit se všemu nedá, přesto jsem z toho celá bledá, čekám, že se mě pokusí sebrat na ty jejich pokusy. Tohle mi hlavou problesklo, když znovu se světlo zalesklo, a ten tvor z jiné soustavy ke skoku na mě se připravil. Nikdy bych nebyla věřila, že budu jednou za debila. To, co mě náhle přepadlo nemělo jediné tykadlo. Záhada to žádná není teď čekejte rozuzlení, až do dna si tohle vypije ta moje kocouří bestie.

Kytara je bezsporu jedním z nejkrásnějších hudebních nástrojů - a samozřejmě nemám na mysli pouze vizuální stránku. Z továrny vychází jako řezbářova panna, kterou teprve zručné kytaristovy prsty naučí mluvit a tím jí vdechnou život. A komupak panna náleží? Samozřejmě nikoliv řezbáři, ale zručnému "mluvci". Dnes se tedy půjdeme podívat na několik takových kytaristů, kteří to s pannami umí neskonale dobře (a někdy nejen s těmi dřevěnými). Když se řekne "kytara", můžeme si představit širokou škálu nejrůznějších typů a značek. Od akustických šesti až dvanáctistrunek k elektrickým legendám, jako jsou kupříkladu různé typy Gibsonů, Fender Telecaster a Stratocaster, Danelectro a další, mnohdy vyrobené muzikantům přímo na tělo. Nemůžu nevzpomenout na Epiphonku, již signoval B. B. King a pojmenoval si ji Lucille (což byla každá Kingova kytara), nebo na dvoukrkého Gibsona Jimmyho Page s dvanácti strunami na horním hmatníku a šesti na dolním - proslavil se zejména v koncertním...

Aprílový večer v ostravském Parníku skýtal jedinečnou možnost vidět v akci jednoho z nejlepších současných neo-klasických kytaristů - Neila Zazu. Sympatického a věčně usměvavého muzikanta na baskytaru doprovázel Walter Cerasani a za bicími usedl legendární T.C. Tolliver, bývalý člen kultovních Plasmatics a také Kiss. Neil Zaza z Ohia představuje skutečnou špičku nejen co se týče technického provedení hry, je to také chlapík se srdcem na dlani, který má naprosto výjimečný styl hry a ohromné melodické cítění. Spontánní vystoupení sršelo energií a dobrou náladou, jež se brzy přenesla i na publikum. Ve zpola zaplněném klubu vládla atmosféra takřka rodinná. Pódium bylo na dosah ruky, takže jsem mohla sledovat hbitou práci Neilových prstů na hmatníku jeho pomalované kytary - modelu Cort NZS. Bývalý student klasické kytary brázdí rockové vody už od roku 1987, kdy založil kapelu s názvem Zaza, o pár let později si vyzkoušel sólovou dráhu. Jeho kytara, zpívající malebně klenuté rockové melodie,...