Město v odpadcích
Šinu si to takhle ráno do práce, hlavu plnou vzletných myšlenek, které jak doufám zužitkuji v článku na téma týdne. Koukám na nebe, na němž se pasou stáda beránků, ušmudlaných kouřem z blízké aglomerace a nadechuji se s chutí vzduchu, v němž kromě jara cítím i důvěrně známý smogový ozón. Z větve stromu u chodníku na mě zoufale mává potrhaný mikrotenový sáček a vedle popelnice na plasty se skvěle vyjímají dvě odrbaná křesla a jedna strakatá matrace. Krásný je ten ranní čas, ta chvilka před vyvezením kontejnerů, kdy se začínají trousit lovci pokladů a - díky letnímu času už nevybaveni baterkou - s chutí se hrabou v odpadcích.
Starý dědeček s ještě starším kolem má v ruce umaštěnou igelitku a na rukou špinavé zahradnické rukavice. Přehrabuje rozvážně obsah páchnoucí nádoby, hledaje zbytky suchého chleba a vaječné skořápky. Nevšímá si kolemjdoucích a oni si většinou nevšímají jeho. Zarostlý chlápek s vyhaslým pohledem zkoumá obsah kelímku s jogurtem a zřejmě je to dobrá značka, neboť si vzápětí jeho obsah nalije přímo do krku a spokojeně odchází hrabat dál. Za ním zůstává hromádka vysypaného harampádí, nepotřebného a nevábného, právě tak jako on sám.
Sídlištěm profukuje vlahý ranní větřík a rozmetá ono "bohatství" po okolí. Ono bohatství, které symbolizuje naši civilizaci a náš blahobyt. Symbol konzumace, symbol estetiky, pastvu pro oči. Hygienická balení, která ztratila poslední špetku své hygieničnosti. Lákadla, ušpiněná popelem z cigaret, pestrobarevné obaly se ztracenými, vybledlými barvami. Odpadky jako pomník naší kultury. Nebo snad kulturnosti?
Zatímco takto uvažuji, instinktivně se vyhýbám hromádkám, které na chodníku zanechali dvounozí majitelé našich nejlepších přátel. Zde si s hygienickým balením nedělají hlavu, zřejmě mají strach, že by se přitom ušpinili. O tom, jak dokáže smrdět psí lejno, ulpělé na podrážce bot, jsem se už nejednou přesvědčila. Zvlášť příjemné je tohle zjištění v tramvaji plné lidí.
Kolem lavičky na zastávce je prázdno, důvodem bude zřejmě obsah žaludku, který někdo po dnešní noci neudržel na místě a bezostyšně ho vypustil právě zde. S odporem obcházím kolem a odvracím zrak - co kdyby můj ranně rozhoupaný žaludek zareagoval podobně? Na každém kroku nacházím stopy této "odpadkové" civilizace. Použít a vyhodit - a jedno kam - to je dnešní krédo. Hlavně že doma máme čisto, ani bakterie nepřežije.
Večer se znovu dívám na nebe, které se zatáhlo ocelově šedou poklicí a vytrvale začalo ždímat z ušpiněných beránků přebytečnou vodu. Velké kapky dopadají na ulice, jež se ve světle rozsvícených lamp tiše lesknou. Nebeská uklízecí četa pracuje bez nároku na honorář i za tu cenu, že zítra už výsledky její práce nebudou znatelné. Město se zase bude zalykat v oblacích prachu a odpadků - tak jako každý den.
Komentáře
Okomentovat