plant.blog.cz

Snažila jsem se v sobě probudit poslední zbytky fantazie, abych pro vás sepsala populárně vědecko-naučný článek o tom, co všechno se může skrývat pod jedním slovem. Berte to s rezervou, neboť má skomírající obrazotvornost musela být během psaní tohoto článku několikrát nakopnuta a nakonec uchlácholena sklenkou chlazeného piva. 1. Tvůrčí fantazie Spisovatelé, hudebníci, malíři, skladatelé, vynálezci - ti všichni jsou nadáni motorem tvůrčí fantazie. Bez tohoto pohonu by nevznikla spousta děl, která inspirují další a další obdivovatele, čtenáře a posluchače. A také by nevzniklo mnoho užitečných věcí, které denně používáme jako zcela běžné. Bylo by zajímavé sledovat, kam až může taková fantazie sahat a čeho se díky ní ještě nadějeme. Není řečeno, že všechno, co se urodí v mozku šílených vědátorů a fantastů, toužících po rychlém zbohatnutí, je užitečné a prospěšné. Třeba takové Google brýle (Google Glass) mají zabudovaný počítač, při jejich nošení můžete natáčet videa a fotografovat. Ale t...

Americký publicista a hudebník Robert Palmer (narozen 1945, zemřel v roce 1997) věnoval studiu hudby celý svůj život - není tedy povolanějšího a zkušenějšího autora, který by byl schopen dát dohromady encyklopedii nejvlivnějšího hudebního stylu dvacátého století. K tomu, abychom blues náležitě porozuměli, nestačí pouze poslouchat staré gramofonové nahrávky, nebo navštěvovat koncerty dnešních bluesových muzikantů - je třeba, abychom poznali historii, dozvěděli se něco o jeho dlouhé cestě za svobodou a také pochopili lidi, kteří tuto hudbu poslouchali a tvořili. Při čtení této encyklopedie z hlubin vystupují kontury protagonistů takzvaného deltského blues (blues z mississippské delty) a našim očím se odkrývají jejich pohnuté osudy; osudy potomků černých otroků z kukuřičných a bavlníkových plantáží. Ač bluesová struktura vypadá velmi jednoduše, je to vlastně hudební jazyk, který není snadné si osvojit. Je v něm obsaženo mnoho jemných nuancí co se týče zabarvení hlasu, a také vyžaduje spec...

I letos se v nabídce koncertů už tradičního festivalu Ostrava Jazz Nights představuje světová muzikantská špička především z oblasti jazzové scény - jak nakonec napovídá sám název této výjimečné akce. Setkat se můžete s hudebníky, jejichž projekty často přesahují veškeré žánrové škatulky a dalo by se říci, že co jméno to perla a záruka kvalitního hudebního zážitku. Osobně tyto akce vyhledávám, i když nenavštěvuji tolik koncertů, kolik bych chtěla - to je ovšem tak trochu záležitost financí - a dnes se vám tedy pokusím přiblížit atmosféru včerejšího koncertu i osobnost vynikajícího bluesrockového kytaristy Erica Galese. Pokud jste z Prahy, mohli jste ho o dva dny dřív spatřit v Lucerna music baru. Na úvod pár slov o protagonistovi: Eric Gales je původem z Memphisu (Tennessee), kde se před devětatřiceti lety narodil. Spolu se svými dvěma bratry Eugenem a Manuelem vyrostli na bluesové hudbě, ovlivněni B.B. Kingem i Jimi Hendrixem. Přes účast v různých bluesových soutěžích se bratři vyprac...

Milí přátelé, vítám vás u letošního druhého výběru skladeb z let devadesátých. Přeneseme se obrazně do roku 1991, v němž vyšlo několik významných alb, z nichž jsem dnešní anketu skládala. Snažila jsem se vybrat opravdu zásadní kousky, což při poměrně bohaté nabídce hudby nebylo příliš těžké. Pojďme se tedy na ně podívat. 1. Pearl Jam - Ten - Alive Kytarista Stone Gossard a baskytarista Jeff Ament do Pearl Jam přinesli zkušenosti ze svých předchozích formací - Green River, která stála u zrodu grungeové scény a rozpadla se v roce 1987 a Mother Love Bone, jež po vydání dvou alb ukončila v roce 1990 svou činnost, neboť jejich zpěvák Andrew Wood se předávkoval heroinem. Po rozpadu začal Gossard hrát se seattelským kytaristou Mikem McCready ze skupiny Shadows a znovu se dal dohromady s Jeffem Amentem. Společně s bývalým bubeníkem z Red Hot Chilli Peppers Jackem Ironsem nahráli nějaká dema, ale chyběl jim zpěvák. Našli ho díky Ironsovi, který dal svému kamarádovi poslechnout pásky - a tím ka...

Milí čtenáři, hudební fanoušci, příznivci ankety i náhodní kolemjdoucí! Letos se poprvé podíváme na výsledek hlasování o nejlepší skladbu roku 1990 a v následujících dnech už se budete moci probírat deseti vybranými písněmi z roku následujícího (tedy jedenadevadesátého). Na to si musíte ale ještě chvíli počkat. Teď je čas uzavřít jednu kapitolu - a zjistit, jak na tom byly jednotlivé songy, kolik hlasů od vás získaly a který z nich postoupí do závěrečného souboje. Jelikož předpokládám, že tento článek si může otevřít člověk, který se s mou soukromou anketou setká poprvé, podám krátké vysvětlení. Už pár let se na tomto blogu věnuji výběru podle mě těch nejlepších (či nejznámějších či jinak zajímavých) skladeb, prostě těch, které v hudební historii něco znamenají. Začala jsem šedesátými léty, v nichž jsem ovšem hudbu představovala pouze prostřednictvím článků bez možnosti hlasování. Vybírala jsem kromě známých skladeb i nějaké raritní kousky a hlavně se snažila přiblížit jednotlivá alba,...

V některých svých dřívějších článcích jsem se zmiňovala, že pracuji jako pečovatelka seniorů, jak se dnes moderně říká. Téma stáří je mi tudíž blízké a ráda bych se rozepsala o svém pohledu "z druhé strany" i o problémech, se kterými se spolu s mými klienty potýkám. Určit hranici stáří je velmi ošemetné - existují lidé, kteří ve čtyřiceti mají myšlení starce, naopak jsou zase čilí osmdesátníci, jimž by energii a životní sílu mohli závidět lidé o generaci mladší. Ve své práci se setkávám s lidmi různého věku - převažují samozřejmě ti požehnaní více než sedmi, osmi křížky - ale kromě toho se občas objeví i někdo mladší, který potřebuje pomoc z důvodu invalidity nebo nemoci. Stáří samo o sobě není nemoc, je to přirozený stav organismu, opotřebeného mnohaletým užíváním. Naše tělo je jako stroj, který slouží mnoho let - mezitím je třeba ho podrobit několika generálním opravám a nakonec je rozhodnuto, že poputuje k zaslouženému odpočinku. Doba, kdy k tomu odpočinku putuje, se neust...

Moje milá Máří, přišlo na mě stáří, plížilo se, mrcha, líně, nápodobno meluzíně. Její chladný, suchý dech, zazábl mě na zádech. Ty můj zlatý Franto, že ty myslíš tamto? Jak mě louplo v koleni, a spadlo mi pletení, hned mi došlo, že je tu. Určitě se nepletu. Mluv pomalu, prosím, naslouchadlo nosím, slábne mi však baterka, tak neřvi jak hysterka. Řekni mi to radši v klidu, máš před sebou invalidu. Franto, ty mě zlobíš, zas pod sebe drobíš, že si děláš podestýlku, copak to máš za úchylku? Kdopak to tu bude sbírat, teď to musím poutírat! Co se, Mařko, čílíš, z toho se nestřílí, furt bys jenom uklízela, a na mě jsi zapomněla! Aspoň pusu dej mi, trochu mě obejmi. Dej mi pokoj, dědku, vzal sis už tabletku? Pak zas budeš stukat, joj, mám s tebou muka! Doktor ti to dobře řekl, když jsi sebou tuhle sekl. Co naděláš, holka drahá? Vždyť už nás to všechno zmáhá. Ještě že tě, Mařko, mám, copak bych si počal sám?

Už pár let je u nás zvykem, že Vánoce a narozeniny se neobejdou bez hudebního dárku. Nové album, lístky na koncerty a především knihy. Ty jsou pro mě zdrojem poznávání, a také mě posunují o stupínek blíž k pochopení života muzikantů a pozadí jejich tvorby. Jelikož mě už léta fascinují Led Zeppelin, je nasnadě, že má hudební knihovna se za tu dobu zaplnila především jejich příběhy. No a protože v posledních letech jich vychází čím dál víc, rozhodla jsem se udělat takovou malou rekapitulaci svých knih o Led Zeppelin a přiblížit vám v krátkosti, co od nich můžete očekávat. Schody do nebe, Richard Cole & Richard Trubo (1998) - hodnocení 70% První publikace o kapele, kterou jsem držela v ruce někdy o Vánocích 2003, byla kniha Schody do nebe a napsal ji cestovní manažer Led Zeppelin Richard Cole spolu s Richardem Trubem . Nabídne vám čtení "lehčího" typu, pobaví historkami, provázejícími zejména první roky života kapely a představí její členy - abych to řekla hodně mírně - mé...

Právě v těchto dnech si připomínáme výročí Britské invaze - přesněji řečeno 9. února to bude přesně padesát let od chvíle, kdy se The Beatles poprvé představili v televizní show Eda Sullivana a otevřeli tak cestu k americkému snu dalším rockovým skupinám. Hysterický jekot fanynek provázel tohle první vystoupení "Brouků" a čtyři mladí chlapci ze špinavého přístavního města Liverpool poprvé okusili, jaké to je být světově populární. Začala rokenrolová revoluce, v níž vítězilo mládí, rebelie, a také snaha o vymanění ze světa zkostnatělých dospělých, kteří se nespoutané muziky děsili. Nastala doba, v níž se první výplata rozplynula v gramodeskách a koncertech, na nichž mladí muži snili o kariéře muzikanta a po večerech pilně zkoušeli akordy. Děvčata se svůdně vlnila v rytmu hudby a doufala, že si jich někdo z kapely všimne - je jisté, že někdy v té době se zrodila éra groupies, poskytujících hudebníkům a jejich doprovodu (nejen) sexuální služby. Tehdy ještě neexistovaly přísné be...

Dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Filip, ale ta bláznivá ženská, která se mnou bydlí, mi říká Zlatíčko. Samo o sobě by mi to zas tak nevadilo, ale to by mě při tom nesměla pořád mačkat, šišlat na mě a muchlat mi kožíšek. Když už to nemůžu vydržet, pořádně na ni zamňoukám, aby věděla, co se sluší a patří. Mám taky rád svůj klid a soukromí, že ano. Jsem kocour moderní, pokrokový a trendy. Ptáte se, jak se to projevuje? Velmi rád si užívám veškerých výdobytků moderní doby. Nepřemýšlím nad jejich neblahými dopady na životní prostředí, prostě miluju technické vymoženosti. Třeba taková lednička. To je, panečku, vynález! To je vám taková bílá skříň, která je plná dobrot pro mě. Stačí zaslechnout signál otevírání dveří a hned přiběhnu, neboť vím, že panička neodolá mému nacvičenému pohledu hladové chudinky. Občas jí taky něco upadne z ruky nebo si to položí na stůl, ohlédne se a co myslíte? Už je to moje. Zjistil jsem, že když něco olíznu, panička mi to s povzdechem věnuje. Už jsem ...

Jeden z nejemotivnějších hudebních zážitků loňských Colours of Ostrava jsem zažila během vystoupení tuniského hráče na oud Dhafera Youssefa. Vynikající koncert tohoto excelentního muzikanta a zpěváka s nadpozemským hlasem vyrazil dech mnohým návštěvníkům Gongu, kteří měli tu čest být u toho. Oud, jedenáctistrunná akustická loutna, je doma v severní Africe, na Středním Východě a Středomoří a jeho historie je dlouhá 5000 let. Prostřednictvím Dhafera Youssefa, respektovaného světového hráče na tento prastarý nástroj, má oud co říci i dnešním posluchačům. Více než dvacet let rozeznívá jeho robustní, melodické a zároveň něžné tóny moderním zvukem a cítěním. V kombinaci se zpěvem, vycházejícím z tradice súfijských mystiků, vzniká lahodně extaktický hudební koktejl, takřka čarovný nápoj přenášející posluchače do imaginárního světa. Birds Requiem , poslední album Dhafera Youssefa, bylo nahráváno ve švédském Göteborgu a tureckém Istanbulu. Kromě samotného zpěváka se na albu představili i jeho ...