Z deníčku dnešního kocoura
Dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Filip, ale ta bláznivá ženská, která se mnou bydlí, mi říká Zlatíčko. Samo o sobě by mi to zas tak nevadilo, ale to by mě při tom nesměla pořád mačkat, šišlat na mě a muchlat mi kožíšek. Když už to nemůžu vydržet, pořádně na ni zamňoukám, aby věděla, co se sluší a patří. Mám taky rád svůj klid a soukromí, že ano.
Jsem kocour moderní, pokrokový a trendy. Ptáte se, jak se to projevuje? Velmi rád si užívám veškerých výdobytků moderní doby. Nepřemýšlím nad jejich neblahými dopady na životní prostředí, prostě miluju technické vymoženosti. Třeba taková lednička. To je, panečku, vynález! To je vám taková bílá skříň, která je plná dobrot pro mě. Stačí zaslechnout signál otevírání dveří a hned přiběhnu, neboť vím, že panička neodolá mému nacvičenému pohledu hladové chudinky. Občas jí taky něco upadne z ruky nebo si to položí na stůl, ohlédne se a co myslíte? Už je to moje. Zjistil jsem, že když něco olíznu, panička mi to s povzdechem věnuje. Už jsem takhle přišel ke spoustě lahůdek. Je to takové moje malé tajemství.
Matně si vzpomínám, jak mi kdysi máma vyprávěla, že než nás se sestrou čekala, musela si občas chytit nějakou myš. To vůbec nechápu jak to dělala? U nás doma jsem myš ještě v životě neviděl a mám pocit, že i kdyby se tam nějakým nedopatřením objevila, panička by mi ji nedovolila sežrat. Má to prý všelijaké bacily, nemoci a prašivinu. Jsem sice očkovaný, ale čert těm malým potvorám věř. Divím se, jak to máma přežila, když musela žrát takové svinstvo. A ještě k tomu bez veterinární kontroly. Fuj.Mně panička nosí z těch velikých domů, co se jim říká obchody, kvalitní a vyváženou stravu. Je zabalená v barevné piksle a na ní je namalovaná taková stráášně hezká kočka s lesklou srstí a velkýma očima. Jmenuje se to Whiskas a v reklamě říkali, že pro kočky je to nejlepší a že to máme kupovat. Jelikož jsem trendy a jdu s dobou, sleduji tyto reklamy velmi pozorně a zásadně vyžaduji to, co v nich doporučují. Občas sice mívám pocit, že do těch krabic míchají nějaké halucinogeny, protože se mi během žraní protáčejí panenky a někdy ani nevím, co dělám, ale když mi to chutná!
Někdy mi z obchodu přinesou i malé bonbóny, co jim říkají vitamíny. Jednou - a to jsem se vám nařehtal, až jsem se za břicho popadal - si paničky kluk spletl ty moje bonbóny s jeho a strčil si jeden do pusy. To byste měli vidět, jak se šklebil! Neví co je dobré. To já se nikdy nešklebím, když mu žeru večeři. Mám vychování a stoluji způsobně.
Jídla mám dost, to mi věřte. Když mi něco nechutná, prostě to nechám být a čekám. Pokud panička nechápe, párkrát zařvu a už mi na talířku přistane něco lepšího. Občas ji slyším říkat, že se mám líp než lecjaký člověk. To se má tak. My kočky jsme si lidi dokonale otočily kolem prstu, takže teď skáčou, jak my mňoukáme. To už není jako kdysi, kdy jsme musely spát venku a žrát ty fuj věci. Dneska mám stylovou pohovku a když se mi náhodou zdá, že je povlečení už nějak ušmudlané, hned řeknu paničce, ať ho vypere. Pračku mám taky rád. Vrní podobně jako vrněla máma. Rád bych do ní vlezl, ale bohužel máme takovou, co se do ní cpe prádlo shora.
Abych to ještě vysvětlil s tím povlečením. Mám rád pořádek. Souvisí to s mou pověstí trendy kocoura. Takže když je něco špinavé a panička to ignoruje, prostě to zasviním tak, že to nepřehlédne. Nebo spíš nepřečichne, haha. Je to taková super bojová hra. Líbí se mi, jak se vzteká, když ji donutím uklízet. No řeknu vám, nebýt mě, shnili bychom ve špíně.
Jsem to prostě já, kdo tady udává směr. Vůbec, my kočky jsme mazaná stvoření. Kromě nás se jen málokterým tvorům povedlo tak dokonale ovládnout lidský svět a donutit ho, aby se nám kořil. Oni se ti lidi mezi sebou štěkají jako psi a právě proto hledají spřízněnou duši mezi zvířaty. Dnes je doba stvořená přímo pro nás. Kočičí pokrok jde kupředu daleko rychleji než ten váš. Vsadím se, že za pár let budeme drásat tentononc (tedy klávesnici) a zakládat si blogy o vás, lidech. A to bude potom teprve počtení! Těšte se!
Komentáře
Okomentovat