plant.blog.cz

A tak to vypadá, když trávím větší část dne na mrazu... Za límec zima leze mi, je přítulná jak blecha, a její dotek studený, nikdy mě nevynechá. Ponožky dvoje, čepice a teplé prádlo spodní, hodí se mi teď velice, jak zjišťuji den po dni. Vítr mi fouká do čela a z nebe sypou se vločky, nejraděj bych snad neměla, na očích kontaktní čočky. Podrážky sklouznou se na ledu, inverze v krku zas škrábe, nevidím dozadu, dopředu, a už mi pomalu hrabe. Mé ruce zmrzlé, prokřehlé, nemají žádného citu, myslím si cosi o nemehle, když hledám klíče od bytu. Ta radost, když se to podaří, nedá se vylíčit ani, venku ať zůstanou nezmaři, teď se jdu věnovat spaní. *** Björk - It's oh so Quiet

Poušť je jedno z nejrozporuplnějších míst na zemi. Je územím zmaru, strádání i místem vhodným k rozjímání a ztišení. Je územím nikoho, při putování rozlehlými písečnými pláněmi často nepotkáte ani živáčka, zároveň skrývá svá dávná tajemství o životě lidí. Poušť je místem, kde se setkává Slunce se Zemí, místem, na němž si při světle hvězd uvědomíte svou vlastní malost a bezvýznamnost. Člověk je tu jako zrnko písku... Saharská poušť je domovem tuaréžské kapely Tinariwen, jejichž hypnotická a elektrizující hudba odráží realitu původu této šestice muzikantů. Právě letos 11. února vychází další jejich album s názvem Emmaar , necelé tři roky od vydání poslední veleúspěšné desky Tassilli . Zatímco Tassilli bylo zaznamenáno v alžírské poušti za účasti renomovaných světových hudebníků (Nels Cline, Kyp Malone, Dirty Dozen Brass Band), při nahrávání Emmaar se Tinariwen uchýlili na jinou poušť. Vzhledem k politické nestabilitě vlastní země album vznikalo v Kalifornii v poušti Joshua Tree. Tři týdn...

V hudbě téma rukou najdeme často, vždyť ona mnohokrát ulehčovala těžkou práci a pomáhala najít společný rytmus. Vzpomeňme kupříkladu na černošské blues, zpívané při práci na plantážích. "Pleskání", nahrazující zvuk bubnů, jejichž používání bylo mnohde černým otrokům zakázáno, provázelo tanec, zvaný "juba" - jednou rukou se plesklo do pravého ramene, druhou do levého, podupáváním nohou se udával rytmus a přitom se zpívalo. "Ring shout", černošský posvátný tanec, při němž se věřící pohybovali v kruhu, pochází z první poloviny osmnáctého století a provází ho tleskání dlaní a podupávání. Podpatky, bušící do dřevěné podlahy kostela, vytvářely rezonující zvuk, podobný bicím nástrojům. Rytmus měli zkrátka Afričané v krvi a dokázali ho využít nejen při tanci a zpěvu, ale také během různých rituálů i v obyčejném všedním životě. Hra na prázdné plechovky, barely či lahve byla v životě černého venkovského obyvatelstva běžná a ceněn byl především ten hudebník, který do...

V pohádkách je všechno černobílé a jednoduché. I láska. Většinou jde o to, že nějaký sličný, udatný a moudrý mládenec získá srdce překrásné dívky a jsou pak spolu šťastni až do smrti. Dál už nás text informuje jen velmi vlažně o tom, že po svatbě se páru narodila kupa dětí (samozřejmě s vynikajícím genofondem) a žili, dokud neumřeli. Ale začněme od začátku... Co se týče prince (nebo tedy mládence), ani v pohádkách nemusí být vyloženě krasavec. Co ale nesmí postrádat, je určité charisma nebo musí být alespoň roztomilý (jako hloupý Honza), případně může útočit na city krasavic nějakým handicapem (Bajaja). U princezen se s tělesným postižením jaksi nepočítá, jedinou jejich povinností je být dekorativní. Ani inteligence není vždy nutná - vždyť kdo se zdravým rozumem by se nechal vláčet k dračí sluji. Zkrátka, chlapec se zamiluje do princezny, jejíž obraz viděl někde v hospodě, vyposlechne si její smutný osud stát se svačinou líté saně a vyzbrojen mečem a několika kouzly pohádkového dědečka...

O generaci mladší odnož tuaréžských hudebníků, vycházejících z větve proslavených Tinariwen - skupina Tamikrest - boduje se svým třetím albem Chatma (2013) v evropských žebříčcích world music. Skupina z Kidalu, města ležícího v kraji Adrar des Ifoghas, vznikla v roce 2006 a její jméno znamená v jazyce tamashek spojení, uzel. Mladí hudebníci sice stále ctí své tradice pouštního blues, ovšem díky tomu, že se už během studií dostali k internetu a poslechu západní hudby (Pink Floyd, Dire Straits), jsou schopni využít kombinace těchto vlivů. Jejich hudba tím dokázala vystoupit ze stínu slavnějších Tinariwen a nabídnout západnímu posluchači kromě hypnotických a cyklických riffů i inovativní postupy, jak zpracovat témata tuaréžské hudby a vmísit do něj přirozeně spektrum hudby, která našim uším zní povědomě. Bezpochyby je to i díky citlivé produkci Chrise Eckmana z Dirtmusic a bez zajímavosti není ani to, že album se zčásti nahrávalo za Prahou ve studiu Sono za dohledu zvukového mistra Milana...

Když utichá zpěv ptačí, na město tma se snáší a v zákoutí pod pavlačí lampa stíny hrdě plaší, Na ulici místo dětí honí se jen suché listí snad daleko neuletí, to se však až ráno zjistí. Strom ve větru tiše šumí, zpívá větvím píseň dávnou Jejím slovům nerozumí, ten, kdo nezná notu správnou. Noc má zkrátka kouzla jistá struny rozechvívá v duši. Ať už sbor, či jen sólista každý to ví, nebo tuší. A milenci pod peřinou, zpívají si dvojhlasně. Když se k sobě s láskou vinou, s hudbou je jim překrásně. *** Jedna "noční" od Led Zeppelin...

Ještě před pár lety jsem pravidelně před usínáním prováděla jeden tajemný rituál: nejprve jsem vytáhla dlouhý smeták na tyči, prošťárala s ním prostor pod postelí, a pak už jen přivřít dveře, vklouznout co nejrychleji pod peřinu, přikrýt se až po hlavu a pevně zavřít oči. A čekat na příchod nočního narušitele. Pokud se vám zdá, že jsem trochu padlá na hlavu, nebo si myslíte, že se bojím bubáků, jste na omylu. V mé domácnosti totiž řádila příšera skutečná. Pruhovaná a zelenooká, neslyšně se pohybující na čtyřech pružných nožkách a všemi mastmi mazaná. Čekala tiše v temném zákoutí na svou chvíli, pak bez varování skočila na mou nebohou hlavu a našla si nekryté místo, do něhož mohla s bojovým pokřikem zarýt své jako jehly ostré drápky. Au, ty potvoro! S výkřikem jsem shodila příšeru dolů, ona se však usadila pod pelestí, přivřené oči jí zeleně zářily a svaly pod kůží napětím pocukávaly. Koutkem oka jsem ji opatrně pozorovala - jak se přikrčí, vousky se jí zachvějí, a pak už jen jeden ladn...

Milí přátelé, letos se poprvé setkáváme u naší hudební ankety, která bude po celý rok zaměřena na devadesátá léta. Tato doba, některým známá rozmachem elektronické taneční scény, jiným zase díky po povrchu lehce klouzajícímu popíku a ještě dalším jako zviditelnění do té doby nepříliš známé world music, je hudebně ještě víc nepřehledná než nechvalně proslulé osmdesátky. Připočtěme k tomu stárnoucí rockové hvězdy, snažící se zalíbit VŠEM a kvanta nových kapel, z nichž jen zlomek stojí za řeč a dostaneme bohatou nabídku, z níž si může vybrat opravdu každý. Populární hudba se stala už dávno konzumním produktem, bohužel. Pomalu se začal stírat generační rozdíl mezi posluchači a nebýt krátkodobé grungeové rebelie, skoro bychom zapomněli, že hudba je především vyjádřením originality a názorové rozdílnosti. Dalo by se říct, že čím víc hudby je tvořeno, tím složitější je její cesta k posluchačům. Když se podíváte na seznamy skupin v letech šedesátých a sedmdesátých, všimnete si, že existovalo o...

James Patrick Page slaví 9. ledna 2014 významné životní jubileum - dožívá se právě sedmdesáti let. Kytarista The Yardbirds, Led Zeppelin a The Firm, sólista, skladatel, producent, sběratel, vyznavač okultních věd, hudební inovátor a tvůrčí perfekcionista si určitě zaslouží samostatný článek. Tak jako jeho pozdější kolega z Led Zeppelin John Paul Jones i Jimmy začínal svou kariéru ještě jako chlapec. Ve čtrnácti letech se s pár kamarády objevil v televizní soutěži talentů, kde hráli skifflovou píseň Mama Don't Allow No Skiffle a taky Cotton Fields od Leadbellyho. Moderátor se poté Jimmyho zeptal, čím by chtěl být, až vyroste. Jimmyho odpověď byla "biologem výzkumníkem" , což se naštěstí nepotvrdilo, protože by svět přišel o jednoho z nejvýznamějších kytaristů všech dob. Jimmy Page začínal jako mnoho chlapců té doby jako samouk, později nějaký čas chodil na hodiny kytary do Kingstonu nad Temží. Okouzlení vibratem způsobilo jeho zájem o Jamese Burtona a mladíkovi přestala st...

Je známo, že zvířata dokážou být dobrými psychology. Tato vlastnost je pozorována zejména u psů, kteří po boku člověka žijí už celé věky a za tu dobu se víc než dokonale přizpůsobili jeho životnímu stylu. V některých případech to ovšem vypadá, že člověk se dokonale přizpůsobuje životnímu stylu těchto chlupatých tvorů, jak si následně ukážeme v článku. Psi, jak všichni víme, jsou povětšinou zvěř osrstěná, pokud nepočítáme napřiklad peruánské naháče a podobné bezsrsté mutace. Jejich srst má na lidskou psychiku blahodárný vliv - člověku dělá dobře kontakt s jejím měkkým povrchem a teplem, které vydává. Chlupy ale plní ještě jednu funkci, která ochraňuje psího majitele. Je to takzvaná funkce chocholů. Chocholy, tvořící se psovi v kožichu, slouží k poučení páníčka (nezřídka spíše paničky) o tom, že čistota a sterilita domácnosti není na světě to nejdůležitější. Pes má jedinečnou schopnost nanést ve svých chocholech při venčení do bytu nejrůznější předměty - ať už jsou to větve, suché listy,...

Další díl mého soukromého projektu o významných baskytaristech se dnes bude zabývat nedávným oslavencem Johnem Paulem Jonesem (* 3. 1. 1946). Tento muzikant se proslavil především jako basák, ovšem je třeba připomenout, že hrál výborně také na klávesy a piano, mandolínu, koto, pedal steel kytaru, autoharfu, ukulele, cello, syntezátor, varhany... a začínal rovnou s kontrabasem. Tedy multiinstrumentalista každým coulem. Není divu, že si právě tohoto hudebníka Jimmy Page vybral do právě vznikajících Led Zeppelin - Jonesy byl totiž nejen schopným aranžérem a hráčem, s nímž už měl Jimmy zkušenosti, ale předností bylo také jeho mládí. Nebylo totiž mnoho takových mladíků, kteří by věkem zapadli do složení skupiny a zároveň byli hudebně tak dobří. S Jimmym Jonesyho spojuje také příslušnost ke znamení zvířetníku - oba jsou tvrdohlaví, uzavření Kozorozi. Jonesy navíc vždy působil dojmem "slušňáka", nenápadného a skromného chlapíka v pozadí, co se nechce příliš producírovat, ale přesto ...

Člověk by neřekl, co v mysli napáchá jediné slovo. Když jsem si přečetla první zadání nové hudební rubriky v Autorském klubu, které nabádalo blogery k zasílání hudebních skladeb souvisejících nějak se zvířecí tematikou, moje mysl začala šrotovat na plné obrátky. Jde-li o hudbu, jsem ve svém živlu. Ale trochu se stydím, že jsem se zachovala jako sobec. Rubrika je přece pro všechny, ne jen pro mě. Musím se krotit v posílání nápadů, aby prostor mohli dostat i ostatní. Příště už to budu vědět, slibuji. A tak ty ostatní věci, co mě napadnou, budu cpát alespoň tady. Zadání tedy znělo Zvíře a mou hlavou proběhla řádka skladeb z českých luhů a hájů. Podruhé jsem se zastyděla za svou prvotní ignoraci k českým písním a chutě se vydala hledat své oblíbence na Youtube. Zvířecí téma je v českých písních dost často využíváno. Nakonec - najdeme i pár skupin, které si nějaké to zvířátko neváhaly dát do názvu. Namátkou mě napadá Žlutý pes, Brontosauři, Škwor, Sto Zvířat, Surikhata... Ale daleko víc je...

Zdravím u výsledků celoroční ankety o nejlepší skladbu osmdesátých let. Přiznávám, že vlažné výsledky hlasování mě poněkud zaskočily. Sešlo se totiž pouhých 72 hlasů, což je na poměry ankety velmi málo - když to porovnáme s loňským skóre 1269 hlasů, jistě uznáte, že je to sakra rozdíl. A jak to tedy dopadlo? Poslední se umístil Robert Palmer a Addicted To Love. Pouhé dva hlasy. O předposlední místo se dělí s třemi hlasy Robert Plant s Rockin' At Midnight a R.E.M. s The One I Love. Dále tu máme výbornou skladbu Ozzyho Osbourna Diary of A Madman. Získala od vás pět hlasů. O jeden hlas víc má R.J. Dio s písní Holy Diver. The Cure a Lullaby dostali sedm hlasů. A teď fanfáry pro první tři místa: 3. Judas Priest - Breaking The Law - deset hlasů 2. Robert Plant - Moonlight In Samosa - jedenáct hlasů 1. Robert Plant - Ship of Fools - devatenáct hlasů Ano, Robert Plant se umístil hned na dvou předních příčkách - jednak je to způsobeno tím, že na tyto stránky zavítají především jeho fanoušc...