Krocení nočního narušitele
Ještě před pár lety jsem pravidelně před usínáním prováděla jeden tajemný rituál: nejprve jsem vytáhla dlouhý smeták na tyči, prošťárala s ním prostor pod postelí, a pak už jen přivřít dveře, vklouznout co nejrychleji pod peřinu, přikrýt se až po hlavu a pevně zavřít oči. A čekat na příchod nočního narušitele.
Pokud se vám zdá, že jsem trochu padlá na hlavu, nebo si myslíte, že se bojím bubáků, jste na omylu. V mé domácnosti totiž řádila příšera skutečná. Pruhovaná a zelenooká, neslyšně se pohybující na čtyřech pružných nožkách a všemi mastmi mazaná. Čekala tiše v temném zákoutí na svou chvíli, pak bez varování skočila na mou nebohou hlavu a našla si nekryté místo, do něhož mohla s bojovým pokřikem zarýt své jako jehly ostré drápky. Au, ty potvoro! S výkřikem jsem shodila příšeru dolů, ona se však usadila pod pelestí, přivřené oči jí zeleně zářily a svaly pod kůží napětím pocukávaly. Koutkem oka jsem ji opatrně pozorovala - jak se přikrčí, vousky se jí zachvějí, a pak už jen jeden ladný skok - a je zpět. Schovaná pod peřinou jsem ani nedutala a jen naslouchala zlobnému funění, s nímž příšera očichávala můj ochranný štít a čekala na chvíli, kdy se budu muset nadechnout.
Občas jsem se jí snažila domluvit - volila jsem tichá slova, uklidňující, nenásilná. Příšeru ale nezajímala melodie mého hlasu, dívala se na mne strašidelně rozšířenýma očima, nervózně pocukávala vousy a vyčkávala. Přešla jsem plynule z klidné tóniny až k výhružné kadenci slov, mezi nimiž vynikala zejména dvě úsloví: Nech toho! a Vypadni! Ovšem příšera ve své lovecké vášni přestat nehodlala, tudíž jsem musela nakonec přistoupit k násilí. Chytla jsem neohroženě příšerku za krkem, aby se její zoubky nemohly dotknout mé nekryté kůže a odnášela ji do koupelny. Kroutila se jako had a za chvíli už se octla pod kohoutkem vlažné vody, která měla zchladit její pudy a na chvíli zaměstnat trochu jinak, než zarýváním drápků a zoubků do své živitelky.
Ano, chvíli bylo slyšet mlaskání příšerčina jazýčku, s nímž zbavovala svůj kožich vodních kapek a já se za této uklidňující hudby pomalu propadala do hlubin spánku. Než jsem stačila zabrat, příšera se olízala a šla mi potupu vrátit i s úrokem. Jo, jo, bývaly to veselé noci. Nakonec se příšera nechala přemluvit a smotala se u mých nohou do klubíčka, kde spokojeně pochrupávala. I já jsem usnula, unavená bitvou se zákeřným tvorem. Z omylu mě ale po hodince spánku vyvedlo táhlé MŇÁÚÚÚ, s nímž se příšera dožadovala za a) hry, za b) jídla, za c) pití. Příšeře není radno odporovat, protože pokud si něco vezme do hlavy, prostě to tak bude a přes to nejede vlak. Takže nějaké PSSSST! na ni neplatí a nezajímá ji ani to, že za hodinu vstáváte do práce. Nezbývalo než vylézt z teplých peřin, nabídnout jí, čeho žádá a zopakovat si večerní rituál se smetákem. A ráno tiše zuřit, že jsem se kvůli ní zase nevyspala.
Ráno ale bývala příšera klidná a mírumilovná, ba dokonce k zulíbání. Ležela roztomile v klubíčku a nastavovala čumáček k políbení.
"No, jen běž do práce, jen hezky makej! Já se tu zatím vyhajám, a pak si zase pohrajeme, jo?" říkaly její přivřené zelené oči a mé mateřské srdce, zjihlé pohledem na tu něžnou chlupatou kuličku, se zachvělo láskou. Poňuňala jsem příšerku, slíbila jí něco dobrého, když bude hodná a s očima opuchlýma nevyspáním jsem pospíchala za výdělkem.
Dnes je z příšery starý kocour, který drápky vytahuje jen proto, aby si dokonale ušlapal místečko na polštáři. Když ho šimrám pod krkem, otírá si tvář o mou ruku a já vzpomínám na doby, kdy by se do ní rád zakousl - dnes už mu chybí pár zubů. Přede mi blaženě do ucha, pak se vedle mě uvelebí a šťasten, že má společníka k provozování své nejmilejší činnosti, usíná jako dudek. Časy probděných nocí ustaly a smeták slouží už pouze svému účelu. S chlupatou příšerkou jsme uzavřeli příměří a teď už mě děsí jen pomyšlení na to, až jednou budu krotit jejího následníka.
Komentáře
Okomentovat