plant.blog.cz

Docela mě samotnou překvapilo, jak jsem se trefila dnešním datem přesně do čtyřicátého výročí The Dark Side of the Moon. Ano, je to tak, tohle album dnes slaví narozeniny a to je příležitost si ho připomenout. Pokud bychom mohli říct o nějakém albu, že je nadčasové, technicky dokonalé a až hvězdně populární i po letech, bylo by to právě osmé studiové album skupiny Pink Floyd. Mistrovské dílo fascinovalo několik generací posluchačů a vydobylo si pevné postavení v knihách rekordů, protože se v žebříčcích udrželo o dva roky déle, než jeho nejbližší konkurent. Dark Side bylo vlastně splněním floydovského snu o celosvětovém věhlasu. Ač by se dalo o všech jejich albech říci, že jsou klenoty populární hudby, přesto žádné z nich není koncepčně dovedeno k takové dokonalosti. Na každém albu Pink Floyd nalezneme stěžejní díla, přesto žádné z nich nedosáhlo masové popularity, po níž kapela tolik toužila. Po odchodu Syda Barretta byla uzavřena jedna éra Pink Floyd, éra acid rocku, psychedelie a bri...

Trochu se stydím, že jsem letos zazdila narozeniny Jima Morrisona. Nebýt jedné dobré duše na blogu, zajisté bych je přešla bez povšimnutí. Přitom Jim je muzikant, kterého mám hodně ráda a alba jeho skupiny u mě doma zaujímají čestné místo. The Doors bývali oblíbenci mého syna, takže nebylo Vánoc, kdy by nedostal nějaké jejich album pod stromeček. Bylo mu v té době něco kolem deseti, když se v jejich hudbě zhlédl a nejen, že je poslouchal denně - i jeho ruce bývaly počmárány nápisy "Jim Morrison" a podobně. Jednou se stalo, že musel být hospitalizován v nemocnici. Bylo mu kolem třinácti a jeho "doorsovské" období vrcholilo. Sestřička, která mu brala krev, byla překvapena "výzdobou" na předloktí a jelikož byla také znalá hudby The Doors, tak si popovídali. Závěrem se syna zeptala, jestlipak ví, že Jim bral drogy. Ten měl ovšem Jimův životopis v malíku, neboť součástí jeho zájmu o něj byla i četba všech dostupných knih, které u nás o The Doors vyšly. Okázalý ...

V listopadu roku 1967 vydala losangeleská skupina Love své třetí, za šedesát čtyři hodin nahrané album Forever Change. Vznikli v roce 1965 a obráželi kluby v Los Angeles, kde upoutali pozornost svých současníků - Rolling Stones a The Yardbirds. Love si oblíbili i Robert Plant a Jim Morrison. Robert Plant uvádí Forever Change jako jedno ze svých nejoblíbenějších alb vůbec. Forever Change je kritiky i fanoušky pokládáno nejen za jedno z nejvybroušenějších děl kapely Love, ale i za významnou nahrávku celých šedesátých let. Ve své době nemělo valný úspěch, později ovšem jeho kult rostl. V roce 2003 jej zařadil časopis Rolling Stone na 40. místo z 500 nejlepších světových alb. Převážně akustické dílo má na svědomí především Arthur Lee (zpěv, kytara), který napsal většinu skladeb. Dalšími členy Love byli v této době Johny Echols (sólová kytara), Bryan MacLean (kytara, doprovodné vokály), Ken Forssi (baskytara) a Michael Stuart (bicí). Na albu se podílela řada dalších hudebníků - například hr...

Konec šedesátých let v Anglii byl startovací čárou pro mnoho skupin - některé z nich známe dodnes, na některé se pozapomnělo a jsou tu i takové, které neměly z různých důvodů dlouhého trvání a dnes na jejich nahrávky padá prach. Jednou z takových zaprášených kapel je i Bronco. Skupina začala svou činnost v srpnu roku 1969 a je zajímavá nejen kvůli skvělé hudbě, ale hlavně pro souvislosti, které nás zavedou k Band of Joy, Led Zeppelin a Robertu Plantovi. Jedním ze zakládajících členů byl totiž Robbie Blunt , kytarista, se kterým se Plant přátelil už v dobách Led Zeppelin. Byli rodáky z jednoho městečka a právě skutečnost, že Plant Blunta znal jako výborného hráče, rozhodla o tom, že se jejich dráhy počátkem osmdesátých let spojily. Blunt pak byl členem Robertova nově vzniklého ansámblu až do poloviny osmdesátých let a nahrál s ním tři alba, (Pictures At Eleven, Principle of the Moments a Shaken'n'Stirred) aby se poté jejich cesty rozdělily. Ale Bluntovo jméno figurovalo i ve spo...

Melancholické, pomalé skladby nemusí být kýčovité - jedním z důkazů je kousek z alba All's Well That End's Well amerického kytaristy, zpěváka a jednoho ze členů skupiny Toto, Steva Lukathera. Tento postavou drobný, malý muž je svým způsobem světový unikát - asi málokdo se může pochlubit tím, že jeho jméno figuruje na téměř šesti stech albech různých umělců! Pro svou univerzálnost byl zván do studií takovými jmény, jako byl John Mayall, Van Halen a zahrál i na světoznámém Thrilleru Michaela Jacksona. Steve Lukather vydal své sólové album předloni a na jeho podporu jel turné, které mělo dvě zastávky i v České republice. Jedna z nich byla v ostravském klubu Parník 24. února loňského roku a na ní jsme měli možnost obdivovat jeho umění naživo. Pokud to někoho zajímá, může se podívat na pár fotek a pár postřehů z koncertu zde . A teď už slibovaná písnička. Je to nádherný, oduševnělý kousek z dílny skvělého Pana kytaristy.

Nějak poslední dny nevím, co psát... asi se zařadím mezi ty, kteří si stěžují na nedostatek inspirace, což může být taky námět na článek. Ale ne, inspirace by byla. Jenže s přibývajícím chladným počasím se moje inspirace stěhuje na jih. Kdyby se vám náhodou chtělo stěhovat se mnou, ráda vás vezmu na jeden skvělý koncert. Za všechno může moje náklonnost k Tuarégům a jejich hudbě - narazila jsem na neodolatelného chlapíka, kterému říkají Bombino či snad Bambino, ale ve skutečnosti se jmenuje Oumara Moctar. Ten pochází z Agadezu, což je největší město v severním Nigeru. V devadesátých letech byl coby dítě nucen s rodinou opustit Niger a pobýval v exilu v Alžírsku. V desíti letech objevil kouzlo elektrické kytary a od té doby skládá písně, ovlivněné tuaréžskou, ale i evropskou hudbou. Po roce 2010, kdy už elektrická kytara v rukou Tuarégů nepředstavovala symbol povstání, se mohl vrátit zpět do Agadezu a hrát otevřeně. Letos na jaře mu vyšlo sólové album Agadez, na kterém dominuje jeho hra ...

Po několika letech strávených v zakouřené Ostravě se ze mně stal ekologický aktivista. Čistím koryta řek od plastových lahví, dělám dobročinné práce pro město a veřejně bojuji proti snížení dotací. Ale teď fakt! Smyslem tohoto článku není vám sdělovat, jak moc se zapojuju pro lepší zítřky, ale že to už dělá někdo jiný a já se pod to podepisuju. RISE AGAINST Tato kapela pochází ze Chicaga (USA) a byla založena v roce 1999. Založil ji Timothy McIlRath (zpěv, kytara), který se o hudbu zajímal už od dětství. Po dobu účinkování se v kapele vystřídala spousta členů a to hlavně v roli kytaristy. Vystřídalo se u ní celkem pět hudebníků. A u bicích celkem tři. To ale není důležité, podstatné je, že aktuální čtyřka se skládá z: Tim McIlrath - kytara, zpěv Joe Principe - bass Zach Blair - hlavní kytara Brandon Brames - bicí V roce 2000 vydali první demosnímek Transistor Revolt a na základě jeho úspěchu v roce 2001 začali spolupracovat s vydavatelstvím Fat Wreck Chords, u nichž vydali první ...

V roli předskokana na koncertech Roberta Planta se letos představí americká bluesrocková parta North Mississippi Allstars a nejinak tomu bude i za dva dny v Polsku. Přiznám se, že zatím jsem předkapelu ignorovala, ale pak jsem se zastyděla za svou zabedněnost. Není zas tak úplně od věci se podívat na to, jak hrajou - nakonec bude to důležitá součást večera. V této souvislosti jsem si vzpomněla na to, jak se o roli předskokanů vyjadřoval Richard Cole v dobách největší slávy Led Zeppelin - "Když jde někdo na koncert své oblíbené kapely, nestojí o to ještě poslouchat třicet minut sestry Prdelkovy.." No, je fakt, že každý fanda se těší, až si předskokan sbalí fidlátka a uvolní pódium pro hlavní "Hvězdu", na kterou přece přišel. Ale někdy se může stát - teď si možná řeknete, co to z ní zas vypadne: snad ne to, že předkapela bude nejlepší - to ne, ale někdy se stane, že koncert předskokanů vás příjemně překvapí. A myslím, že by se to mohlo stát i u NMA. Kytarista a zpěvák...

Už se mílovými kroky blíží zahájení největší události sezóny - festivalu Colours of Ostrava. Pro mě je to takovým středobodem léta a vrcholným zážitkem celého roku. Docela mě překvapilo, že proti loňskému ročníku se letos neočekává, že by bylo vyprodáno. Já teda mám svůj lístek už od listopadu, protože mám důvěru v to, že mě výběr kapel a atmosféra celé akce nezklamou, ale přece jen jsem čekala od jubilejního ročníku větší zájem. No ale letos se nečekají žádné taháky - žádní Cranberries, kteří prý loni pomohli naplnit festival už tři týdny před jeho zahájením. Já nevím, ale takovéhle hvězdy by byly tím posledním, kdo by mě zajímal. Ale je vidět, že lidi to pořád bere - to že si můžou zazpívat písničky, které znají snad i ti, kdo si jen občas zapnou rádio. Letošní ročník je pro mě z velké části neznámou - sice jsem některá jména slyšela, ale nepovažuji se za nějakého znalce. O to víc se těším, co mě překvapí. Ale jedna věc mi kalí radost a tou je to, že letos s námi měl být na Colours b...

Letmo jsem se tady ve včerejším článku zmínila o The Creation a Eddie Phillipsovi, kytaristovi, který poprvé použil při hře smyčec. Bylo to někdy v roce 1966 a Jimmyho Page to zaujalo natolik, že tento styl začal pilovat a vlastně ho dovedl k dokonalosti a nejvíc ho proslavil. Dnes poránu, kdy jsem zasedla s kafem k počítači, jsem si na to vzpomněla a napadlo mě se podívat na nějaké bližší informace o kapele Creation. Samozřejmě jsem je našla pouze v angličtině, na což už jsem si zvykla - o těchto kapelách u nás ví málo lidí a tipla bych, že ani většinu fanoušků Jimmyho Page nezajímá, jak a co hrál jeden z jeho vzorů. Jsem ale tak paličatá, že si nedám říct a musím - i když je jasné, že takovými články si návštěvníky nezískám - prostě musím tady něco o nich napsat. Stručně: Angličani The Creation vznikli v roce 1966. Většina zakládajích členů pocházela z party The Mark Four, což byla beatová formace z Cheshuntu, hrající od roku 1963. Jejich složení se neustále měnilo, v začátcích zpíva...

Dnes jsem si začala chystat písničky do svého článku o roce 1966 a narazila jsem na první album skupiny Love. A už jsem se u něj zasekla a s výběrem dalších songů budu muset počkat do zítřka. Když se řekne Love, tak se mi samozřejmě vybaví jako první Arthur Lee, geniální skladatel, multiinstrumentalista, zpěvák a frontman této americké party. Tento člověk měl taky zásluhu na tom, že se prosadili The Doors, když přesvědčil Jacka Holzmana, aby s nimi podepsal smlouvu. V roce 1966 vydali Love svůj stejnojmenný debut. Přesto, že je nejvíce proslavily až dvě alba, vydaná o rok později - Da Capo s výraznou písní Seven and Seven Is a zejména pak Forever Change, které se umístilo mezi 500 nejlepšími alby všech dob na 40. místě (bylo taky jedno z oblíbených Roberta Planta), přesto je jejich první deska vynikající. Láska je moje oblíbená skupina - stejně tak mám ráda i samotného Arthura Lee a jeho sólovku Vindicator. Když jsem projížděla písničky z prvního alba Love, měla jsem v úmyslu dát sem z...

Posledních pár dnů mi dělá problém soustředit se na psaní tak, jak bych chtěla. Proto dneska využiji jednoho videa, které si tady nějakou dobu přehrávám a které jsem vám chtěla ukázat. Bude to vystoupení Terryho Reida na Glastonbury v roce 1971. Víte co, vůbec mi nevadí, že kvalita toho videa není špičková. Dokonale vystihuje atmosféru té doby, bezstarostnost a spontánnost, jakou dokáže vyvolat jen hudba, radost ze života a nefalšované nadšení hudebníků, kteří hrají celým srdcem. Pokud by jste někdo měli zájem o DVD z Glastonbury 1971, je k zakoupení na amazon .

Když jsem dnes ráno psala článek k narozeninám Jimmyho Page a dívala se na seznam oceněných v Síni slávy časopisu Mojo, objevila jsem mezi jinými jedno mi známé jméno - Hawkwind. Připomněl se mi rok 2008 a psí počasí, které způsobilo náš úprk z festivalu Colours ještě před koncertem této anglické kapely. Holt nejsme ti správní skalní fanoušci, ti se totiž nedali odradit ani tunami vody, které začaly před koncertem padat z nebe a v hojném počtu si na své oblíbence počkali. Hned mě napadlo si něco od nich pustit, tak jsem zabrousila na Youtube a při poslechu jsem si říkala, proč je tu ještě nemám? Myslím si, že o téhle skupině se zase tak moc u nás neví a přitom je to taková legenda a jejich hudba je opravdu hodně dobrá. Mnoho z jejich písní už dřív našlo své místo v mé empétrojce. Pokud jste milovníky undergroundu a vesmírného rocku, pak přesně pro vás je tenhle článek určen. Dovolím si tady ocitovat informace, kterými nás nakrmil festivalový průvodce, abych se nedopustila nějaké nesprá...

Na dnešní večer jsem si pro vás nachystala jednu z kapel, které nejsou u nás zase tak moc známé a ani na stránkách hudebních časopisů se o nich nepíše. Jedná se o čtveřici muzikantů z Kalifornie, kteří si říkají Violet Burning.  Jejich vznik se datuje k roku 1990, což znamená, že na hudební scéně se pohybují už dvacet let a za tu dobu stihli vydat nějakých deset alb. Nedá se o nich sice mluvit jako o světoznámých hvězdách, které boří stadiony a lámou žebříčky v prodejnosti desek, ale jejich hudba, která má blízko k alternativní a nezávislé scéně ( je to také skupina, která hraje tzv. křesťanský rock), stojí určitě za poslech a za návštěvu jejich vystoupení.  Violet Burning koncertovali u nás v Ostravě na festivalu Colours dvakrát, naposledy v roce 2009. Jejich koncert jsem viděla, bylo to na malé scéně stanu. Škoda, že dojem z jejich vystoupení mi pokazilo ozvučení, které bylo terčem kritiky více posluchačů a nakonec kvůli tomu byl stan zrušen a nahrazen novou scénou.  Al...

Před časem jsem vybírala na blog písně , které se nějak hodí k melancholickému podzimu. Je to zvláštní, jak počasí dokáže ovlivnit náladu. Nedostatek sluníčka a krátící se dny způsobují, že se cítíme víc unavení a trávíme taky více času doma. Neplatí to samozřejmě všeobecně, ale aspoň u mě ano. Proto jsem se rozhodla téma týdne zpestřit nějakou muzikou, která by vyjadřovala toto roční období. Los padl na velšskou rockovou kapelu Manic Street Preachers. Jejich píseň Autumn Song myslím bude vhodným kandidátem.  Vyšla na albu Send Away The Tigers v roce 2007 a je to také druhý singl z této desky. Tak hezký podzimní poslech. A ještě jedna akustická melancholie, písnička Indian Summer z stejného alba. Na kytaru hraje a zpívá James Dean Bradfield.

Co se týče výběru dnešní písničky, sáhla jsem po skupině, kterou jsme tady ještě neměli. I když je to slavná skupina a určitě ji všichni znáte, nebo jste o ní aspoň slyšeli.  Když jsem vybírala písničku, chtěla jsem tady dát nějakou, která se nehraje tak často, jako třeba Losing My Religoin, a tak jsem zvolila něco z prvního alba Murmur (1983) . Je to song  Talk About the Passion . Má moc hezkou melodii a zvonivý zvuk kytary. Členové R.E.M. : kytara - Peter Buck                            zpěv - Michael Stipe                            baskytara - Mike Mills                            bicí - Bill Berry (opustil kapelu v roce 1997) A všechno o R.E.M. najdete zde . 

Dnes na dobrou noc tady dám ještě jednu písničku. Protože mám teď plnou hlavu Band of Joy, bude to něco, co má s tím souvislost. Mi totiž nestačí jen si poslouchat písničky z nového alba, musím ještě zjišťovat, jak znějí originály. Tak jsem si vyhledala originál písně Silver Rider od Low. Skupinu Low jsem nikdy předtím neslyšela, takže Silver Rider v podání Roberta Planta pro mě byl výchozí poslech a moc se mi jejich duet s Patty Griffin líbí. Myslím, že tomu dodali ještě víc něžnosti, od Low mi to přijde trošku tvrdší. Low je skupina u nás skoro neznámá a to je škoda, protože si myslím, že znějí docela zajímavě. Tady máte originál Silver Rider.  Low - Silver Rider - album The Great Destroyer 2005

Vzpomněla jsem si dnes na doby, kdy jsem ještě pravidelně poslouchala hudbu z rádia. Znáte ten perfektní pocit, kdy vám v rádiu hrajou vaši oblíbenou písničku? Okamžitě pustíte zvuk naplno bez ohledu na to, že si ji můžete pustit sami, protože ji máte doma na cédéčku. Ale přece jen v éteru to má tu výhodu, že kromě vás ji určitě poslouchá ještě několik stovek, nebo tisíců lidí. Ten pocit spřízněnosti... No ale to jsem odbočila. Díky svému dřívějšímu pravidelnému poslechu rádia jsem si vzpomněla na jednu skupinu, která v osmdesátých letech vydala album s hudbou, která se nápadně podobá hudbě skupiny Led Zeppelin. Jmenují se  Kingdom Come , album je stejného názvu a vyšlo roku 1988.  Je to takzvaně skupina jednoho hitu a jednoho úspěšného alba - což je právě tohle, jak vám určitě došlo. Pak už to s nimi šlo spíše z kopce. Ale díky tomuhle hitu Get It On získali hned na počátku své kariéry zlato.  Ještě k tomu připojím svůj názor a taky důvod, proč to tady dávám. Takže názo...

Výběr písně pro dnešní den je ovlivněn několika věcmi - počasím, které nám v tyto dny extrémně nepřálo a celý týden pršelo, četbou knihy  The Doors jejich vlastními slovy  a také tématem týdne, kterým je Bouřka. Riders On The Storm je singl z poslední desky The Doors L.A. Woman z roku 1971 a uzavírá celou jejich diskografii. Je zajímavé, že deska LA Woman se točila ve zkušebně, nikoli v nahrávacím studiu a vlastně je to živá nahrávka. Na albu L.A. Woman hráli kromě Morrisona, Manzarka, Kriegra a Densmora také Jerry Scheff na baskytaru a Mark Benno na rytmickou kytaru. Takhle si představuji krásně prožitou bouřku, venku šumí déšť, hřmí a Manzarkovy klávesy zní jako dešťové kapky, které dopadají na okno... Jimův zpěv tomu dodává melancholickou atmosféru. Kolem tohoto songu se rozpoutala i bouře názorová.  Riders On The Storm totiž dnes mnozí znají především díky hře Need For Speed, ve které zazněla její zremixovaná verze rapovaná Snoop Doggem. Slyšela jsem ji dnes popr...

Když jsem tady tuhle otravovala s The Black Keys , stálo by možná za to, aby jste věděli, jaké okolnosti mě přiměly je tady dát. Čas od času si projíždím vyhledávač na blog.cz a zadávám tam hesla jako třebaaa Robert Plant. No a tak jsem objevila tento článek (teď udělám reklamu i Avrilce). Když si to přečtete, zjistíte, že Robert Plant prohlásil, že se mu líbí hudba Black Keys (no on to asi řekl trochu jinak) a že by prý potřebovali baskytaristu jako je on. A tak došlo k tomu, že jsem byla zvědavá, jak ti Black Keys zní a už to jelo. No a sranda byla, že jsem potom listovala R&Popem a zjistila jsem, že je v něm dvojstránkový článek o tomto duu a speciálně o jejich novém albu. Recenze vyzněla pochvalně a to už jsem si stáhla (au) jejich desku Brothers, abych si ji mohla poslechnout. Musím říct, že to byla po dlouhé době jedna z desek, které mám chuť slyšet víckrát. Já totiž nejsem zas tak trpělivý posluchač a když mě něco nebaví, tak to odložím, i když se třeba ukecávám, abych tom...