plant.blog.cz

Je mi jasné, že mnoho lidí bude na téma "sladkosti" psát o tom, jak moc mají rádi čokoládu (což o to, já také), případně o tom, jak cukry škodí chrupu a zaměstnávají naše zubaře. Ale mě hned při uveřejnění tématu napadla pohádka O chytré Horákyni , v níž mají při sporu o jalovici dva chalupníci odpovědět na tři otázky: Co je nejbystřejší, co nejbohatší a co nejsladší. Samozřejmě ten hloupější, nadutý boháč, si vybere jednoduchou odpověď : "Nejbystřejší je můj černý špicl, nejbohatší má truhla tolarů a nejsladší můj soudek medu". Ale druhý, chudý chalupník, má doma chytrou dceru a ta mu dobře poradí: "Až se tě budou ptát, co je nejbystřejší, odpověz: Oko, které všechno přehlédne. Až co je nejbohatší, řekni: Země, z níž všechno pochází. A nakonec, až se tě soudce zeptá, co je nejsladší, ty mu pověz: Spravedlivý spánek." A chalupník vyhraje spor o to, komu podle práva náleží jalovice. Spravedlivý spánek je sladký, což o to. Ale napadlo mě něco, co je možná je...

Stojí tu tiše a nehnutě, snad trochu pyšná a okázalá, obálku lesklou nastavuje příchozím den co den. Tiskařská čerň stránek jejích ještě nezvětrala, barvy jsou jásavé, příběh tajemný, jako sen. Chvěje se touhou po doteku teplé dlaně, co jen tak letmo po hřbetě ji pohladila. "Vem si mě, člověče," - volá beze slov a marně, "vždyť chvíle tvé bych řádky svými zpříjemnila." Čas běží, lesk vyprchal a prach napadal jí do očí, vzdala se myšlenky, že si pro ni někdo přijde. Že ji vezme do rukou, stránky její otočí, teď, po letech, to už těžko někdy vyjde. Však lidé říkají, že je třeba nevzdávat se naděje, dokud ji máme, ještě se neumírá. I tento příběh jednou kohosi u srdce zahřeje. A člověk už útlou knihu ve svých rukou svírá.

Občas pročítám inzeráty, nebo narazím na internetovou seznamku, a tam se poměrně často objevuje formulka: Hledám partnera(či partnerku) s vyřešenou minulostí. Tak mě napadlo, jak to ti seznámeníchtiví lidé vlastně myslí? Copak minulost se dá vyřešit jako slovní úloha? Jsem zase pozadu, jako vždycky. Zatímco ostatní s tužkou v ruce řešili své minulosti, já jsem asi nedávala pozor. Jak si teď můžu najít někoho, kdo má minulost vyřešenou, když mě trápí tolik ožehavých otázek? Kde hledat vzorec k řešení něčeho tak složitého, jako je lidská minulost? A lze ji vůbec vyřešit? Nejsou ti, co se holedbají výsledkem, jen ubozí diletanti? Jak poznali, že je jejich postup správný? To všechno se mi honí hlavou a marně přemýšlím. Pak mě najednou osvítí a zdá se mi, že už jsem na to kápla. Oni všichni ti frajírci a frajerky s minulostí, čistou jako sklo, se zaměřili jenom na materiální stránku! Jenže ani ta nemůže být tak úplně vyřešená, zvlášť ne v dnešní době. Člověk si nikdy nemůže být jistý, jestl...

Tohle ze mě vypadlo na první pokus - už dávno jsem chtěla udělat svou vlastní abecedu Roberta Planta. Nápad na něco trochu neotřelého stále ne a ne přijít, a pak najednou mě dnes dopoledne osvítilo - asi to bude tím, že je venku tak krásně. Ne, A si to bude tím, že jsem B lázen a C vok. A nebo snad B ásník a C itlivka? Podívejte se na celý článek a přesvědčte se o tom sami. Pokud se vám některé písmenko zvlášť zalíbí, budu potěšena. Ještě radši budu, když mi napíšete nějaký svůj vlastní tip. A - jako Anděl (Angel Dance), Aranžér hudby, mimochodem - je Angličan B - jako Blues, Bejby... Bonzo a Band of Joy C - jako City a žádné Communication Breakdown D - jako Duše, Dar a Dobro - Děkuji E - jako Emoce, bez kterých se neobejde moje Existence F - jako Fantazie (nebo Fotbal:-)) G - jako Grácie (jeho Gesta jsou moje Gusto:-)), Genialita H - jako Hlas, Humor a Hudba CH - jako Charisma (Chápete tento Chvalozpěv? Chacha.) I - jako Inteligence, Ikona, Inspirace J - jako Jedinečnost (v mládí mož...

Pro dnešní takřka letní ráno jsem si vybrala takovou pohodovou, líně plynoucí písničku If It's Really Got To Be Way , která původně pochází od amerického soulového pěvce Arthura Alexandera . Ten ji vydal na svém posledním studiovém albu Lonely Just Like Me v roce 1993, jeho comebacku po jedenadvaceti letech. Bohužel se ale slavný návrat nekonal, pár týdnů po vydání alba a tři dny po koncertu v Nashvillu Arthur Alexander zemřel na rozsáhlý infarkt. Následující rok - to znamená v roce 1994 - vyšlo album k poctě tohoto soulového velikána. Jmenovalo se Adios Amigo - A Tribute To Arthur Alexander a jednu píseň na něj nazpíval i Robert Plant. Ano, byla to tahle líná, pohodová, melancholická skladba. Kromě dvou výše zmíněných alb ji můžete najít i na výběru Roberta Planta Sixty Six To Timbuktu, na druhém disku, kde jsou k poslechu připraveny raritky a zapomenuté singly. Dnes si asi už málokdo vzpomene na člověka, který byl průkopníkem stylu, nazvaného country-soul, ale Robert Plant nám ho...

Díky technickým vymoženostem civilizace bychom mohli teoreticky být šťastnější a mít více času na sebe a své blízké. Jenže - to je jen zdání. Ve skutečnosti je času pořád méně a méně. Kam se vlastně poděl? Proč ho naši předkové měli a nám dnes tolik chybí? Spěchám, potom, počkej, za chvíli - to jsou slova, kterými často odbýváme naléhání druhých, kteří se nás jen na něco chtějí zeptat, nebo nás zrovna v tuto chvíli potřebují. Zrovna teď chtějí něco řešit a my přece Nemáme Čas . Pospícháme tak, že nám uniká přítomnost mezi prsty a profrčí kolem nás do propadliště dějin. Často nevnímáme vůbec to, co se kolem nás děje, protože už jsme v myšlenkách o krok napřed. Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím slovním spojením - nemám čas? Čas je přece vyměřen pro všechny stejně a neubývá ho. Den má odjakživa dvacet čtyři hodin, tak jak je možné, že se nám čas ztrácí? Copak nám ho někdo krade? Připomnělo mi to pohádku o děvčátku Momo a čase, kterým se živili záhadní pánové v šedých oblecích. Ti pře...

Melancholie tématu, jakým minulost bezesporu je, mě inspirovala k složení další básně. Tentokrát jsem se zaměřila na lidi bez domova, kteří možná už někdy raději zapomněli, jak žili dříve. Před několika lety jsem byla v podobné situaci - musela jsem s dětmi utéct před agresivním manželem ze společné domácnosti a najít přechodné útočiště v charitním Domě pro matky s dětmi. Stali jsme se tak na půl roku vlastně bezdomovci - než se všechno vyřešilo a já se mohla vrátit zpátky do prázdného bytu. Když jsem si stěhovala pár svých švestek, co mi zbyly, najala jsem si na pomoc kolegy bezdomovce z Domu pro muže. Vedoucí mi vybral ty slušnější, byli rádi, že si vydělají pár korun na pivo a cigarety a cestou v autě mi povídali o svých osudech. Zůstal mi v paměti příběh jednoho z nich, který se nápadně podobá mým veršům. Starý hubertus a olezlá čepice, rezavý dvoukolák a šedivý pes. Stojí tu denně na rohu ulice, nebyl vždy takový, jakým je dnes. Každý ho zná, i když straní se všech lidí, patří už ...

V mém dnešním zamyšlení jsem se chtěla věnovat otázkám, které jsou pro mě dost důležité: Co pro lidi vlastně hudba znamenala a znamená? A jakou úlohu měla a má v životě člověka? Vím, že spousta "starších" posluchačů se ráda vrací v muzice do dřívějších let - tehdy byla víc vnímána jako živý organismus, který měl hmatatelnou podobu černých kotoučů, anebo později originálních kompaktů. Jejich poslech pak byl téměř posvátnou činností až rituálem a skupiny podobně smýšlejících a hudebně zaměřených fanoušků vytvářely jakousi novou víru, v níž na místo Boha dosazovaly kytaristy, zpěváky a bubeníky obdivovaných kapel. Je zajímavé, že hudba byla pro moderního mladého člověka stavěna často na úroveň náboženství. Vždyť si jen vzpomeňme, jakou revoluci v tomto směru rozpoutali třeba The Beatles - davy pološílených dětí, které si v extázi trhaly vlasy jen proto, že mohly být na chvíli v blízkosti svých idolů. Tady vlastně nešlo ani o to, jak a co skupina hraje, šlo spíš o davovou hysteri...

Vzpomínky voní jako louka, když obleče se do žluta. Lehounce na ní větřík fouká, já v trávě běhám vyzutá. Voní jak drobné kvítí bílé, cos mi vždy nosil potají. Chtěla bych vrátit krásné chvíle, vzpomínky v nose mě lechtají. Teď na babičku vzpomenu si, na její vůni skořice. Na chuť její domácí husy, to byla tenkrát tradice. Ve vanilkovém opojení, zavzpomínám si na svátky. To jsme bývali spokojení, cukroví, a pak pohádky. Je to vše tak snadné a prosté vzpomínky se mi vybaví. Můžu je cítit třeba posté, už se jich nikdy nezbavím. Nemějte, prosím, za zlé mi to že můj verš tu city postrádá. Občas i takové jelito, může být lásky náhrada.

Hollywoodský herec Liev Schreiber si v roce 2005 vyzkoušel, jaké to je ujmout se režie filmu - no a z tohoto prvního pokusu se vyklubal nadmíru zajímavý snímek s názvem Naprosto osvětleno . Jeho děj se odehrává na Ukrajině (ovšem s českými reáliemi) a popisuje s lehkým úsměvem, hořkosladkým humorem i vážným morálním poselstvím putování amerického "spisovatele" Jonathana Safrana Foera za tajemstvím jeho původu. Jonathan je vášnivý sběratel vzpomínek - nevynechá jedinou možnost si je hmatatelně zdokumentovat. Ve své sbírce schraňuje nejrůznější bizarní předměty, které patřily kdysi členům jeho rodiny - od fotografií, až po babiččin umělý chrup. Ovšem je tu jedno bílé místo, které teprve musí být osvětleno - vybledlý obrázek z války, zobrazující Jonathanova židovského dědečka se záhadnou dívkou Augustinou. Nikdo neví, kdo vlastně byla - ví se jen to, že se díky ní dědeček dostal šťastně do Ameriky, kde založil rodinu. Jonathan (v podání Elijaha Wooda ) z Ameriky vyrazí do Lvova...

O tom, jaká bude naše budoucnost, rozhoduje hlavně přítomnost a minulost. Budoucnost. Jediné slovo a kolik je v něm naděje. Můžeme mluvit o budoucnosti národa, světa, nebo jen o prosté budoucnosti jednotlivce. Ta se začíná už od prvního nadechnutí, od prvního okamžiku, kdy děťátko vykoukne na svět. V tu chvíli je čisté, jako nepopsaný list papíru, nad kterým teprve život drží rozechvěle pero. Co ho čeká, ještě netuší a neví to ani jeho rodiče. Ti pevně doufají, že právě to jejich dítko bude v životě šťastné a spokojené. Všechno, co se kolem něj děje, se točí kolem plánů do budoucna. Maminka se těší, až poprvé vyjede s kočárkem, až se drobek sám posadí, postaví, až poběží do její otevřené náruče, až nebude nosit pleny, až jí poprvé řekne "mami"... Táta zase plánuje, že až mrňous trochu povyroste, bude s ním chodit na hřiště, učit ho jezdit na kole, pomáhat mu s úkoly. No a než se rodiče nadějí, už je to tady. Dítě chodí, mluví, je z něj školák. Roky běží jako voda a vzpomínky ...

Věnováno bratrovi... *** Zrovna jako teď, tenkrát stromy kvetly a jaro jásalo si z plných plic. Zrovna jako dnes mi tehdy slzy tekly, hleděla jsem smutně do ulic. Když odejde člověk, co jste ho rádi měli, svět se nezastaví, točí se dál, nikdo nepochopí, proč jste osamělí, nikdo nevidí váš velký žal. Nikdo neuvidí moje smutné slzy, které si tajně rukou utírám. Odešel jsi mladý, bylo to tak brzy, stále se mi zdá, že je to jen klam. Tvoji starou fotku v ruce často třímám díváš se z ní na mě s chutí žít. Vzpomínky bolí, jde z nich na mě zima přemýšlím, proč jsi chtěl od nás odejít. Odpovědi na to, proč se tohle stalo asi už mi nikdo nepoví. Co teď můžu dělat, je toho tak málo snad jen na hrob dát ti kvítek růžový. Faith No More - Easy

Robert Plant pro mě zůstává navždy Bohem rocku - kdysi tak nádherně mladým a krásným, až vzbuzuje hříšné představy (to když se naklání mírně dozadu, kolem tváře mu poletují vlasy a mikrofon se téměř dotýká jeho úst). Ale ten nádherný mladý muž, tak nesmírně talentovaný a s darem předávat své umění lidem s láskou, byl pro mě skoro nedotknutelný - jako přelud, jakoby ani nebyl skutečný. Sledujíc ho v akci - jeho typické pohyby, pohazování hustou kšticí vlnitých vlasů, úzké džíny, ve kterých se tak zřetelně rýsuje jeho mužství - zůstávám v němém úžasu a opojení. A co teprve ten hlas, co se umí zaříznout do srdce a nebo naopak zlehka pohladit po duši! To je něco, který nemá každý. Je pro mě takovým Andělem světla, s pochodní, osvětlující mou cestu. Z jeho zpěvu cítím cosi důvěrného, něco, co se mě dokáže osobně dotknout. Nedokážu to přesně popsat, musím to prožívat zas a znovu. Led Zeppelin - Whole Lotta Love a Communication Breakdown(1970) Robert Plant dnes zůstává v mých očích (nejen v m...

Člověk, který dělá práci se starými lidmi, se setkává s různými osudy. Nejčastější bolestí stáří je ale opuštěnost a nemohoucnost. Pokud funguje milující rodina, vše se zvládá daleko lépe. Tam, kde rodina chybí a nebo se nechce starat, tam nastupujeme my. Většinou si vytvoříme k lidem, o které pečujeme, přátelský vztah. Jsme často jediní, kdo si s nimi popovídá, poradí a pomůže s běžnými, pro mladého a zdravého člověka banálními úkony. Někdy vznikají silné citové vazby starých lidí na nás, což může být hodně vysilující. Ovšem rodinu nikdy nenahradíme - asi tak, jako dětem v dětských domovech vychovatelky nenahradí rodiče. Proto jsem se rozhodla napsat takové blues staré opuštěné ženy, která marně čeká v ústavu na návštěvu svého jediného syna. Možná je to jen taková trochu jednoduchá rýmovačka, ale je to ze života. Odevzdaně leží v klíně vrásčité ruce staré ženy. Dřív nebyly nikdy líné, teď jsou životem unaveny. Očima jenom smutně těká po pokoji, co je tak cizí, a nic víc ji už nevyleká...

Tak, jako se střídá noc a den, světlo a tma, tak i v životě se objevují období, zalitá sluncem a radostí a také méně šťastné chvilky. Ty rádi přirovnáváme ke stínu, temnotě, co naplňuje naši duši a přejeme si, aby jich bylo co nejméně. Ale život není jen prozářený sluncem, to by byl neuvěřitelně nudný. Jak bychom se mohli radovat z úspěchu, kdybychom nikdy nezažili zklamání? Mám ráda léto a slunce. Jenže všeho moc škodí. Když sluneční paprsky spalují zemi a vedro je k nesnesení, většinou se uchyluji do stínu stromů a nepohrdnu ani chladem, jaký bývá ve starých kamenných budovách. Příroda a zvířata také trpí, je-li suché a horké léto - tráva je spálená, stromy a květiny vadnou, zvířata vyhledávají stinná místa a trochu vody na uhašení žízně. Zkrátka - slunce je dar života, ale když je ho přespříliš, může být prokletím. Stejné je to i v životě. Pokud jím proplouváme bez obtíží a stále se nám vše jen daří, začne nás brzy "pálit dobré bydlo", skoro jako by nám hořelo pod zadkem. ...

Pokud odebíráte, nebo kupujete pravidelně časopis Rock&Pop, určitě jste si povšimli zajímavého seriálu, nazvaného Hippies. Tento měsíc jsme se v něm už potřetí mohli začíst do historie československých hippies na pozadí komunistického režimu. U nás se jim tak ale neříkalo, dostali trochu hanlivý přídomek 'máničky' a jejich dlouhé vlasy, provokativní oblékání a tíhnutí k širším obzorům v kultuře z nich udělalo psance a vyvrhele, hodné zavržení. Spořádaný československý občan se přece nemohl oblékat jako protispolečenský živel, pěstovat si háro a poslouchat namísto pečlivě prověřených a nezávadných socialistických písní z východního bloku nějakou západní propagandu. A navíc ji ještě chtít produkovat na koncertech! Při pročítání těch řádků jsem si živě vybavila své mládí - i když nepamatuji situaci v šedesátých letech (narodila jsem se na jejich samém konci) a léta sedmdesátá mám spojena jen se vzpomínkou na džínsy do zvonu, které byly tehdy v módě. Osmdesátky jsem ovšem proži...

Popsaný list, vytržený z reality slovo, jež neřekneš ze strachu z výsměchu. Bojíš se otevřít, stažená do ulity, stojíš tu nehnutě a téměř bez dechu. Chvěje se duše, jako strom na podzim, se strachem, že hrozí jí prozrazení. V temnotách hledá svůj vlastní stín a čeká na moment vykoupení. Záchranu, jež musí přijít s tebou, když v světle tvém léčivém pookřeji. Strach mě už opouští, slova mě nezebou, nechám se omývat tóny, co zahřejí. *** Robert Plant - Shine It All Around - Mighty Rearranger *** Někde jsem tu prohlásila, že romantické básnění už schovám do šuplíku... ale nejde mi to.

Jsem zde s další dávkou hudebního dopingu, který jsem si připravila pro vaše uši. Ano, jak už jistě víte, půjde o čtvrtý díl naší oblíbené ankety o Nejlepší píseň sedmdesátých let. Tentokrát zabrousíme do roku 1973 a ponoříme se do poslechu deseti písní, které mají ve svém rodném listě právě tento letopočet. Co jiného k tomu dodat? Snad jen to, že vám přeji pěkný poslech a dobrý zvuk, a taky šťastnou ruku, až budete hlasovat pro tu svou. 1. Aerosmith - Dream On - album Aerosmith 2. Pink Floyd - The Great Gig In The Sky - album The Dark Side Of The Moon 3. Led Zeppelin - Over The Hills and Far Away - album Houses of The Holy 4. Tom Waits - I Hope That I Don't Fall In Love with You - album Closing Time 5. Queen - Liar - album Queen 6. ZZ Top - La Grange - album Tres Hombres 7. Lynyrd Skynyrd - Free Bird - album Pronounced 'Lěh-'nérd 'Skin-'nérd 8. Van Morrison - Warm Love - album Hard Nose The Highway 9. Genesis - Firth of Fifth - album Selling England by The...

Je konec romantickému žvatlání a rozplývání se nad krásami života. Teď vás čeká návrat do kruté reality, syrová výpověď o tom, jak u nás ještě dnes žijí lidé. Lidé? Je otázkou, jestli si tento titul vůbec zaslouží. Fotografie, které zde vložím, jsem pořídila při výkonu svého povolání - nebudu vám prozrazovat, odkud přesně pocházejí. Tyto záběry jsou obrázkem kultury jednoho etnika, které se neustále ohání svými právy a jakýkoliv požadavek na to, aby se chovali slušně, považují za rasismus. Je pravdou, že nelze všechny házet do jednoho pytle a taky nelze tvrdit, že to, co uvidíte, je jen jejich dílem. Bohužel mezi nimi žijí i takzvaní bílí Cikáni, kteří jsou někdy ještě horší. Tento obrázek jsem pracovně nazvala kontrast. Všimněte si toho krásně rozkvetlého stromku vedle skládky. *** Uvnitř domu je zátiší s letáky. *** To pravé teprve přichází. Tady bývalo dříve sociální zařízení. Dnes slouží místo kontejneru. Všimněte si též umělecky vyvedených dveří. Vskutku avantgarda. *** On tady ně...

Opět utekl další měsíc a my máme za sebou už třetí díl velké ankety o Nejlepší píseň sedmdesátých let. Rok 1972 byl letošním jubilejním a jak jsem podrobně psala v tomto článku, byl nabitý skvělou muzikou po okraj. Jak by ne, v sedmdesátých letech vznikla spousta těch nejlepších kousků. Vybrané písně od vás tentokrát získaly dohromady 79 hlasů. Je to celkem slušný počet, ale přece jen, mohlo to být lepší. Důvodem bude zřejmě absence minulých favoritů - Led Zeppelin i Black Sabbath, z nichž první v roce 1972 žádnou desku nevydali a ti druzí sice ano, ale nechci je mít v každém díle. Takže, jak to dopadlo a kdo se stal vítězem tohoto roku? Musím s potěšením konstatovat, že zlato tentokrát vybojovali progresívní Yes - proměnlivá melodie, doprovázená nezaměnitelným hlasem Jona Andersona, píseň s názvem And You And I. Mají na svém kontě vašich devětadvacet hlasů a tím postupují do konečného souboje. Na stříbrné příčce stanul Neil Young se svým hitem Heart of Gold a čtyřiadvaceti body od vá...

Pověz mi, kdy končí Noci vláda, z níž strašná tíha na mě padá. Snad když mě má bázeň opouští, a slunce všechny splíny rozpouští. Pověz mi, kdy přichází ta chvíle, co sladce konejší a mile pohladí mě ve vlasech a na čele. Kdy odcházejí padlí andělé? Pověz mi, kdy vlastně Noc spí, kdy se vzdává svého království? Kdy končí rejdy v temných uličkách, kdy přemůže ji ze svítání strach? Pověz mi, je to tehdy asi když mi ranní vítr čechrá vlasy? A nebo snad, když nebe zrůžovělé polibkem Slunce se chvěje celé? Pověz mi, nasnadě je otázka, kdy ptačí zpěv mě polaská? A nebo snad musím čekat až rozpoznám tvoji milou tvář? Tehdy světlo se tmou zatočí, když se díváte s láskou do očí a ze srdcí vyženete chlad a smutek. Ve světle není čas na zármutek. *** Tato má báseň je inspirována jedním krásným příběhem. V něm se rabín ptá svých žáků, podle čeho se pozná okamžik, kdy končí noc a začíná den. Jeden odpoví: " Snad podle toho, že se snadno rozezná pes od ovce?" "Ne," řekne rabín. ...

Nekonečný dav fanoušků dychtivě a nedočkavě přešlapuje před branami stadionu. Někteří si krátí předlouhé čekání nadšenými rozhovory, jiní zmoženě posedávají na trávníku, nebo se opírají o auta, v ruce cigáro a láhev s pitím. Všechny ale spojuje jeden cíl - vidět naživo svou milovanou kapelu. Už jen několik málo okamžiků, jen vydržet. Konečně! U vstupu se objevili muži v uniformách pořadatelů a dav se jako jeden velký živý organismus začíná vlnit a postupovat směrem k nim. Někteří se snaží proklouznout bez placení, většina však svědomitě v ruce třímá lístky, vybojované po několikahodinovém stání ve frontách. Teď se tedy rozprchnou po všech koutech obrovského prostoru - samozřejmě co nejblíže k pódiu. Lidí je tu opravdu hodně - nepředstavitelně mnoho. Je tu tolik lidí, jako ve středně velkém městě; to dá rozum, že spousta se jich bude muset spokojit s horšími místy. I s takovými, kde hudbu z pódia pouze ucítí, ale neuvidí. Ale to nevadí, fanoušci Led Zeppelin by se třeba rozkrájeli, jen ...

Milovali se, plni nadějí i ideálů a stačilo jim ke štěstí, že mají jeden druhého. Vždyť komu se tohle poštěstí. Čas běžel jako řeka a jejich láska zasela semínko života. Padlo na jejím břehu na úrodnou půdu, najednou nebyli jen sami dva. Mělo sílu citu potvrdit to malé nevinné stvoření. Však někdy se lidé rozdělí právě v okamžiku zrození. Najednou nedýchali jen pro sebe a už nepsali vyznání po všech rozích. Cit vyprchal jako bublinky z limonády, jak je snadné odhodit ho jako zboží. Jako zboží s prošlou lhůtou záruky. Jako kus minulosti, která už ztratila svůj třpyt. Minulosti s vrstvou prachu na povrchu, kterou je někdy velmi, velmi těžké odstranit. *** Love - Old Man

Vzbudila jsem se dnes poránu, venku byla ještě tma. Tedy - nevzbudila jsem se sama, pomohl mi můj kocour, který mi u hlavy vytrvale řval (nemňoukal, ale doslova ječel) a dožadoval se uvolnění postýlky pro sebe. Když jsem vstala v domnění, že má asi chudák hlad a šla rozespale do kuchyně naplnit mu misku, zalehl na mé místo a za chvilku už spokojeně vrněl ze spaní. Vyšla jsem na balkón a všude vůkol - bydlím na sídlišti - to jarem zrovna vonělo. Ptáčci cvrlikali svůj ranní koncert a ze tmy se postupně klubaly kulisy paneláků, které dotvářely jejich vystoupení tak trochu avantgardní atmosféru. Nadechla jsem se toho svěžího městského vzduchu, ve kterém se mísila vlhkost nočního deště s kouřem z blízkých továren a ještě něčím těžko popsatelným, a chvíli zůstala stát a poslouchala. Ono je to jaro stejně krásné roční období. Je v něm touha a naděje lepších časů, kdy už se nebudeme muset balit do všeho, co doma najdeme, ale odhodíme kabáty a bundy a vyhrneme se ven jen tak polehku. Ve vzduchu...

Nemyslím si o sobě, že jsem spolkla všechnu moudrost světa, nebo že jsem snad nějakým znalcem. Ale snad mám zdravý rozum a úsudek (doufám v to, i když někdy pochybuji) a můžu si ukroutit hlavu nad tím, copak se nám to zase objevilo v anketě TýTý. V kategorii zpěváků vyhrál Michal David. Nedělám si iluze o významu anket tohoto typu a ani je nesleduji. Nejsem ani z těch, kteří by posílali hlasy do jakýchkoli soutěží, týkajících se výběru našich populárních interpretů. Ale přece jen nežiju ve vzduchoprázdnu, tak se i k mým uším donesla zvěst o té "skvělé" volbě. Copak je asi tak úžasného na zpěvákovi, který se živí produkováním jednoduchých estrádních popěvků a muzikálových melodií? Je to snad právě ta chytlavá jednoduchost a slizce nostalgický kýč, kterým zřejmě boduje i dospívajících posluchačů? Je to už s námi tak špatné, že se u nás nenajde nikdo, kdo by dokázal porazit stárnoucí garnituru hvězd bývalého režimu? Tyto otázky si kladu, zatímco se snažím poslouchat Discopříběh ...

Během roku slavíme několik významných církevních svátků, ovšem mezi ty největší, které už neodmyslitelně vrostly do života většiny lidí u nás, patří Vánoce a Velikonoce. Původní smysl těchto svátků dnes sice mnohým z nich uniká, přesto se jejich oslavy udržely do dnešních dnů - je to zejména proto, že jejich prapůvodní duchovní podstatu vystřídala tradice konzumu. Úbytek věřících začal u nás s nástupem dvou světových válek a po převzetí nadvlády Komunistickou stranou v roce 1948 úspěšně pokračoval. Víra v Boha byla něčím, co bylo v komunistické ideologii nežádoucí, ba dokonce nebezpečné. Boha přece plně nahrazovala strana a vláda v čele s našim největším vzorem - Sovětským svazem. Majetek cirkví byl zabaven a z mnoha kostelů se staly sklady a nebo zůstaly opuštěné a chátrající. Lidé, kteří se neohroženě hlásili k víře, praktikovali křesťanství i přes odpor státní moci a vychovávali v tomto duchu své děti, to neměli v té době lehké. Mohli zapomenout na slušné zaměstnání, byla jim odepře...

Našeptávač: Potřebuješ jen masku, zlatíčko, abys oblíbená byla v davu. Budoucí super dívka: Chtěla bych být aspoň maličko. Co myslíš, jsem teď v právu? Našeptávač: Jistě, vždyť přetvářka je věc tak jasná, že se o ní píše i na webu Krásná. Jen si osvojíš tu správnou roli. Pomůžu ti, neboj, vůbec to nebolí. Budoucí super dívka: Tak fajn - co lze udělat, ať přátele mám skvělé? Našeptávač: Musíš se na ně pořád smát a lézt jim do prdele. Budoucí super dívka: Hm, to levou zadní zvládnu, dělám to hrozně ráda. A když cestou na hubu padnu tak tam pošlu kamaráda. Našeptávač: Vidíš, to je základ úspěchu a ještě je třeba dodat, že svou masku nesmíš ve spěchu někde na ulici prodat. Obleč si ji před zrcadlem doma, přitom můžeš číst rady na Doma. Budoucí super dívka: Jistě, naučím se tam skvěle, sto různých poloh do postele. Jinak by mě chlapci ani nechtěli, mohla bych jít strašit leda do zelí. Našeptávač: Ano, správně jsi to pochopila, ty musíš být neustále milá. Štíhlá, něžná, tajemná a upravená, j...

V dnešní době plné technických vymožeností klesá úroveň klasické vzdělanosti. To, co se dříve od člověka v rámci jeho vzdělávání vyžadovalo a co jsme brali jako samozřejmost, je dnes na okraji zájmu. Vezměme si takové psaní. V první třídě se děti učí malovat písmenka a během školní docházky píší do sešitu. V pozdějším životě však většina těchto dětí vezme do ruky tužku snad jen tehdy, když si bude značit na lístek, co je třeba nakoupit v obchodě. Nebo si to snad vyťuká do poznámek v mobilu? Slyšíte ten rozdíl? Vyťukat a napsat - to jsou dvě naprosto odlišná slova. Dříve se dbalo na kvalitu psaného projevu ve škole více - učitelé kromě pravopisu hodnotili úpravu, vzhled písma a v případě slohových prací i větnou stavbu. Mohu to porovnat, protože jsem zažila doby, kdy se na to hledělo - zatímco můj syn už ve škole škrábal jako kocour, ještě si do sešitu kreslil obrázky a žádný učitel si toho ani nevšiml. Počítače a mobilní telefony nahradily dnes rukou psaný text, kvalita písma ve škole ...

Když jsem tě poprvé uviděla, srdce se mi na chvíli zastavilo. Ta krátká chvíle způsobila, že už navždycky bylo všechno jinak. Když jsem tě poprvé uslyšela, krev se mi nahrnula do tváří a ruce se zachvěly, jak květiny ve větru. Otevřela jsem oči a srdce a podivné teplo mi zaplavilo duši. Když jsem tě poprvé potkala, a nechala se tebou pohltit, cítila jsem se jako malá holčička, která stojí před hračkářstvím. Jako dítě, co objevuje svět, přesně tak jsem se cítila, ano. Nechala jsem se vést, klidně jsem šla, s důvěrou, že mě povedeš jen dobrou cestou. Jak je možné, že ti tolik věřím, i když tě vlastně vůbec neznám? Nejsi náhodou čaroděj? A co já? Nejsem jen snílek, co zabloudil v tónech, které jsi mi daroval? Čekám na odpověď... *** Led Zeppelin - That's The Way

Je tu nové týdenní téma, opěvující jarní svátky. Mnohá děvčata nezmohla tréma, chlubí se svými modrými zadky. Naoko durdí se, že nikdy už klukům neotevřou vrátka. Až bude z chlapce statný muž z děvčete bude matka. Šlehání pomlázkou pro zdraví, prý se tak vždycky dělo. Však nesmí být chlapi, to se ví nadraní jako dělo. Na jaře kouzlo zrození z přírody dýchá odevšad. A mladé zelené osení obléklo zemi v nový šat. Stejně tak dívky v pondělí předváděly své vnady a s chlapci se pak rozdělí o vejce z čokolády. Připomenout se však sluší na co lidé nemyslí stále, že Velikonoce mají křesťanskou duši a slaví zmrtvýchvstání Krále. Takže nejen v pondělí, děti milé tyto jarní svátky světíme. Však v dnešní době prohnilé spíš do chrámů konzumu chodíme.