Dlouhé vlasy, krátký rozum?

Pokud odebíráte, nebo kupujete pravidelně časopis Rock&Pop, určitě jste si povšimli zajímavého seriálu, nazvaného Hippies. Tento měsíc jsme se v něm už potřetí mohli začíst do historie československých hippies na pozadí komunistického režimu.

U nás se jim tak ale neříkalo, dostali trochu hanlivý přídomek 'máničky' a jejich dlouhé vlasy, provokativní oblékání a tíhnutí k širším obzorům v kultuře z nich udělalo psance a vyvrhele, hodné zavržení. Spořádaný československý občan se přece nemohl oblékat jako protispolečenský živel, pěstovat si háro a poslouchat namísto pečlivě prověřených a nezávadných socialistických písní z východního bloku nějakou západní propagandu. A navíc ji ještě chtít produkovat na koncertech!

Při pročítání těch řádků jsem si živě vybavila své mládí - i když nepamatuji situaci v šedesátých letech (narodila jsem se na jejich samém konci) a léta sedmdesátá mám spojena jen se vzpomínkou na džínsy do zvonu, které byly tehdy v módě. Osmdesátky jsem ovšem prožila coby dospívající jedinec a některé mé zážitky korespondují zcela s tím, co se o té době dnes píše.

Mládež měla vždycky blízko k revoltě, k úniku ze světa dospělých, ve kterém bylo všechno nalajnováno a byla to nuda k uzoufání. V době vlády komunistického režimu měli mladí na výběr ze dvou možností - buď splynou s davem a zapadnou do škatulky těch spořádaných dětiček, které si jen občas neškodně a v rámci společenských norem zazlobí, nebo půjdou hlavou proti zdi a dají to soudruhům pořádně sežrat. Jenže to byla trochu naivní představa - většinou byli v tom nerovném boji poraženi nejen dychtivými příslušníky Veřejné bezpečnosti a jejich pomahači, ale i takzvanými "obyčejnými" občany, co se nechali zblbnout režimem.

Dlouhé vlasy - krátký rozum, to mi doma bylo vštěpováno celé mé mládí. Ač holka, u které snad delší vlas je zcela normálním jevem, měla jsem problém uhájit si je. Byla to moje první soukromá revoluce, když jsem trvala na tom, že moje vlasy, v dětství poznamenané častými návštěvami holiče a často zkrácené tak, že by vyhovovaly i vojenským požadavkům, budou svobodně růst až tam, kam se jim zachce.

Co jsem si musela kvůli vlasům vyslechnout, to si nepřejte vědět. A nejen kvůli nim, i kvůli lidem, s nimiž jsem se začala stýkat a kteří byli skvrnou na čistém štítu společnosti. Moje matka byla přesvědčená, že všichni dlouhovlasí kluci jsou buď zloději a nebo výtržníci a že je dřív nebo později stejně zavřou. Takže se dívala velice nelibě na mé poletující háro a taktéž na oblečení, jímž jsem demonstrovala svou příslušnost ke skupině ocejchovaných.

Bylo zvláštní, jak pouhé oblečení a účes mohly dráždit spořádané občany - vzbuzovaly úšklebky a nelibost. Ovšem pro nás to byl znak, že patříme k sobě. Tvořily se party lidí, podobně smýšlejících a společně podnikajících různé akce, na kterých se ovšem touha po svobodě střetla většinou s policejním antonem. A taky s požadavkem - Naval občanku!

---

Jednou jsem se málem dostala do pěkné bryndy kvůli mé rozverné kámošce, která, už trochu ovíněná, rozhodla se naši finanční situaci vylepšit vyprošováním drobných na ulici. Jako první na ráně se jí naskytl příslušník, hlídající před pojišťovnou. A ta koza k němu přistoupila a s nevinným ksichtíkem pronesla: "Pane poldo, prosím, dejte nám korunu na polívku!" Dovedete si asi představit naducanou tvářičku zeleného panáka, jak pěkně rudne vztekem nad tou nehorázností - zmohl se jen na ohromené: Cóóó??? Na nic jsme nečekaly a zdrhaly se smíchem pryč - ono by to nemuselo dopadnout dobře. Viděla jsem i pár známých, které chlupatí pěkně zmlátili. Jenže tenhle tam byl sám a nemohl za námi utíkat, takže nám to prošlo. Ovšem vzápětí na nás jeden postarší chlapík při stejné žádosti poštval psa...

No, byli jsme mladí a chtěli jsme se trochu pobavit. Chtěli jsme poslouchat hudbu, která se nám líbila a kterou nám zakazovali, chtěli jsme se scházet v oblíbené hospůdce na pár piv, v hospůdce, která bude fízlů prosta. Chtěli jsme jezdit na zábavy, ale tam jsme se taky sráželi se soudružskými návštěvami.

V souvislosti se zábavami jsem si vzpomněla na úsměvnou příhodu, která se jednou stala mi a mému klukovi, právě po cestě na jeden takový podnik. Můj chlapec měl vlasy delší než já a jak jsme tak šli, zavěšeni do sebe, z okna jednoho domku u cesty na nás začala pokřikovat parta kluků a prý: "Pojďte za námi, pojďte dovnitř!" No tak co, vlezli jsme tam. Uvnitř jsem se uvelebila svému klukovi na klíně a viděla, jak všichni protáhli ksichty. Mysleli si totiž, že jsme dvě holky a už se těšili, jak si s námi zašpásují. Udělali jsme jim čáru přes rozpočet, ale vzali to statečně. Nakonec jsme si docela přátelsky pokecali.

Nezapomenu na ještě jinou příhodu s přítelovými vlasy. Drželi jsme se za ruku a naproti nám se potácel párek opilých chlapů. "Hele, dvě teplé baby!" povídá ten první. "Ne, ty vole, vždyť je to kluk!" druhý na to. Tak tomu jsem se smála ještě dlouho.

Ovšem doma se nesmáli, když jsem přivedla odvážně toho kluka, co si o něm mysleli, že je to holka. Mou máti hned mezi dveřmi omývali a málem se zhroutila. Dovedete si to asi živě představit - pro cérku si představovala nějakého ostříhaného inženýra a on tam stojí ve dveřích vlasatec. Tak jsem si sbalila svých pár švestek a odešla s ním. Psal se rok 1987 a mi bylo čerstvých osmnáct. Byla jsem svobodná - alespoň jsem si to myslela. Už na mě nikdo nemohl řvát kvůli tomu, co si obleču a nemohl mě mlátit proto, že jsem přišla pozdě domů.

Byly to zvláštní časy, ale vzpomínám na to ráda, protože jsem byla ještě neopeřené mládě. Provokovali jsme spořádané spoluobčany, ale nikdy si nevzpomínám na to, že bychom něco ničili a nebo někoho mlátili. Chtěli jsme jen žít podle svých představ a taky jsme se snažili to dělat, i když doba a myšlení našich rodičů nám nebyly vůbec nakloněny.

Dnes už je samozřejmě všechno jinak, ale přesto bych se chtěla zeptat: Jak se díváte na dlouhovlasé kluky a muže vy? Líbí se vám u nich ještě dnes dlouhé vlasy, nebo dáváte přednost krátkým? Vím, že dnes už vlasy nejsou takovou modlou, jako byly za našich časů, ale zajímal by mě váš názor. Můžete mi ho napsat do komentářů a nebo hlasovat v anketě. A propos - můj syn si právě teď sjel hlavu strojkem. Asi chce být chytřejší.

P. S. Došlo mi, že jsem tímto článkem trochu diskriminovala muže, proto se ptám i jich. Preferujete u žen delší (dlouhé) vlasy? Nebo radši kraťounký účes?