plant.blog.cz

Jarní šňůra Roberta Planta a jeho kapely Sensational Space Shifters po australských městech se nese opět v duchu Led Zeppelin. Po jeho nedávné zmínce o tom, že na příští rok nemá žádné plány a následném jásotu fanoušků, kteří volají po reunionu (psala jsem zde ) to může vyvolávat v jejich řadách závan vzrušující naděje. Jistě k ní přispívá i propagace Planta coby hlasu Led Zeppelin a jeho podobizna na barevných plakátech, na nichž je zachycen coby Golden God ze sedmdesátých let, celý dojem ještě umocňuje. Vrací se tedy Plant opět ke svým kořenům? Do jisté míry by tomuto faktu nahrávala skutečnost, že během koncertů v Austrálii se kapela nezabývá hudbou z jeho posledních dvou alb Raising Sand a Band of Joy. Naopak, soustředí zcela svůj um a flexibilitu do přehlídky toho nejlepšího, co za dvanáct let vzniklo v dílně Zeppelinů a poskytuje prostor k pohrávání si s tímto materiálem. Nápadité aranže s pestrou paletou zvuků překypují invencí - však v kapele má Plant jak odborníka na africkou ...

Širokou ulicí se plahočil prostovlasý muž v prachem a špínou našedlém obleku. Pod paží svíral malý kufřík a něco si potichu mumlal pod vousy. Neuvěřitelně tuhé, nazrzlé vlasy, mu divoce trčely nad hrozivě huňatým a zamračeným obočím. Pod ním se doslova ztrácely jeho oči - byly zvláštně zapadlé v příliš hlubokých důlcích - ale při bližším pohledu dokázaly doslova propalovat temnými středy zorniček. Málokdo se do nich ovšem podíval, lidé se divouse báli a vždy, když se zjevil, svolávaly matky děti jako kvočny pod křídla. Větší chlapci však střet s mužem považovali za zkoušku hrdinství a pro tuto příležitost měli vždy po kapsách zásoby oblázků různých velikostí. "Kam se vlečeš, Zrzoune?" pořvávali na něj s bujným sebevědomím nepostižitelného mládí. V houfu byli silnější, než onen muž a jejich dobře mířené střely zasahovaly Zrzounova záda. Smích chlapců se nesl zaprášenou ulicí ještě dlouho poté, co Zrzoun zmizel za rohem a jeho kletby na adresu umouněných hochů doznívaly v postr...

Going to California navozuje přátelskou atmosféru - působí tak "domácky", skoro jakoby ji muzikanti hráli jen pro vás. Svou dojemnou upřímností doslova odzbrojuje, zahřeje na duši a prosvětlí mysl, což je právě to, co všichni určitě potřebujeme. Strunami akustické kytary se probírá Jimmy Page, mandolinu má v rukou John Paul Jones a hlasem vládne Robert Plant. Verze pochází z dubna 1971 a vyšla na albu BBC Session v roce 1997. Původní skladbu najdete na čtvrtém, bezejmenném albu Led Zeppelin, vydaném v listopadu roku 1971. Tak hezký poslech!

Samo slovo - výstřední - svým základem napovídá, že jde o někoho, kdo stojí stranou dění a je vyobcován ze středu kolektivu. Tedy určitě nic příjemného pro excentricky založenou bytost, která v touze po obdivu navlékne na sebe nejnovější ulítlý model z dílny ulítlého módního návrháře. Tito lidé si právě naopak přejí být středem pozornosti, tudíž o žádné výstřednosti nemůže být řeč. Pravá výstřednost nespočívá ani tak ve způsobu oblékání ( i když, upřímně, pokud přijdete na maturitní ples v gumových holínkách, které normálně nosí váš táta na zahradu a do lesa, budete silně exotičtí), jako spíš ve vaší osobnosti a povaze. Když zavzpomínám na svá raná školní léta, vidím sebe samu jako holčičku, stojicí někde bokem ostatních dětí a se zasněným pohledem pohrouženou do svého nitra. Vlastně jsem pořád toutéž holčičkou, i když dnes své snění krotím a snažím se přizpůsobit drsnému životu - ale něco z té doby ve mně pořád dříme. V dobách, kdy jsem takto bokem stávala na školních chodbách, bývala...

Žádná zeleň osení, ba ani žluť petrklíče, tlačíme se k topení, velebíme spotřebiče. Na okenní tabule, mráz si kreslí kvítek bílý, místo ptačí fistule, meluzína venku kvílí. Sníh nám padá za límce, pankáčům zas smáčí číro, pláčeme při vzpomínce, jak nám loni krásně bylo. Nejradši bych zmáčkla reset, pryč je moje v teplo víra, venku běžně mínus deset, to je letos běžná míra. Kde je jarní svěží vánek, kde jaro má svůj kabátek? Po krk mám zimních radovánek, a volám: Jaro, kde je tvůj začátek? Fleetwood Mac - Silver Springs

Musím přiznat, že jsem hodně přemýšlela, jakou skupinu, či sólistu vám dnes představím - a nakonec jsem se rozhodla pro malý hudební výlet do Tuvy. Kdo z vás ví, kde Tuva leží? Prozradím, že je to malinká země na pomezí Ruska a Mongolska, která donedávna trpěla pod tvrdou rukou totalitního režimu. Zakladatelem a vůdčí osobností kapely Yat-Kha je Albert Kuvezin, zpěvák a kytarista, který se řadil k četným obdivovatelům západních rockových skupin. Ovšem v době, kdy se o tuto hudbu zajímal, byla samozřejmě v zemi cenzura - proto nahrávky získával nelegálně od moskevských studentů, kteří je pašovali od námořníků, případně poslechem Hlasu Ameriky. Vlastně až s poslechem amerických bluesmanů se začal zajímat o své vlastní hudební kořeny - bifonní neboli alikvótní zpěv pastevců od Jeniseje. Technika, zvaná koomei, je v Tuvě považována za šamanskou - při současném zpěvu dvou, tří až čtyř slyšitelných tónů, které napodobují přírodní zvuky, se člověk vciťuje kupříkladu do tekoucí vody, nebo pada...

Za ušpiněným okénkem se míhaly stromy, sem tam se objevila bezútěšná tvář vesnice - dřevěné domky, rozeseté porůznu v krajině, rozpadlé ploty beze stopy života. Neobdělaná pole teď v létě bujela plevelem, do města daleko, jak se ti lidé tady uživí? Snad alespoň jednou do týdne přijede pojízdná prodejna se základními potravinami a snad se za chatrnými plůtky schovávají alespoň slepice a kozy. Ivan si povzdychl a hlavu schoval do kabátu, visícího přímo nad jeho hlavou. Pohodlně se uvelebil, pokud se tomu tak dalo říci, a zavřel oči. Po tolika letech se vrací zpět na sever. Vlak si zpíval v kolébavém rytmu kolejnic a pražců, ale byl to jiný zpěv, než tenkrát. Jo, tenkrát... Ivan si vzpomněl na tu chvíli, kdy si ho zavolal vedoucí závodního výboru. Dostal obrovský strach, že ho postihne osud jeho kolegů - Petr Petrovič i Sergej Repin byli takto předvoláni a už se na pracoviště nevrátili. Nikdo nevěděl, co se s nimi stalo, nikdo netušil, za co... S koleny, podlomenými hrůzou, zaklepal na vy...

Jednou jsi nasedl do svého vlaku, jízdenku vrazili ti do ruky. Ještě voní v něm novota laku, snad nepotkaj tě cestou výluky. Za oknem krajina míhá se, stromy kol tratě kynou v ústrety. Jedeš ve vedru i v nečase, koleje jsou už dávno vyjety. Kdo asi před tebou seděl, v sedadle kupé dvacet pět? Bude to už mnoho neděl, ne-li snad mnoho, mnoho let. Jak rychle tehdy jel ten vlak? A co lidé v něm, jacípak byli? A stromy? Měly zelenější šat, než se očím zvědavým zas skryly? Otázky, na něž neznáš odpověď, teď jsi tu sám a slyšíš kol klapání. Za jízdu zaplatils hotově - tvůj vlak dál krajinou života uhání. Ovšem když ještě nebyly vlaky - a to je má myšlenka prvotní - lidé přec museli taky, jít na svou dlouhou pouť životní... *** Led Zeppelin - Poor Tom

Bez dechu jsem dobíhala na perón, abych viděla jen prdel rychle se vzdalujícího vlaku. Zase pozdě, jako vždycky. Mačkám v ruce jízdenku a koušu se do rtu. Tohle už je kolikátý vlak, který mi ujel. A naskakovat za jízdy si fakt netroufám. Vím, že existují borci, kteří to zvládají s přehledem, a pak se o nich píše v novinách, ale já holt mám z kaskadérských kousků strach. Přecházím zpět do nádražní budovy, stěžovat si tu nemá smysl. Můžu nadávat leda sama sobě. Kdo říkal, že nádraží si můžu postěžovat, ten byl pěkně pitomej. Počkám si tedy na svůj osvědčený osobák. Cedule na zdi hlásá, že má opět zpoždění kvůli problémům na trati a dorazí pravděpodobně až za hodinu. Dost času na to, abych si zašla pro něco k snědku do nádražního bufíku. V bufetu je touto dobou pusto a prázdno. Na stolku úplně u lítaček je položený talířek a na něm dva chlebíčky s vajíčkem. Zapomenu se rozhlédnout a s chutí se do nich pustím. Zřejmě někdo, komu vlak neujel, nestihl dojíst. Každej holt máme priority jinde....

Milí přátelé ankety, jistě jste zaregistrovali otazník v nadpisu článku. Došlo totiž k patové situaci a vy mi teď musíte pomoci. Má zbrklost mi totiž zabránila ve zkontrolování ankety před tím, než jsem ji definitivně uzavřela a stalo se - poprvé v historii - že máme dva adepty na vítěze. Dám vám tedy na výběr, kterého z nich upřednostníte a než vám prozradím, co za borci to jsou, podíváme se už tradičně na ostatní příčky pomyslného žebříčku, a tak vůbec. Takže, celkem se nám sešlo 1405 hlasů. Poslední se umístili Black Uhuru a jejich song Youth of Eglington se 102 hlasy. Před nimi jsou Rolling Stones, Start Me Up a 119 hlasů. O stupínek výš se 125 hlasy máme Slow Handa, čili Erica Claptona. Dále pokračují k výšinám dvě skupiny - Foreigner a Slade. Získaly po 128 hlasech. Rush a jeho Tom Sawyer mají o dva hlasy víc, tudíž 130. Celkem mě překvapilo vysoké umístění Briana Ena a Davida Byrne - jejich Mea Culpa má 131 hlasů. Stevie Nicks s písní Stop Draggin My Heart Around se pyšní 137 hl...

Jsem zde s výživnou hudební nakládačkou z roku 1982, která mě stála mnoho šálků kávy a mnoho hodin poslechu a psaní - doufám tedy, že se vám bude líbit a naleznete v ní něco, co zalahodí vašim uším. Jdeme na to! Předesílám, že výsledky minulého roku dodám, mějte strpení. 1. Iron Maiden - The Number of the Beast - album The Number of the Beast Osmdesátá léta si asi těžko představíme bez skupin, hrajících vlasatý heavy metal. Jednou z těch, jejichž sláva se během této doby hvězd dotýkala, je kapela Iron Maiden . Vznikla o Vánocích roku 1975, založena byla Stevem Harrisem a její počátky bychom mohli sledovat v zaplivaných klubech východního Londýna. První album vydali Mejdni až v roce 1980, bylo pojmenováno stejně jako kapela a získalo dobré reference. Ještě před vydáním alba dělali Iron Maiden předkapelu Judas Priest na jejich britském turné British Steel Tour. Minimálně stejně jako hudba je známa image kapely s zásadním symbolem - maskotem Eddiem. Původně to byla maska, chrlící dým, k...

Někdy je lepší jasno mít, jak a s kým byste chtěli žít. Sebekrásnější místo nejistí, že nepotkáme se s závistí. Taky je dobré vědět proč, proč točí se náš kolotoč. Nevidět jenom svoje kruhy, vnímat i to, co cítí druhý. Vlastní užitečnosti vědomí, nenaruší vám soukromí. Cítit se potřebný tam, kde žiji, je plně ve vaší režii. Bez toho život smysl ztrácí, ať žijete v cizině, či jste domácí. Každý z nás má možnost dokázat, že nejen sám sebe má tak rád. Já vím, to dnes moc in není, zní to jak otřepané rčení. Ale pocit, že jste tu co platní, ten vůbec, vůbec není špatný.

Choulila jsem se zimou a sledovala ocelově šedou oblohu, z níž se lehounce snášely sněhové vločky. Pravidelné, šesticípé hvězdičky mi dopadaly na ruce a bundu; se zatajeným dechem jsem je sledovala a snažila se zastihnout jejich krátkou krásu - stačil pouhý dotek mé kůže a neskutečná nádhera se proměnila v kapičku vody. Z pozorování mě vyrušil pravidelný zvuk, jako když někdo vytrvale ťuká do dřeva. Konkuroval rachotu z nedalekého staveniště a docela se mu to dařilo - zvedla jsem hlavu a snažila se přijít na to, odkud přichází. Naproti mě se tyčily čtyři majestátní topoly. Pravda, teď v zimě se trochu styděly za svou nahotu, ale jejich bezlisté větve mi zase skýtaly lepší výhled do hustých, spletitých korun. Větve se pnuly k nebi, jakoby toužily po polibku slunečních paprsků - ty však stále nepřicházely. Letos slunce téměř nevysvitlo... Můj zrak hledal původce zvuku; sluch už stihl vydedukovat, že přichází ze stromu. Identifikovala jsem strakapouda, který s precizností sobě vlastní hbi...

V jednom městě v blíže neurčeném čase žil velmi nespokojený mladík. Na všechno neustále nadával, práce ho štvala, nelíbila se mu ani čtvrť, ve které bydlel. A protože ho ve městě nic nedrželo, neměl rodinu ani pravé přátele, vzal si jednoho dne v zaměstnání dlouhou dovolenou a rozhodl se, že ji věnuje hledání toho nejkrásnějšího místa na světě. Tato představa v něm na chvíli rozpustila všechny chmury - nakoupil cestovatelské příručky, mapy, opatřil si vybavení a hned příštího rána vyrazil na nádraží. Po chvíli váhání si vybral expresní vlak, jedoucí do dalekých krajů - bylo mu vcelku jedno, kam pojede, protože byl přesvědčen, že všude to bude lepší, než u nich ve městě. Jel a jel několik dní, cesta byla úmorná a namáhavá. Vystoupil v krásném městě kdesi na východě a dál už se pustil po svých. Musel přece najít to nejkrásnější místo - a to by těžko hledal přes špinavé okénko vlaku. Jak tak putoval, narážel na pozoruhodná místa - někde byla divoká a nespoutaná příroda, vysoké hory a byst...

Touto prostinkou rýmovačkou jsem chtěla připomenout, jak velkou moc má úsměv a smích vůbec. Někdy mi připadá, že se lidi na sebe pořád jen mračí a to nikomu na náladě nepřidá. Zkusme se proto víc usmívat a odezva na sebe nenechá dlouho čekat. Ne nadarmo se říká, že s úsměvem se zvládá vše lépe. Psát o smutku, to je in, všichni už jsou z toho hin. Nikomu však nepomůže, když se bude svlékat z kůže. Stejně tak nebude stačit, budem-li se pořád mračit. Přestaňme už štkát a lkát, naučme se sobě smát. Někde je déšť z nebe darem, vzduch už krásně voní jarem. Pouštět z očí vodopády, copak jsou to za nápady? Úsměv nestojí nic přece, nerozvodní proudy v řece. S úsměvem jde všechno snáz, než když protrhne se hráz. Trpíte-li známou skepsí, že vás život žene ve psí, utřete si slzičku a pusťte si písničku! *** Marek Eben - Trampská (Taková malá inteligentní ukázka toho, že humor nemusí být vulgární a urážlivý. Ani když se jedná o parodii - asi poznáte na koho.)

Docela mě samotnou překvapilo, jak jsem se trefila dnešním datem přesně do čtyřicátého výročí The Dark Side of the Moon. Ano, je to tak, tohle album dnes slaví narozeniny a to je příležitost si ho připomenout. Pokud bychom mohli říct o nějakém albu, že je nadčasové, technicky dokonalé a až hvězdně populární i po letech, bylo by to právě osmé studiové album skupiny Pink Floyd. Mistrovské dílo fascinovalo několik generací posluchačů a vydobylo si pevné postavení v knihách rekordů, protože se v žebříčcích udrželo o dva roky déle, než jeho nejbližší konkurent. Dark Side bylo vlastně splněním floydovského snu o celosvětovém věhlasu. Ač by se dalo o všech jejich albech říci, že jsou klenoty populární hudby, přesto žádné z nich není koncepčně dovedeno k takové dokonalosti. Na každém albu Pink Floyd nalezneme stěžejní díla, přesto žádné z nich nedosáhlo masové popularity, po níž kapela tolik toužila. Po odchodu Syda Barretta byla uzavřena jedna éra Pink Floyd, éra acid rocku, psychedelie a bri...

Dnes si dáme jeden kousek od Roberta Planta z jeho sólového alba Fate of Nations z roku 1993. Jmenuje se Great Spirit a je to vlastně taková ekologická skladba - tedy alespoň textem, neboť v ní zpívá o tom, v jak katastrofálním stavu se nachází naše Země. Doprovodné vokály obstaral Phil Johnstone, který také v této písni hraje na elektrické piano. A aby článek nebyl tak suchý, ještě vám prozradím, že tuto skladbu najdete na nově vydaném albu v bonusech i jako akustickou. Na kytaru hraje bluesový mistr Rainer Ptacek, arizonský hráč česko-německého původu, který dnes již bohužel není mezi živými. Zemřel v roce 1998, dva roky poté, co mu byl diagnostikován mozkový nádor. Bylo mu 47 let. Pokud album Fate of Nations neznáte, vřele doporučuji se na něj zaměřit.

Asi každý z nás si občas povzdechl: "Ach jo, já mám depku!" a zrovna ten den se nám nic nedařilo, byli jsme smutní, podráždění, či unavení. Ovšem tyto přechodné stavy, jenž mohou být podpořeny kupříkladu špatným počasím nebo krátkodobým stresem, nemají se skutečnou depresí nic společného. Deprese je totiž onemocnění, které je vleklé, přichází plíživě a pokud není správně rozpoznáno a léčeno, může končit tragicky. Dnešní hektická doba přináší více nároků na naši psychiku - řešíme vztahové problémy, problémy s financemi, s bydlením, s výchovou dětí, v zaměstnání či ve škole - a to vše vyžaduje jistou odolnost proti stresu a schopnost regenerace. Záleží tedy hodně na naší povaze a na tom, co jsme dostali do vínku od svých rodičů. Depresivní sklony mohou být dědičné, stejně jako sklony k úzkostnému chování. Je dokázáno, že v některých rodinách se tyto poruchy vyskytují častěji a také je známo, že na ně má vliv i náš temperament. Dalším významným faktorem jsou podmínky v rodině. D...

Finsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, nádherné přírody i hudby. Finská hudební scéna je známá především metalovým fanouškům, ale my se dnes zaměříme na folklór a podíváme se trochu do historie skupiny, která se už po třicet let věnuje nejen interpretaci starokarelských písní a poezie, ale také vlastním, folklórem silně ovlivněným písním. Värttinä ( v překladu Vřeteno) je folková skupina, kterou založily v roce 1983 v v severokarelské vesnici Rääkkylä sestry Sari a Mari Kaasinenovy a jejich matka Pirkko. Během let se její složení měnilo - nyní se skládá ze tří zpěvaček a šesti hudebníků. Värttinä je jednou z nejúspěšnějších a nejznámějších finských kapel world music a zažívá ohlas po celém světě. Od vydání předposledního alba Miero (vydáno na značce Petera Gabriela Real World Records) uplynulo už sedm let, ale v únoru loňského roku skupina připravila novou desku pod názvem Utu. Na ní se představil zbrusu nový člen kapely, harmonikář a klávesista Matti Kallio, basák Hannu Rantanen je je...

Dnes jsem si vymyslela trochu obtížný úkol - a to zveršovat jedno album. Na vás bude poznat, které jsem měla na mysli a napsat mi to do komentářů. Snad se mi vás povede alespoň trochu pobavit. "Hej, mámo, rozhejbej se trochu!" slyším hlas něčí zpovzdálí. "Jo, tobě se to řekne, zlatej hochu!" ...teď máma u hudby zahálí. Patrně trpím kocovinou, tou požitkářskou nemocí. Hrdlo jsem prolila lihovinou, a už mi není pomoci. Choulím se a srdce mi bije, pod nájezdy, rychlými jak zvuk. Každý tón se mi do žil vpije, zbavuje mě těch bolestných muk. Když pak zasním se v šeru ranním, na louce se s princem setkávám. Jeho tvář už z mysli neodstraním, jak tam tak na chvíli stojí sám. Vypráví pověst, co dávno zapomněli, lidé tam dole v údolí. Legendy o těch, co zůstávají bdělí, báje, co překypují symboly. Veselý rytmus kláves, basy a kytary, rozptýlí atmosféru snivou. Poslechněte si příběh trochu bujarý, nebo si pusťte verzi živou. Teď čtyři paličky přichází ke slovu, a bicí zběsile ...

Život je velká čekárna na štěstí, na zázraky. Je jako žena rozmarná, ta nechá nás čekat taky. Kdy už, za jak dlouho? Ptáme se jak zvědavé děti. A hoříme velkou touhou, vědět všechno popaměti. Na prince na bílém koni, na výnosné zaměstnání. Na to, až u vrat zazvoní, starý přítel znenadání. Na děti, až to jednou přijde, a na to, jaké budou as. Na slunce, které ráno vyjde, a na jeho svit a jas. Někdy je minuta delší než rok, jindy se jak vítr přežene. Závisí na ní každý náš krok, věřte mi - doslova a písmene. *** Patty Griffin - Someone Else's Tomorrow