Každý se rád vrací domů

Choulila jsem se zimou a sledovala ocelově šedou oblohu, z níž se lehounce snášely sněhové vločky. Pravidelné, šesticípé hvězdičky mi dopadaly na ruce a bundu; se zatajeným dechem jsem je sledovala a snažila se zastihnout jejich krátkou krásu - stačil pouhý dotek mé kůže a neskutečná nádhera se proměnila v kapičku vody. Z pozorování mě vyrušil pravidelný zvuk, jako když někdo vytrvale ťuká do dřeva. Konkuroval rachotu z nedalekého staveniště a docela se mu to dařilo - zvedla jsem hlavu a snažila se přijít na to, odkud přichází.

---

Naproti mě se tyčily čtyři majestátní topoly. Pravda, teď v zimě se trochu styděly za svou nahotu, ale jejich bezlisté větve mi zase skýtaly lepší výhled do hustých, spletitých korun. Větve se pnuly k nebi, jakoby toužily po polibku slunečních paprsků - ty však stále nepřicházely. Letos slunce téměř nevysvitlo... Můj zrak hledal původce zvuku; sluch už stihl vydedukovat, že přichází ze stromu.

Identifikovala jsem strakapouda, který s precizností sobě vlastní hbitě tloukl do dřeva. Obdivuhodná byla rychlost jeho práce; starý strom byl zřejmě nemocný a pod kůrou skrýval množství příživníků. Hlavička se jen kmitala a zobák se jako dlátko zarýval do dřeva. Vítaná svačinka... Nebo snad oběd? Sledovala jsem ptáka, jak se snaží stromu ulevit a vtom jsem zahlédla na kmeni druhého - zřejmě samičku. Zaostřila jsem a snažila se ptáčky nespustit z očí, ale moji pozornost rozptyloval křik, ozývající se z druhého stromu. Na chvíli jsem se zasnila - copak si asi povídají? Hašteření ptačích nájemníků neustávalo, napadlo mě, že zde zřejmě mají nějakou schůzi, nebo ptačí sněm. Možná se dohadují o tom, kde si která rodinka letos postaví hnízdo.

Uplynulo pár dnů. Velmi chladný vítr se proháněl pod zataženým nebem, ale ani nepříznivé počasí nezabránilo pracovníkům s pilami v jejich práci. Odstraňovali přebytečné a uschlé větve ze stromů. Pod nimi už se vršila pěkná hranice. Ptačí zpěv utichl, dnes tu není žádný sněm. Sleduji ze svého stanoviště práci člověka na výsuvné plošině - obdivuji ho, že dokáže zvládnout práci v tak velké výšce. Mívám závrať, z toho důvodu jsem nikdy neměla ráda kolotoče.

Z blízkého domu vyjde žena a zlobně se dívá na hromadu větví. "Měli by ty stromy porazit, beztoho tu jen překážejí!" povídá zhurta. Asi neví nic o jejich obyvatelích. Každý se přece rád vrací domů...

***