plant.blog.cz

Letos v červnu odešel do věčných lovišť Filip Topol, básník, zpěvák a vůdčí osobnost Psích vojáků, a za pár dnů se jeho jméno stalo tématem týdne. Snad to byl krutý žert, předhodit ke zprznění zdejší komunitě náctiletých dívenek jméno člověka, který by určitě nestál o takovou publicitu ani za života. Navíc se ukázalo, jak málo mladých lidí má v povědomí jeho jméno a tvorbu, natož aby o něm napsali smysluplný článek. Na protest proti jednovětým textům : Nevím, kdo to je a nezajímá mě to... nebo Blbé téma... vyhlásila blogerka Edith Holá soutěž, v níž nabízela vítězi jako ocenění za nejlepší text nejnovější, v den smrti vydanou Topolovu knihu Jako pes. Původně jsem neměla v úmyslu psát, ale najednou - a shodou okolností to bylo zrovna v den, kdy jsme měli s přáteli "slezinu" v nedaleké, útulné hospůdce - jsem si sedla k počítači a během hodiny horečně 'vyplodila' povídku Odchod . Nápad přišel znenadání a jako blesk z čistého nebe (což se mi často nestává) a já samozřejm...

Nevšední pohled na to, jak se žije na okraji společnosti, přináší kniha čínského básníka, hudebníka, prozaika a nezávislého žurnalisty Liao I-wua. V pětadvaceti autenticky zachycených rozhovorech se seznámíte s mnohdy bizarními a pohnutými osudy lidí, které osud a totalitní režim odsunul až kamsi na dno, kam oko běžného pozorovatele nedohlédne. Pasáci, prostitutky, nezaměstnaní, žebráci, invalidé, zlodějíčci, svědkové kanibalismu i odsouzenci k smrti - tito všichni společně skládají dohromady mozaiku stěží uvěřitelných lidských tragédií, odehrávajících se na pozadí totalitního režimu. Cílem této knihy nebylo vyvolat senzaci z utrpení, ale nabídnout čtenáři nezkreslený pohled na nedávnou čínskou historii. Autor přistupuje ke zpovídaným s respektem k jejich osobnosti, i když vnitřně s nimi vždy nesouhlasí. Snaží se pochopit, vcítit, nemoralizovat. Liao I-Wu pochází z vesnice v hornaté oblasti na severozápadě provincie S'-čchuan. Narodil se roku 1958 v rodině "statkáře", ted...

Dnes je tomu už šestnáct let, co nás opustil velký český spisovatel Bohumil Hrabal. Nebudu zde vypisovat jeho životopis, ani všechna díla (neboť by to bylo neúměrně dlouhé) a zaměřím se pouze na knihu povídek s názvem Automat Svět. Tato kniha, ač už značně ohmataná, má své nezastupitelné a čestné místo v mé knihovně. Je to takový mix příběhů a osudů, lehce prodchnutých neotřelým humorem páně Hrabala, jeho neopakovatelným stylem a hlavně lidstvím. Má v sobě neodolatelnou atmosféru starých časů, dob, kdy jste si v automatu na stojáka mohli dát guláš, nebo dršťkovku za dvě pade a přitom si popovídat se štamgasty. Před vašima očima ožívá panoptikum postaviček, kterým pan Hrabal vdechl duši a popsal je se špetkou ironie a notnou dávkou černého humoru. V knize najdete známé povídky, například Andělské voči, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Fádní odpoledne, nebo Chcete vidět Zlatou Prahu? Ale také drobné příběhy jako Emánek, Diamantové očko, Jarmilka, Romance nebo Pan notář. Já si vybra...

Kniha Edith Holé je příběhem hledání ztracené identity. Je silnou zpovědí ženy, která se teprve v dospělosti dozvídá, kdo je vlastně její skutečná matka. Proč ji opustila? Co ji k tomu vedlo, jaká to byla vlastně žena? A co jí stihla předat za ten krátký čas, kdy mohly být spolu? Edith pokládá mnohé z těchto otázek, které se bolestně dotýkají každého člověka. Každý by měl mít právo na milující matku, na rodinu, ve které bude obklopen pochopením, láskou a péčí. Ona to štěstí neměla. Edithina maminka se těsně po jejím narození ocitla v bezvýchodné situaci a sociálním systémem byla donucena se dítěte vzdát. Jak nepochopitelná situace to pro mě byla, když jsem Edith k jednomu článku na jejím blogu, který pojednával o tomto tématu, psala komentář! Napsala jsem, že neporozumím nikdy matce, která tohle udělá. Jenže - když jsem se začetla do příběhu, který přináší nečekaná rozuzlení a obžalovává stát z toho, že nepomáhá mámám a jejich dětem, aby mohly i v těžkých chvílích být spolu - tak jsem ...

Patřím ještě k generaci, která v dětství se zájmem hltala filmy o Indiánech, tedy značně zidealizované příběhy o hrdinném a spravedlivém Vinnetouovi a krásné Nšo-či. Ovšem to, jak Indiáni ve skutečnosti žili a možná na některých místech dodnes žijí, nám žádné snímky s německými a francouzskými hvězdami nezprostředkují. Jednou z možností, jak nahlédnout do jejich krutého a fascinujícího světa přírodních zákonů, tajemných duchů a věčných zápasů o holý život, může být kniha italského etnografa Ettore Bioccy, Sama mezi Indiány. Helenu Valer, ženu španělského původu, v roce 1937 jako dvanáctiletou dívku unesli Indiáni a prožila s nimi dvacet let v civilizací nedotčeném pralese mezi Brazilií a Venezuelou. Autor se s touto ženou setkal náhodou na svých výzkumných cestách po jejím návratu se čtyřmi potomky zpět k "bílým" (tímto slovem je označena kultura, nikoli rasová příslušnost). Původně od ní chtěl získat jen nějaké informace pro práci své výpravy do kraje Yanoámů, ale nakonec si...

Asi nejvíc člověk pocítí lásku k rodné zemi v době, kdy ji musí nedobrovolně opustit. Místo, kde se narodil a kde má kořeny, přátele, rodinu - to vše vymění za prostředí, kde je cizí a cizí je mu i tamější způsob života a řeč. Koncem devatenáctého století, v době krize, se spousta rodin nuceně vystěhovala od nás do Ameriky. Mezi nimi byla i rodina antropologa a lékaře Aleše Hrdličky. Aleš Hrdlička se narodil 30. března 1869 v Humpolci jako nejstarší ze sedmi dětí Karolíny a Maxmiliána Hrdličkových. Pokřtěn byl Alois, ale doma mu říkali Aloš a sám si později změnil jméno na Aleš. Už od malička byl nadaný a toužil po vzdělání - jeho moudrá maminka ho v učení podporovala, s její pomocí už v pěti letech uměl číst. V šesti udělal zkoušku do druhé třídy obecné školy a zvládl ji na výbornou. V té době rodiny žily v těsné pospolitosti, tak kromě rodičů na malého Aleše působila také jeho babička, která byla výtečnou porodní bábou a lidovou léčitelkou. Dobře věděla, kde která bylina roste a na j...

Alexandr Solženicyn napsal svou částečně autobiografickou novelu Jeden den Ivana Děnisoviče v padesátých letech minulého století - těžko by se našel člověk povolanější, než ten, který sám na vlastní kůži okusil život v ruském Gulagu. I proto má jeho vyprávění o obyčejném dni vězně v jednom z pracovních táborů daleko na Sibiři takovou sílu. Člověka až zamrazí, a to nejen ze sugestivního líčení kruté severské zimy. Autor si vybral předlohu obyčejného pracanta, jakých jsou v táboře stovky - Ivana Děnisoviče Šuchova, odsouzeného na deset let za velezradu pod paragrafem 58. To byl běžný postup, jak dostat nevinného člověka do lágru - pokud by nepodepsal, že zradil vlast, vybral by si už jen smrt. A pokud se ti ještě nechce umřít a chceš si tu nějaký čásek pobýt, tak podepíšeš. A nečekej, že se po těch deseti letech na svobodu podíváš. To se spíš dočkáš, že ti napaří dalších deset, nebo vyhnanství. Ivana Děnisoviče tábory za těch osm let, co si už stačil odkroutit, nesemlely. I když - možná ...

Psychologický román, který Steinbeck napsal v poválečných čtyřicátých letech, je věrným obrazem americké moderní společnosti. Nastiňuje osudy lidí, kteří se náhodou sešli v kalifornském zájezdním hostinci "Na Nároží povstalců" a velmi věrohodně vykresluje svým osobitým způsobem jejich charaktery. Všichni tito lidé jsou příslušníky zmechanizované, odlidštěné civilizace, která svou uniformitou člověka nutí vytvořit si svůj vlastní svět snů. Tento vnitřní svět se pak snaží stůj co stůj ukrýt před svým okolím. Ústřední postavou knihy je řidič autobusu Juan Chicoy, napůl Mexičan a napůl Ir. Je to správný chlap, sebevědomý a originální - což se projevuje také tím, že jako jeden z mála ještě jezdí předpotopním autobusem, láskyplně nazvaným Milenka. Je to člověk, který má své zásady a je přímý, je to možná jeden z posledních rebelů, kteří vzdorují jednotvárnosti života. Jeho manželka Alice je hysterická, stárnoucí žena, která si velmi dobře uvědomuje jeho horkokrevnou povahu. Neustál...

Williamu Goldingovi se podařilo ve své prvotině vylíčit příběh, který zdánlivě začíná jako romantické dobrodružství skupiny chlapců na idylickém, opuštěném ostrově. Ocitli se zde po havárii letadla, které je mělo evakuovat z Británie po jejím napadení. Počáteční nadšení z toho, že na ostrově nejsou žádní dospělí a že si tedy budou moci vládnout sami, se ovšem záhy rozplyne v boj o moc, úpadek morálních hodnot a všudypřítomný strach. Hlavním hrdinou knihy je Ralph, chlapec, který zosobňuje symbol čistoty a odpovědnosti. Jeho věrným druhem se stává neohrabaný outsider, přezdívaný pro svou tloušťku Čuňas; jak ale záhy vyjde na povrch, pod Čuňasovým těžkopádným zevnějškem se skrývá schopnost racionálního myšlení. Ovšem Čuňas je pouhý intelektuál, bez schopnosti vykonávat činy. Protikladem Ralphovi a Čuňasovi je Jack, vedoucí pěveckého sboru, původně spořádaného až tupě poslušného. Jack má v sobě zakořeněnou touhu po moci, pro kterou je schopen udělat cokoli. Na samém počátku příběhu se Ral...

Zase jsem si pro vás připravila čtenářský koutek, malé nakouknutí do mé knihovny. Dnes bude na programu jeden z mých oblíbených autorů John Steinbeck a jeho novela O myších a lidech. Název příběhu, který se odehrává ve třicátých letech minulého století, je odvozen od básně Roberta Burnse "Polní myšce". Básník v ní vypráví o tom, jak při práci na poli vyoral rádlicí myší hnízdo a pak rozjímá nad jejím osudem. Steinbeckova novela vlastně popisuje podobnou situaci - vykořeněnost hlavních hrdinů : schopného a rozumného Jiřího a jeho slabomyslného přítele a svěřence Lendy, kteří spolu putují za prací a za svým snem. Tím je vydělat nějaké peníze, aby si mohli pořídit vlastní domov a konečně se usadit. Jejich přáním je nebýt pouhými námezdními silami, které hledají práci na ranči, ale vlastnit kousek půdy, malý domek , králíky a drůbež. Lenda je hromotluk s nevšední silou, ale s rozumem malého dítěte a je zcela závislý na svém příteli Jiřím. Ten sice považuje Lendu částečně za přítě...

Opět zabrousím do knižních vod s doporučením na zajímavou četbu. Vybrala jsem si dnes k představení jednu ze svých starých oblíbených knih od Roalda Dahla s názvem Jedenadvacet polibků. Pod tímto titulem se skrývá stejný počet povídek tohoto proslulého anglického spisovatele a mistra černého humoru. Takže na úvod - proč jsem si zvolila právě tuto knihu? Její značně ohmataný obal a trošku zpřehýbané rohy naznačují nejen dlouhý pobyt v mé knihovně, ale též frekvenci čtení. Brávala jsem ji do rukou velmi často a břitký humor autora, nadsázka a promyšlené zápletky mě vždycky dokázaly pobavit. Každý z příběhů vykresluje naprosto dokonale na malé ploše charakterové vlastnosti jejích hrdinů. V každém najdete situace z běžného života, které jsou pravděpodobné, ovšem jejich rozuzlení je vždy šokujícím překvapením. Většinou jde o rozpor mezi chtěním a snažením hrdiny a jeho výsledným efektem. Nebo o důsledek nějakého politováníhodného nedorozumění. Dahl svým mistrovským stylem psaní dokáže vygra...

Blíží se čas dlouhých zimních večerů, které jsou jak stvořeny k tomu, abychom se schoulili v teple s šálkem něčeho dobrého a s dobrou knihou. Ano, přichází období, kdy saháme více po těchto mlčenlivých přátelích, trpělivě čekajících, až je vytáhneme z útrob knihovny a zahřejeme ve svých rukách. Čekají na to, až nás potěší a rozesmějí, až nám budou vyprávět příběhy, které jsou v nich uloženy.   Mám v knihovně jednoho takového přítele z mládí, Knížku pro Robinsony (a taky pro Pátky) . Naše první setkání proběhlo zcela prozaicky jednoho čtvrtečního odpoledne, kdy jsem se vydala do knihkupectví, abych se podívala na právě vyšlé novinky. Ano, bylo to v dobách, kdy ve čtvrtek vycházely nové knihy a lidé v prodejnách tvořili fronty a vybírali si tu svou.  Sotva jsem ji uviděla, bylo mi jasné, že my dvě si budeme rozumět. Už jen její titul mě zaujal. Mé pocity matky na mateřské dovolené neměly daleko k pocitům Robinsona na opuštěném ostrově, a tak jsem si říkala, že jsem možná našla s...

Nachystala jsem si pro vás další recenzi, nebo chcete-li popis, mé oblíbené knihy Žízeň po životě . Je to kniha mému srdci jedna z nejmilejších, a tak by byl hřích, kdybych vás s ní neseznámila. Žízeň po životě je životopisným románem, který pojednává velmi čtivou formou o skutečném životě, osobnosti a díle holandského malíře Vincenta van Gogha. Hlavním pramenem pro psaní byly autoru Irvingu Stoneovi tři svazky dopisů Vincenta van Gogha, adresované jeho bratru Theovi a pak také informace, které přímo autorovi poskytli Goghovi evropští přátelé a obdivovatelé. V úvodu nás kniha provází obdobím Vincentova působení v galerii U Goupilů, kde prodával špatné obrazy zákazníkům, kteří o umění neměli vůbec potuchy. Také se poprvé zamiloval do slečny Uršuly, dcery své bytné, ale bohužel byl drsně odmítnut - jeho vyvolená už byla zasnoubena s jiným a chystala se svatba. Vincent pro svou zarputilou snahu získat Uršulinu lásku byl z jejich domu vyhozen. Nakonec pro svou upřímnost byl vyhozen i z ga...

Když tak koukám na články k tématu Halloween, tak se mi chce trochu smát a trochu brečet. Zase to někteří pochopili jako výbornou příležitost k zviditelnění a zvýšení návštěvnosti. Těšila jsem se, že si něco přečtu, ale dočkala jsem se vesměs jen zkopírovaných článků z wikipedie.  Abych to řekla hned zkraje, neslavím Halloween. Není to prostě náš svátek, nemám nic proti vyřezávání dýní a koledování (i když, popravdě, to se mi moc nelíbí), ale tahle tradice není naše, tak proč kolem toho dělat takový humbuk. Chápu, že pro mladé je to příležitost k pobavení. I když, co je veselého na Halloweenu? Pro mě tohle slovo spíš asociuje nějaký horor nebo tajemno. Svět mrtvých se spojí se světem živých - to přece není žádná legrace.  Vzpomněla jsem si opět na jednu knihu, respektive povídku, která se svou tematikou váže k Halloweenu. Možná ne tak docela, ale pro mě je to prostě halloweenská povídka. Napsal ji  Robert Aickman  a jmenuje se  Vyzvánění .  Pojednává o tom,...

Při vyhlášení tématu týdne jsem si vzpomněla na knihu Lexikon ohrožených druhů strašidel, která u nás v devadesátých letech vyšla a jejíž autorkou i ilustrátorkou je Vítězslava Klimtová.  Tato milá publikace, která vyšla ve dvou dílech, představuje strašidla, dříve neodmyslitelně patřící k našim životům. Postupem civilizace byla však pomalu vytlačována z našich myslí, posedlých jen honbou za penězi, úspěchem a schopných věřit jen tomu, co se dá změřit, vidět, ohmatat.  Autorka ve dvou dílech knížky neuvěřitelně věrně popisuje něco kolem dvou stovek různých druhů strašidel, která u nás žijí, včetně latinských názvů. Strašidla jsou roztříděna na lesní, luční, vodomilná, domácí a městská.  Některá strašidla jsou už na pokraji vyhynutí, například takový Dopisníček tichý už v naší době elektronické pošty pomalu vymírá. Jen si představte, tento skřítek už dnes přežívá jen ve starých archivech, plných knih a živí se klihem z knižních vazeb a tiskařskou černí. Nebo Postelníček sn...

Chtěla bych vám tady sem tam předložit pohled do mé čtenářské duše, můj pohled na knihy (ne jen z hudební oblasti, jako tomu bylo doposud), které mám ráda a které bych vám třeba k přečtení doporučila. Na začátek jsem vybrala knihu pro mě kultovní s názvem A bude hůř.  Tato kniha poprvé vyšla u nás ze zcela pochopitelných důvodů až v po revoluci, v roce 1990. Knihu napsal ve francouzské emigraci autor J an Pelc a popisuje jeho pohled na nenormálnost poměrů v bývalé vlasti. Děj knihy se odvíjí ve třech částech, nazvaných Děti rodičů, Děti ráje a Děti cest. Děj prvních dvou částí se převážně odehrává v Severních Čechách ve fiktivním městečku zvaném Klostrdlá. Hlavní postavou celé knihy je mladík Olin, který v průběhu děje prochází proměnou ze studentíka střední školy, zbaveného iluzí o spravedlnosti, k hospodskému povaleči. Své útočiště od světa, jehož absurditu nechápe, nalezne v zaplivaném pajzlu U Boučků, v partě kriminálníků a dětí, vyrostlých v ústavech, dětí, které nikdo nechce...