Emigrantem proti vlastní vůli - Chlapec s arnykou

Asi nejvíc člověk pocítí lásku k rodné zemi v době, kdy ji musí nedobrovolně opustit. Místo, kde se narodil a kde má kořeny, přátele, rodinu - to vše vymění za prostředí, kde je cizí a cizí je mu i tamější způsob života a řeč. Koncem devatenáctého století, v době krize, se spousta rodin nuceně vystěhovala od nás do Ameriky. Mezi nimi byla i rodina antropologa a lékaře Aleše Hrdličky.

Aleš Hrdlička se narodil 30. března 1869 v Humpolci jako nejstarší ze sedmi dětí Karolíny a Maxmiliána Hrdličkových. Pokřtěn byl Alois, ale doma mu říkali Aloš a sám si později změnil jméno na Aleš. Už od malička byl nadaný a toužil po vzdělání - jeho moudrá maminka ho v učení podporovala, s její pomocí už v pěti letech uměl číst. V šesti udělal zkoušku do druhé třídy obecné školy a zvládl ji na výbornou.

V té době rodiny žily v těsné pospolitosti, tak kromě rodičů na malého Aleše působila také jeho babička, která byla výtečnou porodní bábou a lidovou léčitelkou. Dobře věděla, kde která bylina roste a na jaké nemoci ji lze použít a sám Hrdlička i později nedal dopustit na její recepty na léčivé čaje. Alešův dědeček Jan byl váženým soukenickým mistrem a také jedním z nejlepších sólistů - zpěváků Humpoleckého literátského kůru. Možná, že jeho nadání zdědila Alešova mladší sestra Anastázie, která se později v Americe stala ředitelkou newyorské konzervatoře.

Knihou Chlapec s arnykou se jako červená nit vine láska k rodnému kraji. Líčení krás krajiny Českomoravské vrchoviny a její nádherné přírody je velmi sugestivní v kontrastu s nutností tento krásný kout země opustit. Ale příčinou zármutku nad opuštěním vlasti není jen láska k přírodě této země, ale i pocit sounáležitosti s lidmi. Na Aleše Hrdličku měli významný vliv i jeho učitelé - s mnohými z nich si dlouhá léta dopisoval a nepřestával jim být vděčný za to, co se pod jejich vedením naučil. V nové zemi využil později svých znalostí řečtiny a latiny, kterých se mu dostalo v Humpolecké škole. V tehdejší době byli ještě učitelé váženými a vzdělanými osobami, těšících se u dětí i jejich rodičů velké úctě.

Alešovi bylo třináct, když došlo k odchodu rodiny do New Yorku. Cesta lodí trvala dva týdny a během ní emigranti žili v podpalubí, kde byla tma jako v katakombách. S nimi zde cestovali lidé různé národnosti - všechny vyháněl z jejich domovů hlad a touha po lepším životě. Na lodi zažili i dvoudenní bouři, při které se plachetnice zmítala na vlnách jako šílená a mořská nemoc se stala jejich nevítaným společníkem.

Po příjezdu do New Yorku pracoval Hrdlička šest let v továrně na doutníky a přitom navštěvoval večerní kursy angličtiny. Cítil se v nové vlasti vykořeněný a osamělý. Jeho štěstím v neštěstí bylo až vážné onemocnění - tyfus a zápal plic - během jehož léčby se setkal se svým ošetřujícím lékařem Rosenblauthem. Ten ho doporučil na lékařská studia a zaměstnal ve své ordinaci.

V roce 1894 složil státní lékařskou zkoušku v Baltimore, ale stále toužil po vědecké práci. V roce 1896 odjel do Paříže a začal studovat nový vědní obor, antropologii.

Po svém návratu do Ameriky v roce 1898 začaly jeho každoroční výpravy k Indiánům, mezi kterými nějakou dobu i žil, do Mexika, Nového Mexika, Utahu a Arizony. Oficiálními se jeho výpravy staly až v roce 1903, kdy založil Antropologické oddělení Národního muzea USA ve Washingtonu.

Aleš Hrdlička je autorem definice o jednotném původu lidstva - Všechno lidstvo jednoho původu jest. Vypracoval teorii neandrtálské fáze, kdy určil pračlověka za přímého předchůdce dnešních lidí. Objevil také cestu, kudy byla Amerika zalidněna - Indiáni přišli z Asie přes Kamčatku a Beringovu úžinu na Aljašku. Vystupoval rovněž otevřeně proti fašismu, což mu během protektorátu znemožňovalo publikovat díla.

Byl to člověk nesmírně skromný - veškeré své výpravy podnikal s minimem nákladů. Miloval přírodu a dovedl se přizpůsobit primitivnímu životu mezi Indiány a Eskymáky, ke kterým dokázal proniknout s perfektní znalostí jejich psychologie. Byl váženým vědcem, autoritou, která měla slovo doma v muzeu i v pustině, mezi obyčejnými lidmi i kolegy. Znal se dokonce osobně s bývalým prezidentem USA Theodorem Rooseveltem.

Během let Hrdlička zavítal i do Humpolce. Při těch návštěvách cítil, jak moc se mu stýská po rodné zemi. Na sklonku života projevil přání zemřít doma ve vlasti, ale bohužel se mu to nepovedlo. 5. září 1943 umírá ve svém domě ve Washingtonu na druhý srdeční záchvat.

V Humpolci můžete navštívit muzeum, které nese jméno svého rodáka Aleše Hrdličky Bylo založeno roku 1895 a shromažďuje ve svých expozicích duchovní a hmotné památky, charakterizující kraj Českého Horácka. Další Hrdličkovo muzeum je v Praze. Věnuje se člověku a jeho vývoji.

Kniha Chlapec s arnykou u nás vyšla v roce 1983 a napsali ji autoři František Brzoň a Jiří Rychetský. Do Humpolce jsem jezdívala každý rok na prázdniny k babičce, takže všechna místa, o kterých tato kronika dětství Aleše Hrdličky vypráví, znám osobně. Možná také proto mám k tomuto kraji vztah a možná i proto jsem si tuto skromnou a dnes možná už zapomenutou publikaci vybrala jako námět na téma týdne.