Jan Pelc - A bude hůř

Chtěla bych vám tady sem tam předložit pohled do mé čtenářské duše, můj pohled na knihy (ne jen z hudební oblasti, jako tomu bylo doposud), které mám ráda a které bych vám třeba k přečtení doporučila. Na začátek jsem vybrala knihu pro mě kultovní s názvem A bude hůř. 

Tato kniha poprvé vyšla u nás ze zcela pochopitelných důvodů až v po revoluci, v roce 1990. Knihu napsal ve francouzské emigraci autor Jan Pelc a popisuje jeho pohled na nenormálnost poměrů v bývalé vlasti.

Děj knihy se odvíjí ve třech částech, nazvaných Děti rodičů, Děti ráje a Děti cest. Děj prvních dvou částí se převážně odehrává v Severních Čechách ve fiktivním městečku zvaném Klostrdlá. Hlavní postavou celé knihy je mladík Olin, který v průběhu děje prochází proměnou ze studentíka střední školy, zbaveného iluzí o spravedlnosti, k hospodskému povaleči. Své útočiště od světa, jehož absurditu nechápe, nalezne v zaplivaném pajzlu U Boučků, v partě kriminálníků a dětí, vyrostlých v ústavech, dětí, které nikdo nechce a nemají kam jít. Olin sice má rodiče, ale jeho protest proti nim a proti tomu, jak mu nalajnovali život ve stereotypu socialistického radostného života, ho nutí k odtržení od nich. Jeho jediným životním snem je absolutní svoboda ve smyslu nevázaného života ve stylu československých hippies, plného sexu, alkoholu, násilí a vulgarit. Jan Pelc bez příkras a zcela ve svém stylu psaní lidovým jadrným jazykem popisuje příběhy Olina a jeho kamarádů na cestě za svobodou. Příběhy, které napsal sám život. Hospoda je zde popsána jako svobodné místo, místo, kde člověk svobodně vyjadřuje své názory, ovšem jen potud, pokud se v ní nevyskytne příslušník Veřejné Bezpečnosti. Potyčky hipíků s příslušníky jsou v knize na denním pořádku, nechybí ani drastické líčení policejních výslechů, líčení prostředí věznic, zoufalé pokusy vyhnout se vojenské službě sebevražednými pokusy... Nechybí ani vyřizování účtů mezi propuštěnými vězni, které vyústí zabitím jednoho z nich "bonzáka Jarouška". Tento čin donutí Olina, který je do vraždy zapleten, k emigraci. Poslední část knihy, Děti cest, je věnována jeho úmornému putování za svobodou, kde se seznamuje s mentalitou emigrantů, s jejich slabostí a často bezpáteřností. Příkras zbavená emigrace odhaluje praktiky, které se odehrávaly ve sběrných táborech, lágrová přátelství mezi příslušníky různých národů, naději, že se Olinovi povede odpoutat od minulosti, která se mu zjevuje ve snech. Nakonec zakotví ve Francii, ve společnosti "klošárů" a stává se svobodomyslným, nezúčastněným pozorovatelem života, který našel konečně svůj ráj.

***

Tuto knihu jsem si koupila těsně po revoluci v roce 1990, mám tedy doma její první vydání. Za těch dvacet let jsem ji četla nejmíň stokrát a pokaždé mě vtáhne do děje svým pravdivým a syrovým pohledem na tehdejší společnost. Vždyť my, jako generace vyrostlá za doby socialismu, jsme taky zažili opojnou sílu hospod, jako místa zapomnění, opojnou sílu zábav, na kterých jsme mohli poslouchat muziku - často v příšerném podání tancovačkových kapel - která pro nás jinak měla být tabu. Protest proti společnosti se naivně dělal tím, že si člověk nechal narůst dlouhé vlasy a oblékal se jinak, než uniformovaný lid. 

Kniha pro mě zůstává kultem, nostalgií i odstrašujícím případem, je to jedna z těch knih, ke které se budete neustále vracet. Určitě má co říct i dnešní mladé generaci, která tohle období nezažila a zná ho jen z vyprávění rodičů. Pokud jste ještě nečetli, vřele doporučuji. Snad už mělo vyjít páté vydání. A dokonce před časem byl natočen i film, který se promítal v klubech a který mi samozřejmě neušel. Ale film samotný, i když je dobře natočený, se svým podáním nevyrovná knižní podobě. Jestli tedy chcete poznat příběh Olina a jeho přátel, zvolte nejprve čtení knihy. Pokud jste knihu četli, ráda si vyslechnu vaše názory na ni. 

Na závěr citát z knihy, moudrá slova Josefa, Olinova velkého vzoru: " Vole, na vlasy se vyser, ty nejsou podstatný, stejně ti je v base ostříhaj. Člověk, aby byl silnej, nesmí mít nic hmotnýho, na čem by visel. Když něco takovýho máš, seš zranitelnej, děláš ústupky. Když máš jen sám sebe, svoje touhy, nezlomí tě žádnej fízl, žádná basa, žádnej fotr, to si zapiš za plachty. A pak heslo dvě: bude hůř. Vždycky si to řekni, až ti bude nejblbějc."