Ettore Biocca - Sama mezi Indiány
Patřím ještě k generaci, která v dětství se zájmem hltala filmy o Indiánech, tedy značně zidealizované příběhy o hrdinném a spravedlivém Vinnetouovi a krásné Nšo-či. Ovšem to, jak Indiáni ve skutečnosti žili a možná na některých místech dodnes žijí, nám žádné snímky s německými a francouzskými hvězdami nezprostředkují. Jednou z možností, jak nahlédnout do jejich krutého a fascinujícího světa přírodních zákonů, tajemných duchů a věčných zápasů o holý život, může být kniha italského etnografa Ettore Bioccy, Sama mezi Indiány.
Helenu Valer, ženu španělského původu, v roce 1937 jako dvanáctiletou dívku unesli Indiáni a prožila s nimi dvacet let v civilizací nedotčeném pralese mezi Brazilií a Venezuelou. Autor se s touto ženou setkal náhodou na svých výzkumných cestách po jejím návratu se čtyřmi potomky zpět k "bílým" (tímto slovem je označena kultura, nikoli rasová příslušnost). Původně od ní chtěl získat jen nějaké informace pro práci své výpravy do kraje Yanoámů, ale nakonec si nechal vyprávět celý její příběh - odhaluje život v pralese zevnitř, z pohledu lidí, kteří nás bílé považují za své odvěké nepřátele, za nositele nemocí a smrti.Helena hovořila velmi barvitě - dialektem Ria Negra, který je směsí portugalštiny, španělštiny a indiánských jazyků, což do jisté míry znemožňovalo dřívější pokusy o její kontaktování. Ettore Biocca naštěstí tento jazyk dobře znal ze své první cesty mezi Indiány, nic tedy nebránilo jejich vzájemné spolupráci.
Před autorovýma očima se začala rozkrývat netušená fakta, která o zvycích a světě těchto přírodních lidí dosud nebyla známa. Vzpomínky Heleně takřka ožívaly před očima v dokonalé obrazy, její paměť byla pozoruhodná i v případě, kdy ji autor žádal, aby tu či onu příhodu zopakovala. Vše, co vyřkla, byl popis života - někdy krutého, dramatického, jindy poetického, ale skutečného.
Kniha Sama mezi Indiány je víc etnická studie, než román. Ne každému může vyhovovat jednoduchý vypravěčský styl
Heleny, která prostě hovoří o pro nás neskutečných a tajuplných věcech. Kupříkladu o tom, jak pod vlivem halucinogenních drog epená Indiáni léčí své nemocné (dlužno dodat, že bývají úspěšní), o jejich spojení s duchy přírody, zvanými Hekurá. Duše je vůbec pro Indiány velmi důležitá, věří v to, že duchové mohou duši ukrást a pak člověka zahubit.
Heleny, která prostě hovoří o pro nás neskutečných a tajuplných věcech. Kupříkladu o tom, jak pod vlivem halucinogenních drog epená Indiáni léčí své nemocné (dlužno dodat, že bývají úspěšní), o jejich spojení s duchy přírody, zvanými Hekurá. Duše je vůbec pro Indiány velmi důležitá, věří v to, že duchové mohou duši ukrást a pak člověka zahubit.Indiáni spalují kosti svých mrtvých (předtím tělo zavěsí do lýkového obalu na vysoký strom v lese a nechají ho přirozenou cestou zetlít). Popel z mrtvých se mísí s banánovou kaší a příbuzní mrtvého ho pak spolu s ní pozřou - tomu se říká endokanibalismus. K tomuto obřadu patří také hlasité a okázalé oplakávání zemřelého, které uzavírají velké hody, zvané reaho. Zajímavou kapitolou je rovněž příprava Kurare, jedu, který bojovníci užívají ve válce, nebo při lovu. Yanoámové jej vytváří způsobem, jež dosud nebyl znám a jehož postup spočívá v pražení a louhování kůry a kořínků rostlin, náležejících zejména k rodu Strychnos.
Knihu mohu doporučit k přečtení, je velmi zajímavá a dalo by se říct i poučná. Ukazuje totiž, že Indiáni nejsou jen primitivní divoši, kteří jsou zajímaví pouze mílovou vzdáleností od našeho způsobu života. Nakonec samotná Helena Valer je toho důkazem - přesto, že to mohli udělat, nezabili ji, ale přijali mezi sebe.
Knihu vhodně doplňuje také několik autentických fotografických záběrů, které pořídil autor ve spolupráci s misionářem Luigim Cocco.
Nemají rádi, když je někdo volá jménem a dozvěděla jsem se jejich jména až za dlouhý čas. Jednou tušaua řekl: "Jak je to možné, že nenajdu pro své děti nějaké hezké jméno?" Jedna manželka odpověděla: "Také tvoje jméno je ošklivé.", ale já se na ně nezeptala. Pamatuji se, že jednoho dne, když už jsem s ním žila velice dlouho a měla už jsem syna, řekl nějaký muž: "Fusiwe zabil tapíra." Já se zeptala: "Kdo se tak jmenuje?" Odpověděl mi: "Otec tvého dítěte!" Fusi znamená ret. Fusiwe měl s manželkou Hasubueteri synáčka jménem Komohiwe. Já mu říkala: "Otče Komohiwův!" Jiná žena mu říkala: "Otče mého syna", teta: "Otče mého synovce". Dozvěděla jsem se jméno děda mých synů teprve až zemřel; jmenoval se Haymamukuwe (jelení oko). Jména dětí se říkat smějí, ale když vyrostou, už jim neříkají jménem. Ani ženu nevolají jménem, říkají jí: "Matka dítěte", pokud má syna. Když je osoba nepřítomná, někdy ji pojmenují, ale v její přítomnosti nikdy. V boji na sebe křičí jmény, protože jsou nepřátelé...
Komentáře
Okomentovat