Irving Stone - Žízeň po životě
Nachystala jsem si pro vás další recenzi, nebo chcete-li popis, mé oblíbené knihy Žízeň po životě. Je to kniha mému srdci jedna z nejmilejších, a tak by byl hřích, kdybych vás s ní neseznámila.
Žízeň po životě je životopisným románem, který pojednává velmi čtivou formou o skutečném životě, osobnosti a díle holandského malíře Vincenta van Gogha. Hlavním pramenem pro psaní byly autoru Irvingu Stoneovi tři svazky dopisů Vincenta van Gogha, adresované jeho bratru Theovi a pak také informace, které přímo autorovi poskytli Goghovi evropští přátelé a obdivovatelé.
V úvodu nás kniha provází obdobím Vincentova působení v galerii U Goupilů, kde prodával špatné obrazy zákazníkům, kteří o umění neměli vůbec potuchy. Také se poprvé zamiloval do slečny Uršuly, dcery své bytné, ale bohužel byl drsně odmítnut - jeho vyvolená už byla zasnoubena s jiným a chystala se svatba. Vincent pro svou zarputilou snahu získat Uršulinu lásku byl z jejich domu vyhozen. Nakonec pro svou upřímnost byl vyhozen i z galerie. Vrátil se k rodině, skončila jeho kariéra prodavače a stal se na přechodnou dobu učitelem. Pak začal studovat na kazatele v Bruselu.
Jeho povaha, která se snažila do všeho proniknout a přijít všemu na kloub, mu byla překážkou při učení. Byl velmi poctivý a přemýšlivý a nakonec jeho učitel usoudil, že se na tohle povolání nejspíš nehodí. Ovšem zasáhl důstojný pán Pietersen, malíř a Vincentův pozdější přítel a sehnal mu místo kazatele v hornickém kraji Borinage. Bylo to to nejubožejší místo na zemi, jaké si lze představit a lidé zde v otřesných pracovních i životních podmínkách houfně umírali. Nikde jinde nebylo třeba více duchovní útěchy, než právě v Borinagi.
Vincent se s tímto drsným krajem brzy sžil a po krátkém čase už žil jako většina horníků. Kromě toho, že zde vykonával pobožnosti, staral se i o výuku malých dětí (ty, kterým bylo osm, už musely fárat do dolů). Také zde vlastně začal malovat. Kreslil postavy horníků při práci, žen, které sbíraly uhlí na haldě a dětí, které si hrály v chatrčích. Byly to ještě neumělé kresby a vyjadřovaly víc náladu, než jednotlivé postavy.
Horníkům přinášel nejen slovo Boží, ale také to, co potřebovali daleko víc - dával jim útěchu, ošetřoval je v nemoci, rozdával jim všechny své peníze, až nakonec z toho sám onemocněl. V době, kdy v dole došlo k obrovskému neštěstí a v podzemí zůstaly stovky lidí a zahynuly, byl Vincent takřka už na pokraji vysílení. Nemohl ani chodit a v té nejubožejší chatrči kázal vleže na slámě horníkům, kteří dychtivě viseli na každém jeho slovu.
V této situaci ho zastihl výbor z církve, složený z důstojných pánů, a ti při pohledu na Vincenta ležícího v špinavé chatrči usoudili, že hanobí dobré jméno církve. Byl tedy zbaven kněžství.
V Borinagi ale ještě nějaký čas zůstal. Byl na tom hodně zle, Neměl žádné peníze, a tak hladověl a byl nemocný. Pak se pomalu sebral a začal zase kreslit. Jeho kresby byly velmi zvláštní, jak už jsem říkala, zachycovaly náladu a ducha té určité postavy. Ale neměly tvář a byly podivně rozmáchlé.
Bylo to období, kdy si uvědomoval svůj další krach. Byl zcela závislý na pomoci svého mladšího bratra Thea, se kterým ho od dětství pojilo nerozlučné pouto a který ho finančně podporoval. Bez Theovy pomoci by už dávno zemřel. Kresby, které nakreslil v Borinagi se bohužel nesetkaly s žádným velkým zájmem u jeho kritiků - byly prostě jejich slovy špatné. Ale on si v té době uvědomil, že to, co by chtěl v životě dělat je jen jediné - stát se malířem.
Vrátil se domů do Ettenu k rodině a tam začal znovu malovat. Vycházel do polí a maloval krajinu nebo lidi, kteří v ní pracovali. Pak odjel do Haagu. Vydal se k zakladateli haagské malířské školy a nejvýznamnějšímu obchodníku s obrazy - Hermanu Tersteegovi. Jeho kresby ale podle něj stále nebyly dobré, jako mu to nakonec říkali stále všichni.
V Haagu se seznámil Vincent s dělnicí jménem Christina, se kterou začal sdílet svou domácnost. Christina byla těhotná a měla několik dětí. Chodila "do ulic" což znamenalo, že kromě své práce pradleny si přivydělávala jako prostitutka. Vincent se k ní přimkl ve snaze pomoci jí a také ona pomohla jemu, protože sloužila jako model k jeho malování a také mu poskytla pocit domácího tepla a lásky. S touto ženou strávil v Haagu dva roky, po narození dítěte ho ale tato žena opustila a vrátila se ke své původní profesi. Byl to jeden z jeho mnoha nešťastných vztahů. V Haagu se pustil Vincent do svých prvních olejů. Ale stále se mu nepodařilo prodat jediný obraz.
Po tomto haagském období se Vincent vrátil opět domů k rodičům a v těchto letech 1883-1885 přichází jeho rané malířské vyzrávání. V tomto období vznikl také světoznámý obraz Jedlíci brambor.
Pak následovalo pařížské období. Zde se setkal s jinými mladými umělci - impresionisty, jako byl Lautrec, Gauguin, Seurat. Tito malíři mu pomohli objevit krásu a barevnost krajiny. Naučil se zachycovat chvění barevných nálad čistými malířskými prostředky a zaujala jej přímo metoda pointilismu, kdy dochází k tříbení schopnosti vnímat okem i myslí jednotlivé barevné body do celé barevné škály.
Dalším obdobím Vincentovy tvorby byl Arles. Zde vznikly pod horkým jihofrancouzským sluncem světoznámé Slunečnice. No a v posledním, auverském období, kde se již naplno projevila jeho dušení choroba, tvořil Vincent obrazy jako jsou třeba Havrani nad obilným polem.
Zde v Auvers Vincent van Gogh ukončil svou strastiplnou životní pouť. Zastřelil se.
***
Život Vincenta van Gogha byl provázen chudobou, hladem, ale také nesmírnou láskou k lidem a nesmírnou ochotou jim pomáhat. Byl to člověk velmi laskavý a dobrý, chtěl být prospěšný světu. Chtěl se stát také dobrým a uznávaným malířem a zajistit si tak vlastní obživu - neustále byl totiž závislý na svém bratrovi a to ho velmi trápilo. Pomyšlení, že bratrovi a celé rodině působí mrzutosti ho také nakonec utvrdilo v přesvědčení, že bude lepší, když s životem skoncuje. Theo ho brzy nato následoval, zemřel žalem z bratrovy smrti.
Vincent van Gogh za celý svůj život neprodal skutečně žádný svůj obraz, jeho dílo zůstalo nepochopeno a až teprve po jeho smrti zájem o něj vzrůstal. Dnes se řadí k nejuznávanějším malířům impresionismu a jeho obrazy jsou prodávány za závratné částky. Kupříkladu v roce 1990 byl obraz Portrét doktora Gacheta prodán za 82,5 milionu dolarů.
***
Na závěr jeden kratičký citát z knihy:
Když horké auverské slunce bije tam do toho hřbitůvku mezi obilnými poli, Theo potěšeně odpočívá v hýřivém stínu Vincentových slunečnic...
***
Doporučuji k přečtení. Jedním (dvěma) slovy - výtečná kniha. A vezme vás zaručeně za srdce.
Komentáře
Okomentovat