Edith Holá - Cesta k mým matkám

Kniha Edith Holé je příběhem hledání ztracené identity. Je silnou zpovědí ženy, která se teprve v dospělosti dozvídá, kdo je vlastně její skutečná matka. Proč ji opustila? Co ji k tomu vedlo, jaká to byla vlastně žena? A co jí stihla předat za ten krátký čas, kdy mohly být spolu?

Edith pokládá mnohé z těchto otázek, které se bolestně dotýkají každého člověka. Každý by měl mít právo na milující matku, na rodinu, ve které bude obklopen pochopením, láskou a péčí. Ona to štěstí neměla. Edithina maminka se těsně po jejím narození ocitla v bezvýchodné situaci a sociálním systémem byla donucena se dítěte vzdát. Jak nepochopitelná situace to pro mě byla, když jsem Edith k jednomu článku na jejím blogu, který pojednával o tomto tématu, psala komentář! Napsala jsem, že neporozumím nikdy matce, která tohle udělá. Jenže - když jsem se začetla do příběhu, který přináší nečekaná rozuzlení a obžalovává stát z toho, že nepomáhá mámám a jejich dětem, aby mohly i v těžkých chvílích být spolu - tak jsem se docela jednoduše rozplakala.

Cesta k mým matkám - je jasné už z názvu, že jde o dvě matky. Je tu ještě třetí matka, a tou je sama Edith, která má dva syny. Hledání sebe sama je v tomto příběhu důležité. Co nás v životě formuje víc, než právě matka? Ta biologická, která nám už břiše předává svou lásku, či nelásku, přijetí, nebo nepřijetí. Osoba, která nás vychovala, přináší vzorce chování, které později mimoděk napodobujeme.

Život Edith ovlivnily dvě ženy. Pouze ženy, protože muži v tomto příběhu mají jen vedlejší úlohu. Adoptivní matka autoritativně, tvrdě, nekompromisně a bez respektu. Pod rouškou dobrotivosti se stala spasitelkou ztracených dětí a místo lásky pro ni byly jen náplastí na vlastní prázdnou náruč. Kolotoč neustálého přicházení nových dětí do rodiny nikdo nedokázal zastavit. Proč?

Chvílemi jsem se v knize ztrácela, jako v divokém proudu. Ale myšlenky, které se z ní vynořovaly, ve mně vzbuzovaly velké emoce, a taky námět k přemýšlení nad vlastním životem. Nad mým vztahem k mámě, nad jejím ke mě, nad tím, co jsme si neřekly, jak jsme si vzdáleny. Edith svou maminku našla a vzájemně se přijaly. To je velké štěstí. Nalezení vlastních kořenů vede k pocitu sounáležitosti a toho, že někam patříme. Někam, kde nás lidé mají rádi. A taky nám pomáhá odpouštět.

Jsem moc ráda, že Edith v sobě našla odvahu tento příběh vyprávět. Určitě to pro ni nebylo snadné, když musela při psaní procházet znovu všemi peripetiemi svého nelehkého života. Její kniha přichází v době, kdy se diskutuje o zrušení kojeneckých ústavů a zavedení profesionálního pěstounství. Tohle řešení se nezdá být příliš šťastné. Možná některé děti přijdou do rodin milujících a chápajících, ale najdou se určitě i takové, které stejně jako Edith budou v dospělosti žalovat. Budou žalovat stát za to, že ve snaze ušetřit peníze za ústavy poškodil jejich vývoj.

Ústavní výchova pro všechny děti určitě není ideální. Nejlepším řešením by jistě bylo, kdyby každé dítě mohlo vyrůstat ve vlastní rodině, a tam, kde to možné není, vybrat citlivě lidi, kteří dítěti poskytnou kromě materiálního zabezpečení i lásku a pochopení. A hlavně, kteří nebudou před dítětem tajit skutečný původ a přijmou ho takové, jaké je.

Kdo ale bude adoptivní rodiče vybírat? Kdo připraví žadatele o dítě na úskalí, která je mohou čekat v pěstounství? Kdo je proškolí, aby se dokázali věnovat i dětem postiženým a s nejrůznějšími deprivacemi? Mám obavy, že někteří lidé se pěstounství chopí jako dostupného výdělku - hlavně v oblastech s vysokou nezaměstnaností.

Knihu Cesta k mým matkám bych rozhodně doporučila jako povinnou četbu všem sociálním pracovníkům, kteří o osudech dětí rozhodují a taky těm, kteří by chtěli být pěstouny, či náhradními rodiči.