Filip Topol - Jako pes

Letos v červnu odešel do věčných lovišť Filip Topol, básník, zpěvák a vůdčí osobnost Psích vojáků, a za pár dnů se jeho jméno stalo tématem týdne. Snad to byl krutý žert, předhodit ke zprznění zdejší komunitě náctiletých dívenek jméno člověka, který by určitě nestál o takovou publicitu ani za života. Navíc se ukázalo, jak málo mladých lidí má v povědomí jeho jméno a tvorbu, natož aby o něm napsali smysluplný článek.

Na protest proti jednovětým textům : Nevím, kdo to je a nezajímá mě to... nebo Blbé téma... vyhlásila blogerka Edith Holá soutěž, v níž nabízela vítězi jako ocenění za nejlepší text nejnovější, v den smrti vydanou Topolovu knihu Jako pes.

Původně jsem neměla v úmyslu psát, ale najednou - a shodou okolností to bylo zrovna v den, kdy jsme měli s přáteli "slezinu" v nedaleké, útulné hospůdce - jsem si sedla k počítači a během hodiny horečně 'vyplodila' povídku Odchod. Nápad přišel znenadání a jako blesk z čistého nebe (což se mi často nestává) a já samozřejmě díky tomu přišla na místo setkání pozdě. Ale to je vedlejší... Důležité je, že kniha leží vedle mě, za což děkuji nejen Edith, která byla tak hodná a sama ji do soutěže věnovala, nýbrž i všem, kterým se moje povídka líbila. A teď už dost, podíváme se na knihu samotnou.

Jako pes je soubor tří dosud nevydaných povídek, napsaných v osmdesátých letech minulého století. V době, kdy je Topol psal, mu bylo dvacet - a už z tohoto faktu samotného čtenáře zamrazí, neboť z povídek dýchá nejen rozháranost mladé umělcovy duše, ale předvídají takříkajíc i jeho osud.

V první povídce Na zdraví, vydané v roce 1985 v samizdatové řadě Edice Pro více, vystupuje v hlavní roli Alkohol převlečený za dobráckého štamgasta, ve skutečnosti ďábelský pokušitel a ničitel lidstva. Vzdorovat mu je nelehké a nestačí jen poznat jeho odvrácenou tvář. Dědeček Alkohol těží ze zkušeností prověřených staletími, že člověk je tvor slabý a libuje si v závislosti na čemkoli, co mu přináší alespoň chvilkovou rozkoš a úlevu. Hlavní hrdina se snaží bojovat se svým démonem, pronásledujícím ho na každém kroku. Jde však o marný boj, stále znovu podléhá jeho magickému kouzlu.

Povídka druhá má název Den a noc začíná jako deníkový zápis - probuzení s kocovinou a pocitem marnosti. Výrazný dojem osamění a jisté vykořeněnosti prostupuje všemi třemi povídkami.

Vypravěč a autor v jedné osobě v této smutně groteskní miniatuře odhaluje další ze svých vášní a tou je vážná hudba. Topolova láska k Mozartovi i ke klavíru je tu doprovázena sarkastickým a poetickým líčením pocitů, které v něm tóny vzbuzují. Provázen svými věrnými - roztomile pojmenovanými jako Potřeba pít, Potřeba cvičit na varhany a Deprese - se prochází do setmění Prahou, cestou jej všichni postupně opouští - usnuvší Deprese jako poslední. A dochází k setkání s Mozartovým přízrakem, chvilkovému opojení krásou hudby a snu, z něhož však brzy procitá.

Poslední povídka se jmenuje Jako pes a líčí vypravěčovu lásku k osudové ženě. Když mu přítel Ladislav v hospodě vyčte, že se dost důsledně nerozloučil s konvencemi a falešnými ideály, jen prohloubí jeho depresi.

Musíš se na věci dívat ne přes nějakej pavučinovej filtr, ale na věci nahý, obnažený na kořen, na podstatu, vsakovat je do sebe celý, až se budeš třást jako pes! Jako pes, sakra! Ty se furt stylizuješ, věci přijímáš upravený a zabalený do vlastní slepoty, vytváříš jim významy, který nemaj.

Aby se z ní dostal, nebo snad aby klesl až na samé její dno, navštíví svou bývalou lásku Annu, nyní šťastně vdanou matku tří dětí. Konfrontace s jejím rodinným štěstím však způsobí to, že nahromaděná bolest všeho světa z něj v hospodě vytryskne - a všechna nahromaděná špína padne na hlavu Anny i jejího muže. Vystřízlivění provází pachuť viny a studu především před sebou samotným.

Útlá knížka Jako pes zaujme i ilustracemi Viktora Karlíka, který na přání autora vybral své obrazy Hlava a účtenky a Dvě účtenky, z nichž fotograf Ondřej Přibyl pořídil detaily. Dobové účtenky, které tvoří podklad maleb, svědčí o společně prožitých večerech v Malostranské kavárně.

Působivá kniha s atmosférou staré Prahy není určitě žádným uměleckým veledílem, jde o upřímnou zpověď naivního mladého muže. Zpověď v hořkosladkém tónu, zpověď o životě, který je někdy jako pes.