Veršovaná hádanka č. 4

Dnes jsem si vymyslela trochu obtížný úkol - a to zveršovat jedno album. Na vás bude poznat, které jsem měla na mysli a napsat mi to do komentářů. Snad se mi vás povede alespoň trochu pobavit.

---

"Hej, mámo, rozhejbej se trochu!"

slyším hlas něčí zpovzdálí.

"Jo, tobě se to řekne, zlatej hochu!"

...teď máma u hudby zahálí.

Patrně trpím kocovinou,

tou požitkářskou nemocí.

Hrdlo jsem prolila lihovinou,

a už mi není pomoci.

Choulím se a srdce mi bije,

pod nájezdy, rychlými jak zvuk.

Každý tón se mi do žil vpije,

zbavuje mě těch bolestných muk.

Když pak zasním se v šeru ranním,

na louce se s princem setkávám.

Jeho tvář už z mysli neodstraním,

jak tam tak na chvíli stojí sám.

Vypráví pověst, co dávno zapomněli,

lidé tam dole v údolí.

Legendy o těch, co zůstávají bdělí,

báje, co překypují symboly.

Veselý rytmus kláves, basy a kytary,

rozptýlí atmosféru snivou.

Poslechněte si příběh trochu bujarý,

nebo si pusťte verzi živou.

Teď čtyři paličky přichází ke slovu,

a bicí zběsile se rozvíří.

Můžete to poslouchat znovu a znovu,

ať jste na poušti či Sibiři.

A aby vám nebyla zima,

nechte se trochu sluncem pohladit.

Teď totiž změníme zas klima,

a poslechnem si akustický hit.

Konec už se rychle blíží,

a hráz zvuku se protrhne.

Starému blues bez obtíží,

dali nový kabát... a nikde to nedrhne.

Snad jste pochopili všici,

i ti největší cynici,

že jde o mou lásku velkou.

Toho alba jsem ctitelkou

a myslím, že ho všichni znáte.

Snad se názvu dopátráte.

Pokud snad tápete v mlze,

pokud nevíte, oč jde,

nemusíte pro to slzet

a zjistíte to lehce zde.

Ale chvíli posečkejte,

hlavičky si namáhejte.