Výběr roku 1982

Jsem zde s výživnou hudební nakládačkou z roku 1982, která mě stála mnoho šálků kávy a mnoho hodin poslechu a psaní - doufám tedy, že se vám bude líbit a naleznete v ní něco, co zalahodí vašim uším. Jdeme na to!

Předesílám, že výsledky minulého roku dodám, mějte strpení.

---

1. Iron Maiden - The Number of the Beast - album The Number of the Beast

Osmdesátá léta si asi těžko představíme bez skupin, hrajících vlasatý heavy metal. Jednou z těch, jejichž sláva se během této doby hvězd dotýkala, je kapela Iron Maiden. Vznikla o Vánocích roku 1975, založena byla Stevem Harrisem a její počátky bychom mohli sledovat v zaplivaných klubech východního Londýna.

První album vydali Mejdni až v roce 1980, bylo pojmenováno stejně jako kapela a získalo dobré reference. Ještě před vydáním alba dělali Iron Maiden předkapelu Judas Priest na jejich britském turné British Steel Tour.

Minimálně stejně jako hudba je známa image kapely s zásadním symbolem - maskotem Eddiem. Původně to byla maska, chrlící dým, která měla své místo během nejstarších koncertů na zdech klubů. Byla přibita na prkno a pověšena na zdi za zády bubeníka. Postupně se však z Eddieho stala nepřehlédnutelná figurka, kralující na všech světových turné a časem měnící svou vizáž. Jak se Eddie vyvíjel, dokládají dostatečně obaly jednotlivých alb - počínaje hned tím prvním a konče albem The Final Frontier z roku 2010.

Teď se vrátíme k třetímu, průlomovému albu z roku 1982, jež nese název The Number of the Beast. Na něm se poprvé představil zpěvák Bruce Dickinson (z kapely Samson), který nahradil původního zpěváka Paula Di'Anno a zároveň je také posledním albem, na němž za bubenickou stoličku usedl nedávno (12. 3. 2013) zesnulý Clive Burr. Ten neunesl tlak, spojený s průlomem alba a do rozjetého vlaku pak naskočil Nicko McBrain. Album The Number of the Beast by se dalo označit jako kolosální úspěch, vyneslo Mejdny až na vrchol albového žebříčku v Británii a i když bylo kritizováno za temný, ďábelský podtext a obal, stalo se základním pilířem heavymetalové scény osmdesátých let. Dnes už na nás komiksové postavičky z alb Iron Maiden dýchají spíš nostalgií se špetkou naivní hravosti. Uvědomme si ale, že v té době, kdy i nevinné písně byly podrobovány důkladnému zkoumání, zda neobsahují podprahové a závadné pasáže, musely temné texty Mejdnů spolu s rozšklebenou vizáží Eddieho budit v řadách "ochránců mládeže" a ženských spolků přinejmenším hrůzu. Ještě v této souvislosti připomenu, že právě rok 1982 byl oním rokem, kdy si několik baptistických kněží vzalo na paškál skladbu Stairway to Heaven(Led Zeppelin) a došlo k závěru, že obsahuje satanistické promluvy, je-li puštěna pozpátku. Dnes už to může vyvolat jen úsměv...

I když se nepočítám mezi fanoušky heavy metalu, samozřejmě jsem si v pubertě prošla obdobím, kdy jsem ke kapelám tohoto typu vzhlížela. Iron Maiden jsou navíc skupinou, která je notoricky známá snad každému, kdo se v té době trochu zajímal o muziku - a v dnešní době internetu snad už všem. Před několika lety jsem měla to štěstí vidět jejich koncert naživo - octla jsem se tam víceméně náhodou a zdarma, neboť můj zaměstnavatel na tuto akci pořídil pro zaměstnace lístky! - a musím říct, že ač jsem Mejdny pár let opravdu vůbec neposlouchala, znala jsem téměř všechny skladby. Vidět mrňavého Bruce, zpívajícího jak o život a Ediieho (který Bruce snad ještě převyšoval), byl fakt zážitek - vychutnaný v mnohatisícovém davu oddaných metalistů. Iron Maiden jsou zkrátka kapelou, která to umí naživo podat a prodat.

2. Scorpions - No One Like You - album Blackout

Skupinu Scorpions snad netřeba ani představovat. Klaus Meine a spol byli u nás častými hosty a popravdě u mně dost klesli, když podporovali Paroubkovu předvolební kampaň v Ostravě. Politika a hudba jsou samozřejmě spojené nádoby, hudebníci často v textech vyjadřují své postoje, což je podle mě v pořádku. Něco jiného je ale otevřená propagace a podpora určitých stran a to se mi nelíbí. Nu což, je to můj názor a my se teď musíme vrátit o několik desetiletí zpět a podívat se na osmé studiové album této německé kapely.

Osmdesátá léta znamenala pro Scorpions vzestup, ovšem objevily se také problémy. Po nahrávání alba Animal Magnetism (1980) ztratil zpěvák Meine hlas a přemýšlel o odchodu ze skupiny. Podstoupil řadu operací a za podpory celé kapely se dal dohromady - aby se vrátil v plné hlasové síle na albu Blackout. Tohle album, ač úspěšné, se nestává průlomovým; na to si Scorpions museli ještě dva roky počkat. I tak ale deska obsahuje řadu hitů, z nichž snad nejznámější No One Like You vám tu nabízím k poslechu.

3. Toto - Rossane - album Toto IV

Americká rocková kapela, založená v roce 1977, u jejíhož zrodu stáli dva bratři - Jeff a Steve Porcaro. A také vynikající kytarista Steve Lukather, který kromě mateřské kapely proslul i svými sólovými alby (poslední z nich, All's Well That Ends Well z roku 2010, jsem měla možnost vidět naživo - byla to lahůdka!)

V historii Toto najdeme několik notoricky známých hitů - například song Africa a Rossane, které se svorně objevily na jejich čtvrtém albu, jak napovídá jeho název. Vybrala jsem Rossane, protože mám ráda hlas Steva Lukathera.

4. Queen - Under Pressure - album Hot Space

Diskotékový zvuk osmdesátých let prosákl i do řad skupiny Queen. Jejich album Hot Space obsahuje vyloženě taneční hitovky - jako je kupříkladu Body Language, Dancer, nebo Back Chat - s typickým zvukem osmdesátek, objevila se na něm i skladba, věnovaná Johnu Lennonovi (Life is Real), ale největší úspěch získal společný song dvou megastar - Freddieho Mercuryho a Davida Bowieho - Under Pressure.

5. Fleetwood Mac - Gypsy - album Mirage

Anglická bluesrocková kapela z roku 1967, na níž je mimo jiné zajímavé i to, že ovlivnila takové velikány, jako byli Led Zeppelin. Stačí se zaposlouchat do tónů skladby Oh Well z roku 1969 a jasně poznáte, kde Zeppelíni vzali inspiraci ke struktuře songu Black Dog.

Ale my pokročíme do roku 1982, kdy vyšlo album Mirage. V této době byla v sestavě kapely zpěvačka Stevie Nicks, kterou jsme tu měli v minulém díle coby sólistku - a dlužno dodat, že ze všech členů Fleetwood Mac tu nejúspěšnější. Album samotné nebylo žádným zázrakem, ale přesto za vypíchnutí stojí právě píseň Gypsy - popem okořeněný song s hlasem zpěvačky Nicks.

6. Robert Plant - Moonlight in Samosa - Pictures at Eleven

Moje radost, že se konečně mohu věnovat prvnímu sólovému albu Roberta Planta, je nezměrná...A věřte, že v roce 1982 o Robertu Plantovi a Led Zeppelin ještě uslyšíme.

Po rozpadu Led Zeppelin v roce 1980 se rozdělily dráhy zbylých členů - Robert Plant byl ze smrti svého přítele Bonhama otřesen a nějakou dobu zůstal v ústraní, ovšem jeho touha zpívat na sebe nedala dlouho čekat. V roce 1981 dal dohromady kapelu, se kterou koncertoval v klubech, přesně jako v dobách svých začátků. Publikum sice vyžadovalo písně Led Zeppelin, ale těm se záměrně vyhýbal. Toužil vystoupit z bubliny, která ho dvanáct let svírala a prosadit se - což ovšem nebylo tak zcela jednoduché. Vždyť Led Zeppelin byli kultem a málokterému zpěvákovi takto kultovní kapely se povedlo nastartovat svou sólovou dráhu tak, aby měl úspěch.

Robertu Plantovi se to podařilo - se svými přáteli z Midlands - bluesovým kytaristou Robbie Bluntem (byl to Plantův dlouholetý přítel, skvělý muzikant, hrál kupříkladu v polozapomenuté formaci Bronco, nebo Chicken Shack), baskytaristou Paulem Martinezem a klávesákem Jezzem Woodroffem - si pronajali studio ve Walesu, kde první album vznikalo. Předcházela mu ještě Plantova cesta do Maroka; tam spolu se svou ženou Maureen hltal místní hudbu, která jeho debut zásadně ovlivnila.

Album vyšlo pod značkou Swan Song a vedlo si velmi dobře. K úspěchu jistě také napomohlo, že se na desce objevil v roli bubeníka Phil Collins - ten se s Plantem setkal po své návštěvě Phila Carsona z Atlantiku. Řekl, že pokud Robert na něčem pracuje, moc rád by se přidal. K pobavení by mohla sloužit i historka, kdy Robert přemítal nad Collinsem, jehož znal jen coby skvělého hráče a jehož styl vždy obdivoval. Ovšem nikdy se s ním osobně nesetkal a tudíž si pokládal zásadní otázku: "Co když ten Phil bude tak trochu vocas?" Naštěstí to byla planá obava - Phil zapadl do kapely, což se projevilo i v jeho účasti na alkoholových dýcháncích, které tak nějak samozřejmě k tomuto období patří.

Dalším bubeníkem byl dnes již zesnulý Cozy Powell, usměvavý chlapík, jemuž se splnilo dlouholeté přání - vždy chtěl s Plantem spolupracovat. Na albu nakonec uslyšíme jeho bicí jen ve dvou skladbách - Slow Dancer, těžkotonážní náloži s orientální strukturou a Like I've Never Been Gone, překrásné baladě s citlivou Bluntovou kytarovou hrou.

Pictures At Eleven získalo skvělé recenze - kritici škodolibě očekávali, že Plant pouze opráší skladby od Honeydrippers, nebo bude vykrádat Led Zeppelin, ale i ti největší škarohlídové museli uznat, že první sólový krok se Plantovi povedl. Album samotné mělo skromné ambice, ale svěží aranže, vzrušení a jistota, že ten chlápek se zlatem v hrdle přesně ví, co dělá - to vše ho vyneslo překvapivě na druhé místo v britském albovém žebříčku. Robert Plant popravdě čekal zdrcující kritiku a proto ho hodnocení alba překvapilo - i když vlastně ani nevěděl proč, byl právem na své dílo hrdý. Asi to byl pozůstatek z dob Led Zeppelin, kdy kritika nemilosrdně škubala jedno jejich album za druhým a na ráně byl vždy první zpěvák.

Podíváme se teď na jednu dobovou recenzi, která nám pomůže přiblížit pohled kritiků na Pictures At Eleven i na to, že Plant rozhodně nebyl favoritem kritiky.

Geoff Barton ze Sounds napsal: " Připouštím, že jsem tomu albu velké naděje nedával. Představoval jsem si, že to bude rozdrobená kolekce otřepaných R&B skladeb od Honeydrippers, které nebudou sahat zašlé slávě Led Zeppelin ani po kotníky. Myslel jsem si, že mi Pictures At Eleven nebude stát ani za to, abych ho nelítostně strhal. (Drsná řeč před poslechem alba... A po poslechu Barton pokračuje:)

"Je skvělé vidět, že se nám Plant vrátil a to s nahrávkou, která je sólová pouze co do jména, ale nezapře zeppelinskou povahu. Ano, je to dobré, podle mých uší se dokonce jedná o nejlepší věc našeho křiklouna se zlatem v hrdle od dob mohutného Physical Graffiti... Pictures At Eleven zní vitálně a živě, je to jako sklenička po probuzení. Má dokonce takovou kvalitu, že si po jeho poslechu uvědomíte, jak jste si zvykli chválit přízemnost a vynášet do nebe věci naprosto průměrné." citace z knihy Neila Danielse, Robert Plant, Led Zeppelin, Jimmy Page a Léta sólové kariéry.

Tož s tímto souhlasím a budu ráda, když i vy odhodíte předsudky a zaposloucháte se do písně - jediné, neboť tato anketa jich víc nedovoluje - a třeba, co já vím, v ní naleznete zalíbení.

7. Rush - Subdivisions - album Signals

Kanadští Rush vydali své deváté album v září 1982. Je na něm znát příklon k technologiím osmdesátých let a jejich využití - elektrických klávesových nástrojů, houslí a sekvencerů. Album bylo velmi úspěšné - za dva měsíce se prodalo milion kopií, což je věc dnes nevídaná a za to bylo oceněno jako platinové.

8. Peter Gabriel - The Rhythm of the Heat - Peter Gabriel (1982 album)

Otec dnes kultovního festivalu world music Womad - vůbec největšího mezinárodního festivalu, který každoročně probíhá na několika místech a projel už mnoho zemí, včetně České republiky. V roce 1982 ovšem ještě o world music nikdo nestál, Gabriel tedy na prvním ročníku prodělal a aby zazáplatoval účty, došlo na slavný první a poslední reunion slavných Genesis. Svou ideu nicméně nevzdal a hlavně díky jeho zápalu se world music později celosvětově prosadila.

Na albu z roku 1982 můžeme inklinaci k world music vystopovat - rozvinula se tu v plné síle a to například v písni The Rythm ot the Heat, kterou vám nabízím coby soutěžní. Album ovšem obsahuje i několik popových hitů, jak žádá doba a díky nim se také udrželo v žebříčcích a videoklip k písni Shock the Monkey si udržel první příčku v hudební televizi MTV po devět týdnů.

9. Dire Straits - Private Investigations - album Love over Gold

Pětipísňové album s dlouhými kompozicemi bylo příznivě přijato. Dire Straits v té době rozšířili své řady o dva členy - druhého kytaristu Hala Lindese a klávesáka Alana Clarka. Skladba Private Investigations s minimalistickým textem se umístila v britském žebříčku singlů na druhém místě.

10. Marvin Gaye - Sexual Healing - Midnight Love

Výběr zakončím nahrávkou soulového zpěváka Marvina Gaye Sexual Healing. Jedinečný hlas tohoto velikána byl umlčen v roce 1984 - zastřelil ho vlastní otec.

***

11. Captain Beefheart - Ice Cream for Crow - album Ice Cream for Crow

12. Hawkwind - Silver Machine - album Choose Your Masques

13. Accept - Restless and Wild - album Restless and Wild

14. Led Zeppelin - Darlene - album Coda

Když jsme si povídali o sólovém albu Roberta Planta, měli bychom vědět, že v tomtéž roce vyšla vzpomínková kolekce na Led Zeppelin, album, obsahující dosud nevydané kousky z pokladnice Led Zeppelin. Někdo by řekl, že jsou to zbytky, o nichž Page a spol dobře věděli, že nejsou ničím výjimečným a teď se prostě hodilo vynést je na světlo boží. Můj názor na tohle album - o němž jsem se dost obšírně vyjádřila, jak zjistíte po kliknutí na odkaz - je takový, že i ve zbytcích, nevhodných na řadová alba, se dají najít skutečné perly. Jednou z nich je Darlene, píseň z pozdního období alba In Trough The Out Door, nahraná ve stylu rock'n'roll buggy s Jonesovým barovým pianem. Svěží, přirozená a vášnivá skladba, která svádí k tanci.

15. Jimmy Page - soundtrack Death Wish II -celé album

Máme tady další kousek, v němž figuruje jméno bývalého člena Led Zeppelin. Jimmy Page nahrál desku jako podklad k filmu Death Wish II a jelikož se Winnerovi hudba líbila, použil další Pageovy nahrávky i do dalšího pokračování - Death Wish III. V písních zní hlas Chrise Farlowa, jednoho z těch zpěváků, kteří se v záři reflektorů neprávem příliš neohřáli. Hudba samotná pro mě příliš zajímavá není - zajímavější je spíš to, že díky nahrávání tohoto soundtracku Jimmy vlastně vplul zpět do povědomí hudební veřejnosti a i když tento krok nebyl krokem vzhůru, dostal díky němu zase chuť hrát.

16. Stray Cats - Rock This Town - album Built for Speed

17. Richard & Linda Thompson - Renege on Our Love - album Shoot Out the Lights

Richard Thompson je umělcem, jež debutoval coby osmnáctiletý u Fairport Convention. V roce 1972 se oženil se zpěvačkou Lindou Peters a celé příští desetiletí nahrávali společná alba. Tato deska je vynikajícím dílem, zařazeným mezi sto nejlepších alb posledních dvaceti let(24. místo) a sto nejlepších alb osmdesátých let (9. místo). Pro zajímavost ještě uvedu, že Richard Thompson se objevil na seznamu hudebníků, spolupracujících na Plantově albu Fate of Nations.

18. Judas Priest - Electric Eye - album Screaming for Vengeance

19. John Cale - Changes Made - album Music for a New Society

20. Salif Keita & Les Ambassadeurs - album Seydou Bathily

První sólové album afrického popového zpěváka Salifa Keity není moc známé - sláva přišla až v pozdějších letech - přesto už zde můžeme slyšet typický zvuk, ženské sbory a nezaměnitelný hlas tohoto pěvce. Se Salifem se určitě v osmdesátých letech ještě potkáme a na ochutnání zde dávám jeden odkaz.

České - Progres 2 - Třetí kniha džunglí

Film - The Wall - Pink Floyd

***

A málem bych vás dnes ochudila o špek - bude to kompletní video k písni Thriller ze stejnojmenného alba Michaela Jacksona. Předznamenává tak trochu jeho pozdější osud - kdy se z celkem pohledného černocha stala chodící Zombie. Pokud náhodou patříte k fanouškům Michaela, nekamenujte mě, prosím - nic proti němu.A ještě bych zapomněla dodat, že album Thriller je nejprodávanějším albem v historii.