Deprese - příčiny, příznaky a léčba

Asi každý z nás si občas povzdechl: "Ach jo, já mám depku!" a zrovna ten den se nám nic nedařilo, byli jsme smutní, podráždění, či unavení. Ovšem tyto přechodné stavy, jenž mohou být podpořeny kupříkladu špatným počasím nebo krátkodobým stresem, nemají se skutečnou depresí nic společného. Deprese je totiž onemocnění, které je vleklé, přichází plíživě a pokud není správně rozpoznáno a léčeno, může končit tragicky.

---

Dnešní hektická doba přináší více nároků na naši psychiku - řešíme vztahové problémy, problémy s financemi, s bydlením, s výchovou dětí, v zaměstnání či ve škole - a to vše vyžaduje jistou odolnost proti stresu a schopnost regenerace. Záleží tedy hodně na naší povaze a na tom, co jsme dostali do vínku od svých rodičů. Depresivní sklony mohou být dědičné, stejně jako sklony k úzkostnému chování. Je dokázáno, že v některých rodinách se tyto poruchy vyskytují častěji a také je známo, že na ně má vliv i náš temperament.

Dalším významným faktorem jsou podmínky v rodině. Děti, které nezažily od rodičů pocit bezpečí, snadněji podléhají v dospělosti stresům. Stejně tak děti, které zažily předčasnou ztrátu rodiče, byly týrány, zneužívány, nebo naopak nadměrně rozmazlovány a hýčkány. I tyto děti, u nichž máme pocit, že mají vše, jsou poznamenány - mnohdy mají problém se od rodičů odpoutat a začít žít samostatný život.

Velkou roli hraje také výchova. Pokud je rodič úzkostný a reaguje přehnaně na každou maličkost, dítě to brzy vycítí. Děti jsou jako houba - nasávají z nás to dobré i to špatné, naši radost i stres. I když se tomu bráníme, máme tendence si určité vzorce chování od rodičů osvojovat a v dospělosti se jimi řídit. Pokud tedy budou rodiče úzkostně sledovat každý tělesný příznak dítěte, rozvine se u něj v dospělosti snáze přecitlivělost na tělesné příznaky vůbec.

Stejné škody dovede napáchat i přehnaně autoritářská a perfekcionistická výchova, která nepřipouští selhání. Dítě nabyde dojmu, že lásku rodičů si musí zasloužit a je jen za odměnu. Tento vzorec chování pak přenáší i na své vztahy v dospělosti a cítí se nedokonalé, odmítané a nemilované.

Spouštěčem deprese může být i úmrtí blízkého člověka, prožití nějaké zátěžové životní situace (například dopravní nehody nebo závažného onemocnění v rodině), nadměrné pracovní vypětí, případně náhlá ztráta zaměstnání. K rozvoji mohou přispívat i návykové látky - alkohol, nebo drogy.

Je toho jistě mnoho, co může vyvolat onemocnění naší duše. Lidé, kteří depresí trpí, prožívají mučivé stavy : bývají unavení, podráždění, trpí nechutenstvím (nebo naopak problémy "zajídají"), kvalita jejich spánku je nedostatečná, častěji pláčou, ztrácejí zájem o okolí, koníčky a mnohdy zanedbávají i svou vlastní osobu. S rozvojem deprese přichází na řadu i psychosomatické obtíže, jako je bolest břicha, křeče, bušení srdce, ztížené dýchání, pocení, bolest hlavy, třes končetin. Často nabývají dojmu, že trpí nějakou závažnou chorobou, a tak obcházejí lékaře a hledají nějaké "normální" onemocnění, kterým by své příznaky vysvětlili. Po mnoha vyšetřeních, při nichž lékaři krčí rameny a propouštějí pacienta s tím, že je fyzicky v pořádku, jsou přesvědčeni, že jim lékař lže a vyžadují jiného lékaře a další vyšetření. Problém ale není v těle, problém je v duši.

Nemůžeme čekat, že člověk, kterého pohltila deprese, zodpovědně vyhledá příslušného lékaře a bude se chtít léčit. Většina lidí s rozvinutou depresí si odmítá připustit, že by jim lékař pomohl a brání se mu. Někdy je příčinou negativní zkušenost, jindy strach z cejchu "blázna". Je dobré, když takový pacient má kolem sebe blízké lidi, kteří se mu snaží pomoci. I když se před nimi většinou uzavírá a nekomunikuje, nebo reaguje vztekle a úsečně.

Neléčená deprese časem přechází do stavu, kdy postižený už nemá sílu. Začíná si pohrávat s myšlenkou, že by mu bylo lépe, kdyby nebyl. Tito lidé mají pocit marnosti, cítí se nemilovaní, myslí si, že pokud odejdou z tohoto světa, nebudou nikomu chybět. Nepřecházejme výkřiky "Já si něco udělám!" bez povšimnutí. Je dokázáno, že lidé, kteří o smrti mluví, se většinou o sebevraždu pokusí. Pokud je takový pokus zmarněn, napodruhé je větší pravděpodobnost, že ho provedou znovu.

Pod tlakem nemoci vůbec nepřemýšlí o tom, že někomu druhému svým rozhodnutím ublíží. Soustředí se zcela na své problémy a na to, že už jim bude brzy konec. Často u takových lidí můžeme pozorovat dočasnou úlevu. Rozhodnutí skončit se svým životem není snadné ani pro nemocného, ale když se k němu odhodlá, má pocit, že se vše vyřeší.

Samozřejmě v tomto stadiu je na léčení už většinou pozdě. Ale je dobré si všímat příznaků dříve a snažit se nemocného směrovat k psychiatrovi. Ten po prvotním rozhovoru a zjištění celé rodinné anamnézy většinou nasadí psychofarmaka. Ty pomohou pacientovi zvládat psychosomatické potíže a obnovit dodávání hormonu štěstí serotoninu do mozku. Ten totiž v případě deprese mozek nedostává, jeho přenos je přerušen.

Pokud to situace vyžaduje, bývá pacient odeslán i na psychoterapii, kde ho naučí, jak zvládat stres a také se doberou jeho prvotních příčin. Psychoterapie může být skupinová, nebo individuální - někomu vyhovuje, když vidí, že stejné problémy má více lidí, jiný je uzavřený a nechce je sdílet s ostatními. Důležitý je také nácvik uvolnění, správného dýchání, relaxace a také opětovný návrat ke koníčkům. Také hodně záleží na porozumění okolí a upravení rodinného prostředí (pokud je to možné).

Léčba deprese je záležitost dlouhodobá - není možné si myslet, že za pár týdnů bude vše v pořádku. Většinou trvá několik let a vyžaduje i přehodnocení života pacienta. Musí se naučit na něj pohlížet zcela jinak - získat sebevědomí, mít pocit, že se dokáže poprat s problémy a hledat v něm to dobré a prospěšné.