Návraty
Bez dechu jsem dobíhala na perón, abych viděla jen prdel rychle se vzdalujícího vlaku. Zase pozdě, jako vždycky. Mačkám v ruce jízdenku a koušu se do rtu. Tohle už je kolikátý vlak, který mi ujel. A naskakovat za jízdy si fakt netroufám. Vím, že existují borci, kteří to zvládají s přehledem, a pak se o nich píše v novinách, ale já holt mám z kaskadérských kousků strach. Přecházím zpět do nádražní budovy, stěžovat si tu nemá smysl. Můžu nadávat leda sama sobě. Kdo říkal, že nádraží si můžu postěžovat, ten byl pěkně pitomej.
Počkám si tedy na svůj osvědčený osobák. Cedule na zdi hlásá, že má opět zpoždění kvůli problémům na trati a dorazí pravděpodobně až za hodinu. Dost času na to, abych si zašla pro něco k snědku do nádražního bufíku.
V bufetu je touto dobou pusto a prázdno. Na stolku úplně u lítaček je položený talířek a na něm dva chlebíčky s vajíčkem. Zapomenu se rozhlédnout a s chutí se do nich pustím. Zřejmě někdo, komu vlak neujel, nestihl dojíst.
Každej holt máme priority jinde. Chlebíčky se tedy stěhují do mých útrob a sotva stačím zvednout oči, vidím pobavený úsměv muže, stojícího nade mnou. "Máte hlad, slečno?" ptá se kupodivu mile. Až příliš mile na to, že jsem mu právě spucovala svačinu.
Zavřu oči, mám na sobě zase modrotiskovou sukni a kopretinu v dlouhých blond vlasech. Na nohou vyšmajdané sandály, přes rameno kus rifloviny na prádelní šňůře a v srdci touhu jet kamkoliv. Nebo jen tak zout boty a projít se po rozpálených kolejích. Protřu si oči, postupuji k pultu. Zatřesu hlavou při vzpomínce, slečna za pultem si mě prohlíží jako exota. "Tak copak to bude," ptá se uštěpačně. "Dva chlebíčky. Třeba mi dejte tyhle s vejcem." odpovídám a vzpomenu si na onoho muže, kterému jsem je tehdy s kamarádkou snědla, než si přinesl od pultu pivo. Hladové mládí. Usměju se na protivnou slečnu a je mi fuk, co si o mě pomyslí.
Vstupuji zpět na perón. Stará červená budova, na oknech muškáty. Přesně jako tehdy. Sedám na oprýskanou lavičku, sahám do kabelky pro cigarety, když vtom spatřím nad hlavou ceduli s nápisem Zákaz kouření. Popojdu tedy dál a s chutí si zapálím. Mentolovou. Šedovlasého starce, spícího opodál v křoví, vzbudila zřejmě vůně dýmu. Hrabe se z listí, vytahuje zpoza stromu značně ušmudlanou igelitku a už si to šine ke mně. Jeho modré oči se na mě smějí, když mi naznačuje víc pohledem a rukama, než hlasem, že by rád taky jednu. Vytahuji z paklíku jednu zelenou a strčím mu ji do ruky. Očka mu zazáří a naznačuje, že by rád ještě oheň. Kouřit už bude sám. Připálím mu a on neodchází, lačnými doušky nasává dým, až se mu vrásčité tváře propadají a jen tak mezi řečí se mě ptá, kam jedu. Odpovídám a zaregistruji zhnusený pohled dvou paniček, čekajících opodál.
"Nemáš dvacku?" ptá se dědoušek. "Zašel bych si na polívku." Vytahuji z kapsy zlatou minci a podávám mu ji. Vím, že si polívku nekoupí, znám tyhle nádražní somráky, ale je mi něčím sympatický. Pohladí mě po rameni, modrooce se usměje a odchází šouravými krůčky pryč. Popocházím už pomalu ke svému nástupišti. Za chvíli mi to jede. Jsem nakonec ráda, že mi rychlík ujel. Nikdy jsem neměla ráda rychlíky. Vždycky prosvištěly kolem, člověk slyšel jen kravál a kde nic, tu nic. Svištěly ve svých vyjetých kolejích a neosobně se naparovaly. Přesně jako ty dvě paničky, které na mě tak opovržlivě hledí. A já dnes nikam nespěchám, já se dnes vracím. Klapání kol a supění lokomotivy mě spolehlivě navrací o hodně let zpátky, do let, kdy jsem byla ještě bezstarostná a z místa u okýnka spokojeně sledovala ubíhající telegrafní tyče... Počítám je a v duchu si prozpěvuji nápěv písně, kterou jsem nikdy, nikdy nezapomněla.
***
Komentáře
Okomentovat