Podivín
Širokou ulicí se plahočil prostovlasý muž v prachem a špínou našedlém obleku. Pod paží svíral malý kufřík a něco si potichu mumlal pod vousy. Neuvěřitelně tuhé, nazrzlé vlasy, mu divoce trčely nad hrozivě huňatým a zamračeným obočím. Pod ním se doslova ztrácely jeho oči - byly zvláštně zapadlé v příliš hlubokých důlcích - ale při bližším pohledu dokázaly doslova propalovat temnými středy zorniček. Málokdo se do nich ovšem podíval, lidé se divouse báli a vždy, když se zjevil, svolávaly matky děti jako kvočny pod křídla.
Větší chlapci však střet s mužem považovali za zkoušku hrdinství a pro tuto příležitost měli vždy po kapsách zásoby oblázků různých velikostí.
"Kam se vlečeš, Zrzoune?" pořvávali na něj s bujným sebevědomím nepostižitelného mládí. V houfu byli silnější, než onen muž a jejich dobře mířené střely zasahovaly Zrzounova záda. Smích chlapců se nesl zaprášenou ulicí ještě dlouho poté, co Zrzoun zmizel za rohem a jeho kletby na adresu umouněných hochů doznívaly v postranní uličce jako ozvěna.
Lidé ho vídali při ranním rozbřesku, jak se žene se svým skromným nákladem někam do polí. Sladce to tam vonělo chlebem a zlatavé klasy se jemně kymácely v lehkém, svěžím vánku. Vypadaly, jako by mu kynuly na pozdrav a muž kráčel pěšinkou mezi nimi a naslouchal zpěvu ptáků. Jeho pronikavý pohled dokázal vidět, co ostatním zůstávalo skryto - když se mu zdálo, že našel místo, kde by mohl pracovat, položil si na zem svůj malý kufřík a vytáhl z něj příruční malířský stojan. Rychlé črty tužkou prozrazovaly trochu neotesanou ruku - nebylo v nich nic vzletně krásného a líbivého. Zachycovaly okamžik, kdy byly zrozeny, živoucí a zmrtvělý v nekonečném běhu života.
Nad poli zatřepetal křídly skřivan, jeho hlas vytrhl malíře z práce. Pozvedl hlavu, zrudlý obličej se zadíval přímo do slunce. Bylo právě poledne a hlas zvonu z kostelní věže svolával lidi k obědu. Rozložil na zemi své kresby a kritickým okem je prohlížel. Ne... tohle nebude dost dobré. Ani dost málo dobré k tomu, aby je mohl prodat. Jedna figura představovala ženu, sehnutou pod příliš těžkou nůší, na druhé byl hrubými, neučesanými tahy načrtnut lán, rozvlněný větrem a v pozadí se černala postava žence s kosou. Musí to zkoušet znovu a znovu. Rozhlédl se po krajině. Zlatavé obilí ostře kontrastovalo s kobaltovou modří čisté oblohy, na pozadí hýřily stromy svou bezstarostnou zelení. Znovu pohlédl na kresby a usmál se. Odráželo se v nich světlo, které tolik chybělo jeho předchozím skicám. Sebral je pod paži a chvátal k městu. Zítra se sem vrátí a pokusí se zachytit barevnost krajiny.
Cítil zvláštní nervozitu, když pomyslel na barvy. Zvláště žluť v něm vyvolávala chvění - k tomu, aby ji zachytil ve správném odstínu, musel se cítit právě tahle.
Dlouhým, chvatným krokem prošel uličkou hanby, cítil, jak ho zpoza zatažených žaluzií pozorují pohoršené ženské oči. Vešel do své podkrovní místnosti, z níž si udělal ateliér. Jen málokdy ho v něm navštívila nějaká žena - většinou maloval stařeny, sedící na zápraží svých domků, nebo dělnice, spěchající do práce. Na modely neměl peníze; apanáž, kterou mu posílal bratr, vystačila tak akorát na barvy a trochu jídla. Občas se postavil k zrcadlu a maloval svou tvář. Jeho život se vyznačoval chaosem a vnitřní rozervaností - měl pramálo společného s obyčejnými lidmi. Ti jedli, spali a pracovali s pravidelnou rutinou - zatímco on často zapomínal, že už pár dnů nevzal do úst nic než kus suchého chleba a spánek k němu přicházel pouze ve chvílích největšího vyčerpání.
S horečnatým výrazem štvance, poháněného neukojitelnou touhou, se vydával znovu a znovu malovat. Jeho díla plnila ateliér, kritika krčila rameny nad podivnou rozervaností, vtisknutou do plátna štětcem, smočeným v divokých barvách. Propadal se do stále větší beznaděje, vnitřní hlas mu našeptával, že by měl skoncovat s tímto zbytečným životem. V očích obyčejných lidí byl pouze podivínem, bláznem, co si nedokázal vydělat na živobytí, šílencem, který se zdál být příliš nebezpečný, než aby mohl chodit svobodně mezi počestnými občany. Jednoho dne dostoupilo šílenství vrcholu a onen muž se octl - snad vlastní rukou, snad s cizí pomocí - na druhém břehu.
Uplynulo mnoho let od chvíle, kdy vydechl naposledy. Obrazy, plné rozháraných barev a tvarů, se nyní vystavují ve světových galeriích, uchovány pod nánosem ochranného laku a pečlivě zabezpečeny proti krádeži. Život toho podivného muže s pronikavýma očima v hrubé, neotesané tváři, zůstává zakonzervován právě v nich. Byly vykoupeny příliš velkou lidskou bolestí a osaměním - tak jako díla mnoha jiných umělců.
Není náhoda, že jsem si zrovna dnes vzpomněla na tohoto člověka. Právě dnes totiž uplynulo 160 let od jeho narození v Zundertu. Pokud někdo ví, kým jsem se nechala inspirovat při psaní, může mi to napsat do komentářů.
Komentáře
Okomentovat