Jak jsem byla výstřední
Samo slovo - výstřední - svým základem napovídá, že jde o někoho, kdo stojí stranou dění a je vyobcován ze středu kolektivu. Tedy určitě nic příjemného pro excentricky založenou bytost, která v touze po obdivu navlékne na sebe nejnovější ulítlý model z dílny ulítlého módního návrháře. Tito lidé si právě naopak přejí být středem pozornosti, tudíž o žádné výstřednosti nemůže být řeč.
Pravá výstřednost nespočívá ani tak ve způsobu oblékání ( i když, upřímně, pokud přijdete na maturitní ples v gumových holínkách, které normálně nosí váš táta na zahradu a do lesa, budete silně exotičtí), jako spíš ve vaší osobnosti a povaze.
Když zavzpomínám na svá raná školní léta, vidím sebe samu jako holčičku, stojicí někde bokem ostatních dětí a se zasněným pohledem pohrouženou do svého nitra. Vlastně jsem pořád toutéž holčičkou, i když dnes své snění krotím a snažím se přizpůsobit drsnému životu - ale něco z té doby ve mně pořád dříme.
V dobách, kdy jsem takto bokem stávala na školních chodbách, bývala propustkou do kolektivu jednoznačně tělesná zdatnost a obratnost, kteroužto jsme prokazovali v hodinách tělesné výchovy. Tento předmět, většinou dětí milovaný, byl mnou silně nenáviděný a od toho se právě odvíjela má vyděděnost. Vidím se, jak v bílém předpisovém triku a modrých trenýrkách sedím na krajíčku dřevěné lavice a snažím se být neviditelná. Ostatní se s radostí chystají k nějakému kolektivnímu skotačení s míčem a při rozhodnutí soudruha učitele zařadit mě do některého z družstev se ozývá z jejich řad hlasitý nesouhlas. Ani se nedivím - letící balón totiž pozoruji s vytřeštěným zrakem a trefena jím do některé části těla většinou kapituluji na zemi. Tudíž bych jako obránce či střelec byla platná asi tolik, jako slon ve skladišti porcelánu.
Pak se přistoupilo většinou k dalšímu mučení, které ještě zvětšovalo propast mezi mnou a skupinkou atletických dívek - a tím byl výmyk na hrazdě. Zatímco děvčata krouží ve zběsilých kruzích a chlapci jim obdivně přihlížejí, já stojím na konci fronty jako poslední, abych nakonec svými slabými pažemi uchopila hrazdu jako prase kost, nepřitáhla se ani o píď a nevyhodila zadek ani o centimetr vzhůru. Obdobně probíhal skok přes kozu - poslední se tetelím v řadě rozjuchaných spolužáků, bravurně skákajících do výšky a po chabém rozběhu se pouze dotknu koženého hřbetu kozičky a pokrčím neurčitě rameny s omluvným gestem, že to prostě nejde.
Mou vyděděnost podporovalo ještě učitelské povolání obou mých rodičů a tudíž spolužáci nabývali dojmu, že se mi nadržuje. Nebyla to pravda - v tělocviku mě naopak nikdo nešetřil a když jsem podávala takto nechutně chabé sportovní výkony, často mě učitel trápil před pobavenými zraky třídy tak dlouho, dokud jsem se nepokusila aspoň trochu zvednout ten zadek na hrazdě (někdy mi přitom pomohl rukou, za což by dnes mohl být popotahovaný na sociálním odboru pro děti a mládež).
Utrpení ale nekončilo se zvoněním konce hodiny tělesné výchovy. Ostatní nesouhlasně mručeli a netěšili se na český jazyk, zatímco mě čeština bavila. Když mě učitel vyvolal, abych četla, pochválil mě, že nemám ostravský přízvuk - a to byl další kámen úrazu a další mé stigma mezi spolužáky. Prostě jsem se vymykala ve všech ohledech, nezapadala jsem ani dost málo mezi své vrstevníky.
S nástupem na střední školu jsem si trochu vylepšila skóre - v prvním ročníku jsme chodili plavat na hornické učiliště, kde byl bazén a já plavala ráda a dobře. Ale přišly jiné problémy. Mí rodiče coby učitelé nikdy neoplývali penězi a vydělávali méně, než sousedka po absolvování pěti tříd u soustruhu - tudíž na nějaké módní kreace jim nezbývaly peníze. Maminka nabyla dojmu, že postačí, když mě bude zásobovat obnošeným šatstvem po dvou děvčatech své kolegyně. Kolegyně měla značně podivný vkus a její modely ala parašutista - zelenohnědý silonový rolák, co nechutně kousal - nebyly jistě tím pravým, co by mi pomohlo zařadit se mezi spolužačky. Po čase jsem tyto výstřední kousky, které jsem si povinně musela obléci, sundávala v blízkém restauračním zařízení na wécé a převlékala je za přijatelnější - alespoň z mého pohledu. Na ty jsem si ovšem musela vydělat sama na brigádách - maminka by mi v životě nekoupila pruhovaný svetr po kolena, či snad kabát, somráky zvaný mantl.
A i v jiných situacích mi zůstala nálepka výstředníka. To třeba když jsme jeli na lyžařský výcvik a všichni kromě mě samozřejmě měli lyže. Po příjezdu na místo se mě učitel zeptal : "S...(to je začáteční písmeno mého příjmení za svobodna, tehdy nebylo zvykem oslovovat žáky jménem), kde máš lyže???" Na to jsem se nevinně zaculila a odpověděla: "Já myslela, že to nemuselo být!" Tato památná věta pak vešla do dějin naší třídy na maturitním večírku, kde sloužila coby obveselovací vložka.
Vlastně mi tato obveselovací úloha zůstala dodnes. Vždy, když bloumám někde v oblacích a druzí se o něčem baví, snesu se ze svých výšin a pronesu něco, co se probíralo před hodinou, propukají v upřímný smích. Už nejsem vyděděnec, jsem užitečná bytost. Protože nebýt mě, občas by se lidi kolem mě neměli čemu zasmát. Tak to vidíte - být výstřední není vůbec jednoduché.
Komentáře
Okomentovat