Mrtvá trať
Za ušpiněným okénkem se míhaly stromy, sem tam se objevila bezútěšná tvář vesnice - dřevěné domky, rozeseté porůznu v krajině, rozpadlé ploty beze stopy života. Neobdělaná pole teď v létě bujela plevelem, do města daleko, jak se ti lidé tady uživí? Snad alespoň jednou do týdne přijede pojízdná prodejna se základními potravinami a snad se za chatrnými plůtky schovávají alespoň slepice a kozy. Ivan si povzdychl a hlavu schoval do kabátu, visícího přímo nad jeho hlavou. Pohodlně se uvelebil, pokud se tomu tak dalo říci, a zavřel oči.
Po tolika letech se vrací zpět na sever. Vlak si zpíval v kolébavém rytmu kolejnic a pražců, ale byl to jiný zpěv, než tenkrát.
Jo, tenkrát... Ivan si vzpomněl na tu chvíli, kdy si ho zavolal vedoucí závodního výboru. Dostal obrovský strach, že ho postihne osud jeho kolegů - Petr Petrovič i Sergej Repin byli takto předvoláni a už se na pracoviště nevrátili. Nikdo nevěděl, co se s nimi stalo, nikdo netušil, za co... S koleny, podlomenými hrůzou, zaklepal na vysoké, bílé dveře a soudruh Uzmin se na něj přátelsky zazubil od stolu: " Tak, milý soudruhu, asi nevíš, proč jsme si tě dali zavolat?" Zavrtěl hlavou, v níž mu hučela krev a zdrceně pomyslel na to, že se nestihne ani rozloučit se ženou. "No, za tvou obětavou práci pro podnik i vlast, soudruhu, mám tu pro tebe poukaz do lázní. Samozřejmě i pro tvou ženu a dcerušku. Tak co tomu říkáš?" Uzminův široký obličej září a hned sahá do stolu pro papír. "Jen jeden podpis, Ivane Ivanoviči a teď jdi domů a sděl tu radostnou novinu manželce. Můžete balit kufry, zítra odjíždíte! Copak, soudruhu, copak? Nějak jsi pobledl?"
Ivan zavrtí hlavou v radostné euforii: "Kdepak, to já jen od radosti!" honem se snaží uklidnit, vypadat normálně. Jen klid, říká si v duchu, nesmíš na sobě nechat znát strach. Teď se můžeš těšit na to, jak tu radostnou novinu sdělíš Valje a Mášence.
Po houkání Ivan spěchá domů rychleji, než jindy. "Valječko, bal kufry, zítra odjíždíme!" jásá jeho hlas hned u domovních dveří. Valja je zrovna v kuchyňce, něco tam kutí se sousedkou - byty jsou společné vždy pro dvě rodiny. Hrnek jí padá z ruky, vrhá se mu kolem krku a sousedka Jekatěrina, bodrá starší žena v šátku, jen zvesela pronese: "Božínku, lidičky, to je radosti!" Jistě má radost, bude tu hospodařit sama, myslí si Ivan a Valja už spěchá do pokoje za Mášou, bere ji do náručí a šeptá: "Mášenko, pojedeme s tatínkem na dovolenou! Máš radost, holčičko?" Mášenka se vesele směje a bere do ruky medvídka: "A Míša pojede s námi, viď, táto!"
Balení je horečné, ve spěchu. "Na nic nezapomeň, Valjuško! Co tyhle košile? Myslíš, že je tam unosím?" Valja se směje: " Prosím tě, nejedeme přece na rok! Ale když chceš..." a přibalí do kufru ještě své parádní šaty. Večer si dlouho potichu povídají v posteli. Mášenka už spí a Jekatěrina s manželem Petrem funí za tenkou zdí. Nemohou dospat a ráno hned na nádraží!
Ivan s kufrem, převázaným provazem, Valja nese v náručí Mášu, svátečně vyšňořenou a s bílou mašlí v plavých vláscích. Vstupují na perón, vlak jim má jet za půl hodiny. Z protějšího nástupiště někdo mává, všude je plno spěchajících lidí. Ivan se zaměří na tu mávající ruku a zamrazí ho. Zdálo se mu, že mezi davem spatřil Uzmina.
"Promiňte, madam, potřebujeme mluvit s vaším manželem," uslyší Valja uctivý hlas a před ní se najednou zjeví dva muži v dlouhých kabátech. "Bude to jen okamžik, maličká," pohladí jeden z nich Mášenku po tvářičce. Máša vztáhne ruce po tatínkovi, ale toho už bere jeden z mužů pod paži a rychle ho odvádí pryč. "Táto, tatínku!!!," Máša křičí na celé kolo. "Klid, holčičko, to se vysvětlí. Všechno se vysvětlí," mumlá Valja spíš pro sebe a nepřítomně zírá za manželem, který se jí ztrácí v davu. Naposledy vidí jeho tvář, ohlédl se, a záblesk jeho modrých očí bylo to poslední, co Valje zbylo. Kromě Mášenky. Tu drží v náručí a snaží se nedat najevo, co se v ní odehrává. Je třeba dítě uklidnit, co kdyby si jich někdo všiml.
Valja s dítětem pomalu bere do ruky kufr a snaží se co nejnenápadněji zmizet. Strach ji ochromuje, co s nimi bude? Bože, co jen s nimi bude! A co Ivan? Vrátí se, nebo snad... Ljusa z druhého patra přišla takhle o muže předloni. Dozvěděla se, že byl zatčen pro vlastizradu. Pro Ljusu si přišli za pár dní. Muži v dlouhých kabátech jim zpřeházeli byt, plačící Ljusku odvedli a jejich dvě děti? Chtěly se ukrýt u sousedů, ale nikdo jim ze strachu neotevřel. Skončily kdesi v dětském domově. Valja si vybavila jejich tvářičky a věčně upatlaná ústa - Mášenka se často ptala, kde jsou. Copak jí to mohla povědět? Sama vlastně ani neví...
Proplétá se davem, těžký kufr ji tíží, dítě musela postavit na zem. Sklonila se k němu: "Mášo, teď musíš být moc statečná. Neplakej už a..." Ohlédla se. Za ní šli pomalu oni dva muži v kabátech. Ach, co teď? Musí být klidná, hlavně klid. Nic přece neudělala. Trpké slzy se derou do očí, tlačí je vší silou zpět.
"Paní! Počkejte, pomůžeme vám." Jeden z mužů sevřel držadlo kufru v pěsti. Valja se ze všech sil snaží ovládnout. Nedívá se napravo ani nalevo, hledí strnule před sebe. "Zavolám taxíka," prohodí tiše jeden z mužů, je ještě mladý. Na ramenou má modré výložky, na hlavě čepici, pod kterou vykukuje směšná čupřinka vlasů.
Zůstali stát u východu z nádraží, čekají. Valja se snaží ani nemrknout. Drží Mášu křečovitě za ručku, až se holčička bolestí zašklebí: "Mami! Maminko, pusť, to bolí!" Uvolní sevření, ale jen trochu, co kdyby... Ani si netroufá domyslet, co se bude dít. Po chvíli už to nevydrží. "Kam jste ho odvedli? Prosím, řekněte mi to, dám vám všechno! Vemte si třeba tady ten kufr, nebo ne, počkejte, dám vám peníze! Tady..." Valja horečně hrabe v příruční tašce a vytahuje peněženku, "Tady," v peněžence je zoufale málo, pár desetirublových bankovek, Ivan měl peníze u sebe, měla to vědět. Muži se na sebe podívají, významně, tiše. Přijíždí služební vůz, Valja z Mášou usedají na zadní sedadla, jeden z mužů přisedá k nim. Je to ten s čupřinou, s modrýma očima. Snad jen on ví, jak dlouho Valja Ivana neuvidí, jak dlouho bude Máša vyrůstat bez rodičů...
***
Ivan zatím sedí v cele předběžného zadržení. Na každém nádraží je těchto cel několik. Hlavou mu víří jediná myšlenka: Za co? Proč? Nic přece neudělal!!! Zatím ještě nechápe, že i to může být důvod jeho zatčení. Nic, nic neudělal, ale oni už si něco vymyslí. Za zamřížovaným okýnkem u stropu slyší dunění vlaku, supot lokomotivy, skřípot kol. A vzrušené hlasy lidí. U stropu klinká špinavá žárovka, na zemi je betonové sedátko. Ivan sedí klidně, nekřičí, nenaříká. Zatím má pocit, že jde o nedorozumění, vše se jistě vysvětlí.Rachot otevíraných dveří, z šera ponuré místnosti vystupuje úzký pruh zaprášeného světla. "Půjdete s námi!" zavelí mužský hlas. Ivan mžourá, světlo ho oslepuje, oči má oteklé. Poslušně vstává a nechá se odvést. V kanceláři už sedí pár mužů, jeden z nich mu strčí pod nos podepsaný papír. "Ivane Ivanoviči, jste zatčen!" Hlas jako zvon se rozezní místnůstkou a Ivanovi se podlomí kolena. "Já? A za co, soudruzi, za co?" Odpovědi se nedočká, tak jako většina zatčených.
Korekce. Už to slovo samo o sobě vzbuzuje hrůzu. Ivan leží v maličkém, přecpaném chlívku, namačkán na těla svých spoluvězňů. "Za co tě zavřeli?" táže se mládenec vedle něj. Snaží se protáhnout zdřevěnělé tělo, moc to nejde, prostor je stísněný. "Nevím, copak ti někdo něco řekne?" diví se naivní otázce Ivan. Mladík v ušmudlaném vojenském mundůru se jen trpce zašklebí: " Včera jsme trochu popili, tady s kamarády," ukazuje volnou rukou na kamarády vojáky. Všichni jsou zdrchaní, otrhaní, otupělí. "Když jsme byli v nejlepším, uviděli jsme dole u splavu dvě hezké holky. Chtěli jsme se k nim dostat, utekly nám." Ano, jedna z těch děvčat byla dcerou poddůstojníka. Být to Němka, pokládalo by se znásilnění za hrdinský čin, za nějž by tomuhle vojákovi připli na mundůr další řád. Ale takhle...
Po pár dnech je narvali do dobytčáku. Vlak plný lidí, žen, mladíků i starců, úpících strachem i bolestí. Jídla minimum - nakonec dobře, výkaly plní vagón neuvěřitelným zápachem. Všechno páchne, zima zalézá pod kůži. Jeli tak několik dní, cestou několik lidí umrzlo, nebo zemřelo vyčerpáním. Hladové děti křičí, matky se je snaží utišit kusem hadříku, který jim vecpou do úst. Těla lidí jsou plná ran, hrstky slámy v koutech vagónů v obležení. Lidé se snaží zahřát vlastním teplem, ale toho je zoufale málo, škvíry ve vagónu všechno to lidské teplo ženou zase ven.
Na konci světa... Vytáhli z vlaku mrtvé, ostatní vystupují, dostávají mundůry, osobní věci se musí odevzdat do skladu. Tábor je obehnán ostnatým drátem, dřevěné chatrče baráků se černají proti nebi, posetému miliony hvězd. Dostaneš číslo, palandu, dřevěnou misku, co víc si můžeš přát? A taky práci. Při té zapomeneš na to, že jsi býval člověkem, který spal v posteli se ženou, jídával u stolu, smával se s přáteli. Ráno před rozedněním vstát, zhltnout kus tvrdého komisárku a misku kaše, povinná osobní prohlídka a už se můžeš pachtit stepí za výdělkem. Výdělek, to nejsou peníze, je to chléb. Když budeš makat, najdeš v misce kousek masa. Hrb se, člověče, pro trochu toho žvance.
Stavěli železnici. V nehostinné sibiřské pustině. Technika veškerá žádná, vše se dělalo ručně. Na náspy házeli vzrostlé stromy, aby práce rychleji ubývala. Kolejnice přeřezávají ruční pilou, ve dvou. Aby se trochu zahřáli, rozdělali si poblíž tratě oheň, omrzliny většinu z nich stejně neminou. Hnijící maso nepředstavitelně páchne. Půda je tvrdá, když do ní praštíš, odlétají jiskry. V létě rozmrzá jen na chvíli, mění se v blátivou povrchní hmotu - líheň komárů a mušek. Miliony bodajících žihadel do tvých rozjitřených ran. A do duše. Snaž se zachovat alespoň tu!
Všechno to bylo k ničemu, Ivan to věděl. Na trať, kterou s takovou námahou stavěli, vlak nikdy nevyjel. Koleje se rozestupovaly, náspy hroutily, opravy stály pomalu víc, než stavba. Někde tam daleko na severu teď stojí zbytky jejich tábora, kilometry mrtvých kolejí. Ivan se vrátil po deseti letech, vztahovala se na něj amnestie. Nikdy se nedozvěděl, co se stalo s Valjou. Mášenku uviděl poprvé jako dospělou ženu, cizí, nepřístupnou. Nepoznala ho, vyrostla v ústavu. Nikdo jí nepřipomínal, že na ni otec myslí, naopak. Snažili se ji přesvědčit, že to byl špatný člověk, zrádce. Ona musí být lepší, aby ji nestihl stejný osud. Máša jejich hru přijala, nikdy ji pak už nevyhledal.
Myšlenky mozkem víří jako postřelení vrabci - Ivan je rázným zavrtěním hlavou setřese. Odvykl si už přemýšlet, vzpomínat. Ale tahle cesta na sever mu neodbytně připomněla zatčení, rodinu i ona krušná, dlouhá léta. Vytáhl z kapsy kabátu láhev vodky a mocně si přihnul. Zapomenout a spát. Nic jiného se dělat nedá. Ještě vyhlédl z okna. Bělavá noční obloha náhle zrudla. Lidé se nalepili na ušmudlaná skla a kdosi zavzdychal: "Ach, to je nádhera!" Polární záře....
Komentáře
Okomentovat