Církevní svátky - uctívání tradic, nebo konzum?

Během roku slavíme několik významných církevních svátků, ovšem mezi ty největší, které už neodmyslitelně vrostly do života většiny lidí u nás, patří Vánoce a Velikonoce. Původní smysl těchto svátků dnes sice mnohým z nich uniká, přesto se jejich oslavy udržely do dnešních dnů - je to zejména proto, že jejich prapůvodní duchovní podstatu vystřídala tradice konzumu.

Úbytek věřících začal u nás s nástupem dvou světových válek a po převzetí nadvlády Komunistickou stranou v roce 1948 úspěšně pokračoval. Víra v Boha byla něčím, co bylo v komunistické ideologii nežádoucí, ba dokonce nebezpečné. Boha přece plně nahrazovala strana a vláda v čele s našim největším vzorem - Sovětským svazem. Majetek cirkví byl zabaven a z mnoha kostelů se staly sklady a nebo zůstaly opuštěné a chátrající. Lidé, kteří se neohroženě hlásili k víře, praktikovali křesťanství i přes odpor státní moci a vychovávali v tomto duchu své děti, to neměli v té době lehké. Mohli zapomenout na slušné zaměstnání, byla jim odepřena možnost studovat, stejně tak i jejich potomkům. Rodiny se dostávaly pod drobnohled sociálních úřadů - zejména proto, že většinou měly více dětí. Ty zažívaly ve škole za svou příslušnost a názory šikanu od uvědomělých soudružek i spolužáků.

Není divu, že spousta lidí ze strachu o své dobré bydlo i budoucnost raději zapomněla na Boha a místo něj se vrhla do studia marxisticko-leninského učení. To pak otevíralo cestu k lepším zítřkům nejen jim, ale i jejich rodinným příslušníkům. Pokud se nevzpírali režimu a drželi hubu a krok (nadávat se mohlo bezpečně jen doma mezi svými), mohli celkem slušně žít.

Během čtyřiceti let, kdy byla u moci komunistická strana, se drasticky snížil počet lidí, hlásících se k víře. Význam křesťanských svátků byl překroucen a degradován. Vánoce se změnily v svátky obžerství a mamonu, místo Ježíška k nám na saních přijel z východu starý fousatý dědek, přivážející jolku, která měla nahradit náš vánoční stromeček. Půlnoční mše se konaly odpoledne za přísného dozoru příslušníků Stb, zvyky se omezily na přípravu tradičního jídla a pečení cukroví a ve škole se děti nedozvěděly nic o příchodu Krista. Legenda zrození byla zadupána hluboko pod zem.

Velikonoce na tom byly snad ještě hůř. Jejich oslavy jsou totiž povětšině duchovní a tak jediné, co se z tohoto svátku u nás udrželo, byla pondělní pomlázka. Zelený čtvrtek a Velký pátek byly obyčejné pracovní dny, dlouhý půst, počínající Popeleční středou, dodržovali snad už jen staří pamětníci a hrstka věrných věřících.

Velikonoce se tedy omezily na přípravu barevných vajíček, nakupování cukrovinek a alkoholu pro koledníky a v městech na chození chlapců a jejich tatínků s igelitkou po domech. Je pravdou, že na venkově, zejména na Jižní Moravě, se zvyky dodržovaly důsledněji - však se ne nadarmo říká, že tento region je jakousi baštou věřících. Oslavy příchodu jara a znovuzrozeného života tam byly pestré i v dobách nejhlubší totality.

Velikonoce brali soudruzi jako dárek pro pracující, kteří se v tyto tři dny mohli ožrat, nažrat a následně přežrat, protože na to díky prosperující ekonomice měli. Ukřižování Ježíše a jeho slavné zmrtvýchvstání na Velikonoční neděli samozřejmě nebylo žádoucí připomínat - podle všech teorií to byl stejně nesmysl.

Celých čtyřicet let vlády jedné strany se společnost formovala a utvrzovala v tom, že svátky jsou tu pouze od toho, aby se užívalo volných dnů, jedlo, pilo a hromadilo.

Po "Sametu" v listopadu 1989 nastalo krátké euforické období lásky a porozumění mezi lidmi a také osvobození věřících, kteří se už nemuseli bát dávat najevo své přesvědčení. Po revoluci byl zaznamenán obrovský boom v počtu lidí, hlásících se k náboženství - najednou se k církvi hlásili i ti, u kterých to před pár lety nikdo nepředpokládal. Byla to spíš velká módní vlna - smí se to, tak proč nenechat křtít své děti a sebe. Proč se nehlásit k tomu, co bylo celá dlouhá léta zakázáno. Ovšem to, co tu chybělo, byla výchova k víře. Těžko se někdo stane věřícím jen tím, že se nechá pokropit vodou z křtitelnice a tím to zhasne.

To prvotní nadšení z devadesátých let časem pomíjelo a ztrácelo na atraktivitě. Lidí, hlásících se k nějaké církvi a hlavně praktikujících, u nás každým rokem ubývá. A dnes k tomu není potřeba žádných represí a zákazů. Lidé zkrátka nemají potřebu víry a duchovna v této době, která je konzumně zaměřena. Navíc ani církve - zejména ta římsko-katolická - nemají dobrou pověst, každou chvíli unikne na veřejnost nějaký případ zneužívání a postoje Vatikánu k otázkám antikoncepce a ochrany před AIDS jsou víc než kontroverzní.

Tak jsme tedy dnes tam, kde jsme byli. Vánoce a Velikonoce slavíme v kruhu rodinném, za pospolitého žraní, chlastání a obdarovávání se drahými zbytečnostmi (to na Vánoce, proto bývají také tak oblíbeným svátkem hlavně mezi dětmi a mládeží, která už plánuje dlouho dopředu, jak provětrat kapsy rodičovstva). Velikonoce bohužel nebývají spojeny s nadílkou - snad jen s tou symbolickou, která měla přinášet plodnost a zdraví - ale ta je spojena s nepříjemnými vjemy, zejména pro dívky. O malovaná vejce dnes už nikdo nemá zájem, takže se už málokde setkáme s jejich výrobou. Obchody praskají ve švech zbožím a nakupujícími, čokoládoví zajíci a beránci se na nás culí z výkladů už v únoru, někdy dokonce hned po Vánocích. Dnes ale nikdo nestojí ani o ty čokolády, koledníky potěší spíš nějaký ten finanční příspěvek, nebo panák tvrdého.

Tradice upadají, jsou zaneseny hrubým nánosem konzumních zvyků, kterých se asi těžko někdy zbavíme. Legendy o Kristu, který chtěl spasit lidstvo, ale to se mu odměnilo krutou smrtí na kříži, dnes nejsou takříkajíc v kurzu. Tak tedy slavíme ze zvyku ty svátky, které pro naše předky měly hluboký význam a na něž se dlouhou dobu připravovali. Byli možná nějak lepšími lidmi, pokornějšími, vstřícnějšími, uctivějšími. Dnes se uznává jen teorie tvrdých loktů a sebestřednosti. A to je určitě velká chyba, na kterou jednou všichni doplatíme.