Bude za čas psaní odsouzeno k zániku?
V dnešní době plné technických vymožeností klesá úroveň klasické vzdělanosti. To, co se dříve od člověka v rámci jeho vzdělávání vyžadovalo a co jsme brali jako samozřejmost, je dnes na okraji zájmu. Vezměme si takové psaní. V první třídě se děti učí malovat písmenka a během školní docházky píší do sešitu. V pozdějším životě však většina těchto dětí vezme do ruky tužku snad jen tehdy, když si bude značit na lístek, co je třeba nakoupit v obchodě. Nebo si to snad vyťuká do poznámek v mobilu?
Slyšíte ten rozdíl? Vyťukat a napsat - to jsou dvě naprosto odlišná slova. Dříve se dbalo na kvalitu psaného projevu ve škole více - učitelé kromě pravopisu hodnotili úpravu, vzhled písma a v případě slohových prací i větnou stavbu. Mohu to porovnat, protože jsem zažila doby, kdy se na to hledělo - zatímco můj syn už ve škole škrábal jako kocour, ještě si do sešitu kreslil obrázky a žádný učitel si toho ani nevšiml.
Počítače a mobilní telefony nahradily dnes rukou psaný text, kvalita písma ve škole proto už není žádnou metou a krasopis už je jen archaickým výmyslem učitelů z filmů pro pamětníky. Dneska stačí pár kliknutí myší a pár úhozů do klávesnice a už můžeme odeslat třeba osobní vzkaz pro někoho blízkého, například: Miluji tě! Ale cítíte, jak je to cizí a neosobní? Vždyť to typizované písmo nemůže nahradit jedinečný rukopis, poznamenaný emocemi, které takové sdělení provází.
Když se podívám na staré dopisy, psané krásnou češtinou a ozdobným písmem, nebo naopak rozhárané a nadrásané v rychlosti, je v nich zaklet duch té chvíle, kdy byly psány. Víte, že ruka, která vedla pero, patřila konkrétnímu člověku a dovedete si určitě vybavit i jeho tvář, pokud to byl někdo blízký. Pokud ovšem napíšete mail se sebekrásnějším textem, je to jen shluk písmen, která vychrlil stroj - my jsme mu jen dali zadání. Stejně tak by to mohl za nás udělat kdokoli jiný.
Fenoménem dnešní doby jsou také různé typizované texty, které se hodí pro různé příležitosti. Určitě znáte ty básničky, které kolují internetem a v mobilech - stačí jen přidat zkopírovaný obrázek blikajícího srdíčka a duchaplné "originální" přání je na světě. Třeba takové: "Dobré ránko, zlatíčko, dřív než vyjde sluníčko, chtěla bych ti popřát jen, ať máš hezký celý den."
Tak takový osobní vzkaz dostane od svého kamaráda hromada dalších kamarádů. A ti jej pak pošlou dalším kamarádům a ti zas dalším... zkrátka je to takový láskyplný kruh přání, že. Vždyť dnes se přátelíme jen v rámci sítě, skutečné vztahy se už tak nepěstují.
Musím přiznat, že bytostně nesnáším, když mi přijde na mobil veršovánka k Vánocům nebo narozeninám, ten univerzal mi otvírá nůž v kapse. Radši ale nic neříkám, abych nebyla za podivína a slušně odpovím obyčejnou zprávou.
Není proto divu, že současný člověk po opuštění bran školy po nějakém čase zapomene psát. Často to trvá hodně dlouho, než mu to vůbec dojde, protože jednoduše psát nepotřebuje. Na počítači si napíše a vytiskne veškeré písemnosti, vyplní žádosti a dopisy se už dávno nenosí - snad jen ty úřední nám ještě chodí do schránky. S přáteli si píše krátké textovky, plné zkratek (protože to šetří čas) a pokud se potřebuje na něčem domluvit rychle, poslouží mu mobilní telefon.
Pak přijde chvíle, kdy si takový člověk sedne ke stolu s papírem a perem (ať už dobrovolně, nebo z donucení) a má napsat delší souvislý text. Ouvej, chyba! Jakpak se asi píše to zpropadené velké G nebo F? Najednou zjistí, že toho fůru zapomněl.
Před nedávnem jsem si koupila sešit v tuhých, lesklých deskách. Původně to měl být sešit na recepty, ale časem se z něj stal jakýsi poznámkový blogový deník, kam se píšu spoustu námětů na články, postřehů - prostě si tam plácám, co mě napadne. Zpočátku mi vadilo, že rychleji myslím, než píšu - ruka byla prostě ztuhlá a než stačila poznamenat slovo, už mi to další unikalo. Časem jsem se trochu rozcvičila - vzhledem k tomu, že i v práci se bez propisky neobejdu - a moje písmo už nepřipomínalo hieroglyfy a nenaznačovalo, že bych snad byla dysgrafik. Kolikrát jsem si přála s tím praštit a jít cvakat do klávesnice! Přiznávám, že i mi víc vyhovuje rychlost, s jakou písmenka naskakují v mém textu.
Ale přece jen jsem vytrvala. Sešit mám stále po ruce a můžu se kdykoli podívat, co jsem si do něj poznačila.
Nakonec, jsem ještě z té staré školy (zní to děsivě!) a pamatuji dokonce i doby, kdy se posílaly milostné dopisy. Dnes už je tedy nedostávám, jen občas se mi objeví spam na profilu Lidé.cz, jehož prostřednictvím mě nějaký anonym zve na kafe, touží po mně, nebo se mu líbím tak, až mi začne navrhovat všelijaké prasárny, které s ním můžu zažít. Nejsem ale dnešní a vím, že nejsem jediná, komu dotyčný píše tyto srdceryvné výlevy - prostě jede a kliká se zkopírovaným textem na mnoha stránkách. Co když se nějaká hlupačka nachytá?
No ale ty skutečné milostné dopisy, ty, které jsou jen pro nás a psané ze srdce vlastní rukou, ty jsou úplně jiné. Většinou zaujímají čestné místo ve sbírce našich vzpomínek a uchováváme je jako cennou relikvii, i když láska už dávno vyprchala. Vzpomínám si na jeden takový dopis, který jsem kdysi dostala od neznámého a tajného ctitele - stopoval mě tajně k místu, kde jsem bydlela a než se osmělil mě oslovit, tak jsem mu prý zmizela ve dveřích. No a tak mi to napsal. Byl to vojáček a bylo mu asi smutno, ale já mu nikdy neodpověděla. Stejně jsem si ale jeho dopis schovala a mám ho dodnes - i když je starý sedmadvacet let.
Stejně tak uchovávám dopisy od babičky, která už dnes nežije. Její povídání je takovou malou sondou do života za socialismu - popisuje útrapy ve frontách na maso a stěžuje si na to, co zase v obchodech neměli a ona to nutně potřebuje (třeba takový masox). Čilá korespondence pak byla doplněna o balíky, ve kterých jsme si navzájem posílali nedostatkové zboží. Dneska je to už fikce a zní to trochu jako scifi.
Ony ty dopisy byly krásné - když si je po letech pročítáte, zrovna jako byste s tím člověkem byli. Co s textovkou, kterou si pošleme? Po čase ji pro nedostatek paměti stejně musíme vymazat. Už nikdy nebudeme vědět, co jsme si psali.
Možná časem ve školách bude psaní jen úplně okrajovou záležitostí - stejně jako třeba zpěv a kreslení. Tyto předměty, které v nás rozvíjejí ducha a ponoukají nás k tvoření něčeho krásného, prostě dnes nejsou trendy. Kdo chce, může se jim samozřejmě věnovat jinde, ale možná by si všeobecně zasloužily větší pozornost.
Slovo na papíře bude asi za čas jen muzejním exponátem, něčím vzácným, za co se bude platit zlatem. Vždyť už dnes se vysoce cení kupříkladu ručně psané texty významných hudebníků - sběratelé jsou za tyto archiválie ochotni zaplatit nemalé částky. Třeba budou za čas k vidění v muzeu ukázky milostných dopisů, psaných rukou, deníků, sešitů. Pokrok nelze zastavit - dnes přece už taky nemáčíme husí brk v kalamáři, nebo neryjeme na tabulky.
Doufám v to, že psané slovo nevymizí. Že nebudeme pořád jen bezhlavě klikat, cvakat a tisknout. Že budoucí generace po nás nezdědí jen historii v počítačích a prázdné harddisky. Bylo by to totiž moc smutné.
***
Robert Plant - Big Log
Komentáře
Okomentovat