Kam mizí náš čas?
Díky technickým vymoženostem civilizace bychom mohli teoreticky být šťastnější a mít více času na sebe a své blízké. Jenže - to je jen zdání. Ve skutečnosti je času pořád méně a méně. Kam se vlastně poděl? Proč ho naši předkové měli a nám dnes tolik chybí?
Spěchám, potom, počkej, za chvíli - to jsou slova, kterými často odbýváme naléhání druhých, kteří se nás jen na něco chtějí zeptat, nebo nás zrovna v tuto chvíli potřebují. Zrovna teď chtějí něco řešit a my přece Nemáme Čas. Pospícháme tak, že nám uniká přítomnost mezi prsty a profrčí kolem nás do propadliště dějin. Často nevnímáme vůbec to, co se kolem nás děje, protože už jsme v myšlenkách o krok napřed.
Zkusili jste se někdy zamyslet nad tím slovním spojením - nemám čas? Čas je přece vyměřen pro všechny stejně a neubývá ho. Den má odjakživa dvacet čtyři hodin, tak jak je možné, že se nám čas ztrácí? Copak nám ho někdo krade?
Připomnělo mi to pohádku o děvčátku Momo a čase, kterým se živili záhadní pánové v šedých oblecích. Ti přesvědčovali lidi, že spoustu času zbytečně promrhají třeba tím, že si povídají se svými dětmi. Přiměli je šetřit a ukládat si ho - jako peníze na účet. A stejně jako někdy peníze z účtu záhadně mizí, tak mizel i čas, takto lidmi uložený. Šedí pánové ho totiž nutně potřebovali ke své existenci. A lidé byli čím dál nespokojenější a vůbec si neuvědomovali, že ušetřený čas je jim k ničemu. Že ho vlastně vůbec nemají. Zvykli si tak žít neustále v poklusu, nic si neužít a jen spořit.Je to vlastně taková metafora na dnešní dobu. Lidé se často někam ženou, šetří a pak je třeba přejede auto. Nebo trefí šlak. Celý život se honili za svým snem, odpírali si běžné radosti, nekoupili si nic dobrého, protože to stojí moc peněz, a pak z toho stejně nic neměli.
V pohádkové knize je děvčátko Momo jediná nezkažená duše v tom podivném světě spěchajících lidí a šedých pánů v oblecích, co kouří doutníky a zůstává po nich jen chlad. Povede se jí samotinké zachránit čas všech lidí a zničit nebezpečné zloděje. Kdo ale zachrání před ztrátou času nás? Kdo nás zachrání před rychlostí doby, ve které žijeme?
Všechno se řítí vpřed - je to vidět i na vybavení domácnosti. Koupíte si nový televizor - v okamžiku, kdy si jej na prodejně vyzvednete, je to poslední výkřik techniky a módy a vzápětí je to už starý krám, který prodáte jen hodně pod cenou. Trh je zahlcen pořád novými a novými typy výrobků, které válcují svými přednostmi ty staré. V reklamách se dozvíte, proč bezpodmínečně musíte mít ten lepší typ pračky, co sama myslí a lepší úklidový přípravek, co sám uklízí. Takže vy byste tím pádem měli mít víc času - díky všem těm chytrým pračkám, myčkám, žehličkám, parním hrncům a vysavačům, co pracují vlastně samy, téměř bez zásahu lidské ruky. Jenže to je právě ten fígl.
Čas, takhle ušetřený, není vidět. Prostě zmizel. Ani jsme si neuvědomili, kam se poděl a je fuč. I když máme všechny ty chytré spotřebiče a rychlá auta, nemáme víc času, než naše prababičky, co praly na valše a k vaření na kamnech si musely nejdřív zatopit.
Často máme tendence v životě všechno odkládat na pozdější dobu. V mé práci se setkávám se starými lidmi a mnozí z nich si mi stěžují, že dřív měli málo času a teď, když ho najednou mají dost, už nemůžou dělat věci, které si plánovali. Tak třeba čtení knih. Často mi říkají: "Myslel jsem si, že v důchodu si přečtu celou svou knihovnu." Ale najednou jsou tu problémy se zrakem a člověk je rád, když s lupou u oka přelouská noviny. Nebo cestování - mají sice ušetřené peníze na to, aby si splnili svůj sen a někam si vyjeli, ale zdraví už neslouží a energie chybí. Tito staří lidé mají času dost - dokonce tolik, že jim je to na obtíž.
Proto si myslím, že je lepší žít přítomností. Pokud chci něco v životě dělat, měla bych to dělat tehdy, kdy můžu. Čas je jen relativní a vždycky ho máme. Jen je otázka, k čemu ho využijeme a jestli ho nenecháme jen bezcílně proklouznout mezi prsty.
Komentáře
Okomentovat