Svědkové minulosti

Stojí tu tiše a nehnutě, snad trochu pyšná a okázalá,

obálku lesklou nastavuje příchozím den co den.

Tiskařská čerň stránek jejích ještě nezvětrala,

barvy jsou jásavé, příběh tajemný, jako sen.

Chvěje se touhou po doteku teplé dlaně,

co jen tak letmo po hřbetě ji pohladila.

"Vem si mě, člověče," - volá beze slov a marně,

"vždyť chvíle tvé bych řádky svými zpříjemnila."

Čas běží, lesk vyprchal a prach napadal jí do očí,

vzdala se myšlenky, že si pro ni někdo přijde.

Že ji vezme do rukou, stránky její otočí,

teď, po letech, to už těžko někdy vyjde.

Však lidé říkají, že je třeba nevzdávat se naděje,

dokud ji máme, ještě se neumírá.

I tento příběh jednou kohosi u srdce zahřeje.

A člověk už útlou knihu ve svých rukou svírá.