Jako v pohádce...

V pohádkách je všechno černobílé a jednoduché. I láska. Většinou jde o to, že nějaký sličný, udatný a moudrý mládenec získá srdce překrásné dívky a jsou pak spolu šťastni až do smrti. Dál už nás text informuje jen velmi vlažně o tom, že po svatbě se páru narodila kupa dětí (samozřejmě s vynikajícím genofondem) a žili, dokud neumřeli. Ale začněme od začátku...


Co se týče prince (nebo tedy mládence), ani v pohádkách nemusí být vyloženě krasavec. Co ale nesmí postrádat, je určité charisma nebo musí být alespoň roztomilý (jako hloupý Honza), případně může útočit na city krasavic nějakým handicapem (Bajaja). U princezen se s tělesným postižením jaksi nepočítá, jedinou jejich povinností je být dekorativní. Ani inteligence není vždy nutná - vždyť kdo se zdravým rozumem by se nechal vláčet k dračí sluji.

Zkrátka, chlapec se zamiluje do princezny, jejíž obraz viděl někde v hospodě, vyposlechne si její smutný osud stát se svačinou líté saně a vyzbrojen mečem a několika kouzly pohádkového dědečka se neohroženě pustí do boje za její záchranu. Princezna je samozřejmě hrdinovi vděčná za svůj život, podívá se mu do očí (přes hledí přilbice většinou víc nevidí), přeskočí jiskra a ona se okamžitě zamiluje na celý život. Pak přichází ještě zápletka, během níž to vypadá, že ruku princezny dostane nějaký podvodník, vydávající se za onoho reka, ale nakonec všechno dobře dopadne.

Když se na tyto pohádky podíváme z dnešního pohledu, připomínají tak trochu stránky dívčích časopisů. Princ se vždy zamiluje jen do krásky, proto je třeba věnovat péči o vzhled tu největší pozornost. Vždyť už princezny klamaly své osvoboditele šněrovačkami, které upravovaly štíhlost pasu na míru vosí, líčidly zakrývaly nedokonalosti pleti a vůněmi se snažily přerazit poněkud nechutný odér, prozrazující vlažné středověké hygienické návyky. Když byla ruka v rukávě, pak už většinou o vzhled tak nešlo - princezna stejně většinu svého plodného období chodila s outěžkem a po deseti porodech (pokud je přežila) její postava připomínala šifonér.

To všechno se ale v pohádkách záměrně nepíše, aby se dětem neničily iluze. Holčička sní o svém udatném rytíři až do doby, než pochopí, že chlapcům se dnes do žádného dobývání ani vysvobozování nechce a chlapeček ztratí sny o něžném pohlaví někdy hodně brzy - to když nechtíc zaslechne matčin hlas ostřejší než Solingen, jímž častuje tatínka nevybíravými výrazy. Jen co dívenky povyrostou do let telecích, místo pohádek začnou studovat stránky Facebooku, kde pilně vystavují své vyzývavé fotografie (asociace s obrazy středověkých princezen je zřejmá) a píšou statusy plné srdíček a mucqíků. Chlapci paří hry (zase asociace se středověkými hrdiny) a jejich fotografie vedle auta, nebo v helmě na motorce zase připomínají bájné časy rytířských turnajů.

Mladičká princátka si také stěží dokážou představit, že i lidé ve věku jejich rodičů jsou schopni milovat. Tato představa zcela koresponduje s tím, co se naučili z pohádek. Lidé nad třicet let jsou v očích princátek obludně staří a jakékoliv projevy lásky z jejich strany jsou nechutné. Nikde se nepíše o tom, že by princezna byla ve věku jejich matky nebo snad babičky. Starší lidé jsou v pohádkách odsouzeni jen k poradní činnosti - jako kouzelné bytosti, které napomáhají mladistvé lásce k rozpuku.

A jaké perličky se ještě můžeme v pohádkách dočíst? Třeba o svatbě s ovcí, husou, nebo labutí. Manželský svazek zde funguje jako kouzlo, které má zbavit partnera zlé moci. Ale jak to říct - ani na to dnes není spolehnutí. Když si někdo vezme husu, vola nebo ovci, tak zkrátka musí počítat s tím, že tím volem, husou a ovcí taky zůstane. To je bohužel krutá skutečnost, nejsme holt v pohádce.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Hudební abeceda - F jako Francie

Až naprší a uschne, pitomci

Arthur Lee: Vindicator