Hej, mistře basu (4. část)
Další díl mého soukromého projektu o významných baskytaristech se dnes bude zabývat nedávným oslavencem Johnem Paulem Jonesem (* 3. 1. 1946). Tento muzikant se proslavil především jako basák, ovšem je třeba připomenout, že hrál výborně také na klávesy a piano, mandolínu, koto, pedal steel kytaru, autoharfu, ukulele, cello, syntezátor, varhany... a začínal rovnou s kontrabasem. Tedy multiinstrumentalista každým coulem. Není divu, že si právě tohoto hudebníka Jimmy Page vybral do právě vznikajících Led Zeppelin - Jonesy byl totiž nejen schopným aranžérem a hráčem, s nímž už měl Jimmy zkušenosti, ale předností bylo také jeho mládí. Nebylo totiž mnoho takových mladíků, kteří by věkem zapadli do složení skupiny a zároveň byli hudebně tak dobří.
S Jimmym Jonesyho spojuje také příslušnost ke znamení zvířetníku - oba jsou tvrdohlaví, uzavření Kozorozi. Jonesy navíc vždy působil dojmem "slušňáka", nenápadného a skromného chlapíka v pozadí, co se nechce příliš producírovat, ale přesto oddaně přispívá k dokonalému zvuku kapely. Ovšem tento dojem z něj můžou mít jen ti, kteří ho neznají. John Paul Jones především začal svou muzikantskou dráhu jako velmi mladý - pokud nepočítáme vystupování s otcem, který jako profesionální klavírista s malým Johnem objížděl štace. Už ve třinácti letech vzal do ruky kontrabas, přes tatínkovy protesty, že base už dávno odzvonilo.
V internátní škole v Blackheatu na jihovýchodě Londýna si chlapec doplňoval hudební vzdělání - naučil se zde hrát na varhany, na naléhání táty zkoušel saxofon a především objevoval báječný svět klasické hudby. A nejen klasika naplňovala srdce teenagera - tehdy ještě Johna Baldwina. Byla to také nespoutaná bluesová muzika, přes níž se dostal až k jazzu a především ke svému milovanému vzoru, Charlesi Mingusovi. Představoval si, že jednou prosadí kontrabas v rockové hudbě, jako se to jemu povedlo v jazzu.
První basovou kytaru dostal ve čtrnácti letech - elektrický Dallas s plným tělem. V šestnácti měl John první kapelu, která hrála na vojenských základnách na jihu Anglie a taky sekl se školou. Psal se rok 1962, když získal své první angažmá u Tonyho Meehana a Jeta Harrise ze Shadows. Tehdy se taky poprvé setkal s Jimmym Pagem při nahrávání singlového hitu Diamonds. Slibná spolupráce trvala osmnáct měsíců, zároveň se Baldwin stává vyhledávaným studiovým hráčem. V roce 1964 končí éra Johna Baldwina - právě osmnáctiletý muzikant si mění jméno na John Paul Jones. Tento pseudonym mu vymyslel kamarád Andrew Loog Oldham (v šedesátých letech manažer The Rolling Stones).
Studiová práce ovšem za nějaký čas začala Jonesymu lézt krkem. Strávil ve studiích kus svého raného mládí a pomáhal vylepšovat mnoho nahrávek, o jejichž kvalitě mnohdy nemíval příliš valné mínění. Potřeboval vypadnout, tvořit a ne se zahrabat - byť za slušné prachy. Inzerát od Jimmyho Page, prostřednicvím něhož hledal pro svou novou skupinu basáka a klávesistu, proto přišel jako na zavolanou.
S Jimmym se Jonesy znal, ale neznal další dva nové spoluhráče - kamarády Roberta Planta a Johna Bonhama. Tihle dva mladíčci si představovali Jonesyho jako starého páprdu - alespoň to tak působilo podle výčtu jeho úspěchů a hlavně nástrojů, které ovládal. Byli pak překvapeni, když se na první zkoušce setkali s klukem ne o mnoho starším, než byli sami. I přes povahové rozdílnosti se z těch čtyř stali přátelé - i když Jonesy se zpočátku stranil bujarých skupinových žertíků. Vystačil si vždy sám, případně se svou rodinou. Jeho žena Mo, s níž byl od svých devatenácti let, a tři dcerušky, které se jim postupně narodily, mu byly vším.
Ale byla by chyba si myslet, že Jonesy byl nějaký suchar, co nerozumí legraci. A taky nebyl žádný svatoušek, jen byl dost chytrý na to, aby se příliš nezapletl do drog, jako se to povedlo později Jimmymu a Johnu Bonhamovi. A samozřejmě si na turné s Led Zeppelin také užíval nevázané zábavy. Jednou se mu povedl husarský kousek - to když s hezkou dívkou na hotelovém pokoji kouřil marihuanu a oba usnuli. Pokoj vyhořel a z děvčete se vyklubal transvestita, což pak Robert zvěčnil v textu písně Royal Orleans na albu Presence.
Důležitá je především hudba. Jonesy celou kariéru Zeppelínů přicházel s novými nápady i aranžemi a jeho vliv se nejvíc projevil na poslední nahrávce In Through The Out Door, na níž se ovšem neblaze podepsal jeho nový syntezátor značky Rolland. Ale nepředbíhejme. Led Zeppelin nahráli za dvanáct let existence osm studiových alb a jeden filmový soundtrack The Soundtrack From The Film The Song Remains The Same. Jejich těžkotonážní, syrová, energická, ale i něžná hudba dodnes vyvolává u posluchačů mrazení v zádech a je součástí klenotnice současné hudby. Když dnes posloucháme tyto nahrávky, vycítíme vzájemnou souhru hudebníků i jednotlivých nástrojů. Zkuste si poslechnout třeba skladbu Heartbreaker (LZ II), kde krásně vyniká právě Jonesyho baskytara v dokonalé souhře s Bonhamovými bicími. Nebo taková Dazed and Confused, pod níž sice Jonesy podepsán není, ale jeho hra zde zcela přesně doplňuje Jimmyho dominující kytaru a Plantův hurónský pokřik.
Po rozpadu Led Zeppelin na podzim roku 1980 se Jonesy uchýlil do svého domácího studia v Devonshire. Zde, obklopen nástroji a nejrůznějšími mašinkami, tvořil muziku pro radost a do šuplíku. Možná tak byl nejšťastnější - po dvanácti letech šňůr a turné se mohl věnovat kromě muziky také své rodině, kterou nade vše miloval. Přibližně někdy v té době, v roce 1982 se objevila na pultech obchodů poslední oficiální nahrávka Led Zeppelin - labutí píseň, album Coda.
V osmdesátých letech se na pódiu mockrát neobjevil, spíš se věnoval skládání filmové hudby a práci producenta. Koncem devadesátých let a začátkem nového tisíciletí mu vyšly dvě sólové desky - Zooma(1999) a The Thunderthief(2001), na němž nejlépe zúročil své multiinstrumentální schopnosti, a také se pustil do zpěvu. Jeho neškolený hlas nezní v nahrávkách kupodivu vůbec špatně. Mimo sólovou práci Jonesy spolupracoval kupříkladu se skupinou Mutual Admiration Society, kterou dále tvořili členové kapely Nickel Creek a Glen Phillips z Toad The Wet Sprocket. A samozřejmě došlo i na poslední koncert Led Zeppelin k poctě zemřelého zakladatele hudební společnosti Atlantic Ahmeta Erteguna. Audiozáznam z něj vyšel v listopadu 2012 a hned poté byl do světových kin s velkou slávou uveden film, zachycující jejich vystoupení.
John Paul Jones je také znám jako jeden ze členů superskupiny Them Crooked Vultures, s níž vydal v roce 2010 stejnojmennou úspěšnou desku. Objevuje se i po boku hvězd z oblasti world music - loni si zahrál po boku Rokie Traoré na festivalu Glastonbury a rok předtím účinkoval na několika jejích vystoupeních v londýnském Barbicanu. Je tedy stále aktivním muzikantem s příslovečnou odzbrojující skromností, s níž se pohybuje na pódiích i ve studiích. A také je jedním z těch hráčů, jejichž hudební odkaz je nevyčerpatelný. Přejme mu tedy do dalších let jen to nejlepší!
Pustíme si pár ukázek Jonesyho pozeppelinovského období, nejprve to bude kousek, který letos hrál s bluesmanem Seasickem Stevem na Glastonbury.
***
Dále si dáme něco od Them Crooked Vultures, bude to Scumbag Blues
A do třetice ukázka ze sólovky The Thunderthief
Komentáře
Okomentovat