Máří a Franta

Moje milá Máří,

přišlo na mě stáří,

plížilo se, mrcha, líně,

nápodobno meluzíně.

Její chladný, suchý dech,

zazábl mě na zádech.

---

Ty můj zlatý Franto,

že ty myslíš tamto?

Jak mě louplo v koleni,

a spadlo mi pletení,

hned mi došlo, že je tu.

Určitě se nepletu.

Mluv pomalu, prosím,

naslouchadlo nosím,

slábne mi však baterka,

tak neřvi jak hysterka.

Řekni mi to radši v klidu,

máš před sebou invalidu.

Franto, ty mě zlobíš,

zas pod sebe drobíš,

že si děláš podestýlku,

copak to máš za úchylku?

Kdopak to tu bude sbírat,

teď to musím poutírat!

Co se, Mařko, čílíš,

z toho se nestřílí,

furt bys jenom uklízela,

a na mě jsi zapomněla!

Aspoň pusu dej mi,

trochu mě obejmi.

Dej mi pokoj, dědku,

vzal sis už tabletku?

Pak zas budeš stukat,

joj, mám s tebou muka!

Doktor ti to dobře řekl,

když jsi sebou tuhle sekl.

Co naděláš, holka drahá?

Vždyť už nás to všechno zmáhá.

Ještě že tě, Mařko, mám,

copak bych si počal sám?