Z druhé strany
V některých svých dřívějších článcích jsem se zmiňovala, že pracuji jako pečovatelka seniorů, jak se dnes moderně říká. Téma stáří je mi tudíž blízké a ráda bych se rozepsala o svém pohledu "z druhé strany" i o problémech, se kterými se spolu s mými klienty potýkám.
Určit hranici stáří je velmi ošemetné - existují lidé, kteří ve čtyřiceti mají myšlení starce, naopak jsou zase čilí osmdesátníci, jimž by energii a životní sílu mohli závidět lidé o generaci mladší. Ve své práci se setkávám s lidmi různého věku - převažují samozřejmě ti požehnaní více než sedmi, osmi křížky - ale kromě toho se občas objeví i někdo mladší, který potřebuje pomoc z důvodu invalidity nebo nemoci.
Stáří samo o sobě není nemoc, je to přirozený stav organismu, opotřebeného mnohaletým užíváním. Naše tělo je jako stroj, který slouží mnoho let - mezitím je třeba ho podrobit několika generálním opravám a nakonec je rozhodnuto, že poputuje k zaslouženému odpočinku. Doba, kdy k tomu odpočinku putuje, se neustále prodlužuje - ovšem je otázka, v jakém stavu budou jednou naše "motory", až přestaneme být použitelní ke každodennímu zápřahu.
Lidský věk se stále zvyšuje, ale je otázka, jaká je kvalita života těchto lidí, o nichž se dnes mluví jako o přestárlých. A jaké jsou jejich nejčastější stesky?
1. Rodina na mě nemá čas
V dnešní době je nesnadné skloubit péči o babičku či dědečka s prací a starostí o vlastní domácnost, navíc spousta našich klientů má děti ve věku, kdy už samy potřebují pomoc. Daleko víc je ale trápí, že rodina si na ně nenajde čas ani v době svého volna. Setkáváme se s případy, kdy babičku využívají vnoučata jako dojnou krávu - tedy zajímají se o ni jen tehdy, kdy má důchod, nebo když od ní mohou čekat nějakou finanční injekci. Staří lidé jsou vesměs velmi šetrní, i z malého důchodu dokážou naspořit, nad svými potřebami většinou mávnou rukou (na to jsou zvyklé hlavně ženy) a mají za to, že mladým je třeba pomáhat. Na to, že by mladí zase na oplátku mohli pomoci jim, nebo i finančně přispět člověku, jehož jediným příjmem je nevelký důchod, vůbec nepomyslí. Nebo spíš mají strach, že pak už by vnuci nepřišli vůbec.
Když už k některým rodina přijde, vůbec jí nedochází, že ten člověk už není schopen uklidit si ani po sobě, natož ještě po návštěvě. Docela mě rozčílí, když přijdu v pondělí ke klientovi a čeká mě tam pozůstatek řádění dětí, vnoučat a pravnoučat v podobě nádobí, odpadků a zbytků jídla. To je poměrně častá situace, která mě už nepřekvapuje, ale na druhou stranu se dokážu vžít do kůže toho starého člověka, kterému to musí být trapné.
2. To si nemůžu dovolit
Finance jsou dnes na přetřesu v mnoha rodinách. Lidé, kteří pobírají důchod, sice dostali letos v lednu přidáno v průměru něco kolem třiceti korun ( kolik stát vynaložil prostředků na tohle "zvýšení" radši ani nechci vědět), ale co si za ty peníze můžou dneska asi tak koupit? Pecen chleba nebo jedno a půl mléka? Peníze jsou častým steskem našich klientů. Nejenže často nemají na základní potraviny, občas jim chybí i na léky. Nájmy v obecních bytech jsou drahé a když se to vezme suma sumárum, divím se, že to vůbec zvládají. Doplatky za některé léky (zvlášť pro kardiaky a diabetiky) jsou podle mě neúměrně vysoké a zrovna tohle jsou léky, bez kterých tito lidé nemůžou žít. Někteří sice mají nárok na příspěvek na péči, ale získání trvá nějaký čas a není jisté, zda bude přiznán a v jaké výši. Většina našich klientů pobírá nejnižší stupeň, což je osmset korun; ty ovšem musí být vynaloženy na zaplacení péče. Pokud člověk potřebuje péče více, musí si ji stejně zaplatit z vlastní kapsy. Pro mnohé lidi je hanba vůbec o něco žádat, případně vůbec nevědí, na co mají nárok.
3. Bojím se
Stáří je zranitelné, člověk se neumí bránit nejen fyzickému násilí, ale hlavně psychickému nátlaku. Toho využívají nejen nejrůznější "šmejdské" společnosti, ale taky pěkně oblečení pánové od elektráren a plynáren. Starý člověk bývá sice nedůvěřivý, na druhou stranu má sklony dát na první dojem. Navíc se často stydí přiznat, že něčemu nerozumí, malá písmenka na smlouvách jsou pro něj menší než blešky. Ani ho nenapadne, že nemusí podepsat, že může s dotyčným klidně vyrazit dveře.
Nedávno se u nás stalo, že v domě s pečovatelskou službou řádili podobně vyčuraní zástupci nějaké společnosti, nabízející "výhodnou" elektřinu pro seniory a my pak museli utěšovat nešťastné lidi (podepsala většina, kteří nebyli ještě rozhodnuti, s těmi měli pánové smluvenu schůzku) a dávat to do pořádku.
Staří lidé bývají taky snadným terčem zlodějů. Dobře si vzpomínám na případ paní, které jsme zařizovali dovoz nové pračky. Peníze na ni jsem jí pomohla připravit do složky a daly jsme obojí na kuchyňský stůl. Bohužel než stačila pračka přijet, dorazila jakási žena s tím, že jí nese doplatek za služby. Pět tisíc. A prý ať si donese občanku. Paní odešla do obýváku a nechala onu ženu v kuchyni i s penězi. Samozřejmě se vzápětí odporoučela s výmluvou, že si musí rozměnit. Peněženka a dvanáct tisíc z obálky bylo fuč.
Starý člověk je taky snadným terčem krádeží na ulici nebo v obchodě - špatná chůze, zhoršený postřeh a smysly ho pasují na jednoduchou kořist. Nejlepší obranou je nechodit nikdy sám a nenosit větší obnos v peněžence. Ale to bohužel většině dojde až když je pozdě. V těch nejhorších případech dojde při takovém útoku nejen k újmě finanční, ale i fyzické. Jak trpí psychika napadeného asi nemusím rozvádět.
4. Lékař mi řekl, že se s tím musím smířit. Je to prý stáří...
Mnoho našich klientů bere spoustu léků. Není výjimkou, že užívají denně patnáct až dvacet tabletek a některé navíc úplně zbytečně. Lékaři starým lidem předepisují kvanta prášků, které jim na jednu stranu mají pomoci, na druhou stranu je devastují. Setkala jsem se s i s tím, že mi lékař vyloženě řekl, že lék tomu člověku nepomůže, ale předepíše mu ho, aby měl pocit, že se s jeho nemocí něco dělá. Mnohdy lidé užívají i léky, které jsou vzájemně kontraindikované - to proto, že dochází do více ambulancí.
Velkou bolestí stáří je bolest samotná. Není to nemoc a lékaři si s ní často neví rady. Předepíšou další lék a pacienta poučí, že se s tím musí smířit. S omezeným pohybem se člověk smíří, ale s bolestí, která ničí život, to jde těžko.
5. Jsem na obtíž
S touto větou se setkávám často, zejména u žen. Ty byly zvyklé se starat o druhé, najednou to nejde a je tu někdo cizí, kdo jim má pomáhat. Není asi jednoduché přenechat svou domácnost na starost cizí osobě a daleko horší je pocit, že už to nezvládnou. Lidé taky mají někdy pocit, že zdržují, že nemáme čas poslouchat jejich stesky, problémy i radosti. Ujišťuji je, že mě to naopak zajímá a jsem ráda, že se můžou trochu vypovídat. Mnohdy býváme jedni z mála lidí, kteří si s nimi popovídají.
6. Jsem sám (sama) a mám strach ze smrti
Samota je nejhorším společníkem bolesti a strachu. Starý člověk s postupujícím věkem ztrácí nejen kontakt se svým okolím, ale také mu odchází přátelé a kamarádi, které během života získal. S touto ztrátou na něj začíná doléhat strach z vlastní smrti. Je to takové ambivaletní - na jednu stranu by už rád odešel, ale bojí se bolesti, nemocnice, toho, co bude s jeho majetkem, bytem po smrti, bojí se, co bude s ním. Ten strach se určitě snáší lépe, když má člověk vedle sebe někoho blízkého a nezabývá se takovými myšlenkami. Je známo, že ve dvou se to lépe táhne...
Pokud jste dočetli, snad se nebudete lekat této poněkud pesimistické stránky stáří. Byla bych ráda, kdybyste si vzpomněli, zda nemáte ve svém okolí někoho, kdo by byl rád za občasnou návštěvu a popovídání. Věřte mi, to je to kolikrát cennější než dokonale vycíděná podlaha.
K tématu jsem dříve napsala:
Komentáře
Okomentovat