Hej, mistře basu! (pátá část)

Po delší odmlce vás vítám u dalšího dílu seriálu o baskytaristech, který dnes bude tak trochu speciální - budeme se v něm totiž věnovat výhradně ženám.

Nevím jak vy, ale všímám si, že v nejrůznějších žebříčcích nejlepších hráčů figurují převážně samí muži a ženy v muzice zaujímají vesměs post zpěvaček a pokud už hrají na nějaký nástroj, je to nejčastěji klavír, akustická kytara nebo tamburína.

Nechci se tady pouštět do nějakých sociologických studií, ale za malé zamyšlení to stojí. Dle mého názoru je tato skutečnost dána na jedné straně jak odlišnou výchovou, tak také zájmy. Přijmout do kapely ženu - pokud je zbylé osazenstvo mužského pohlaví - znamená riziko, o němž by vám spousta hudebníků mohla vyprávět celé historky. Někdy je problém v tom, že se chlapi kvůli holce hádají, jindy zase ona sama odchází, protože se vdala a partner žárlí, případně otěhotní a musí se hraní minimálně na čas vzdát.

Jsou samozřejmě jistá hudební odvětví, kde žena hraje prim - a teď mám na mysli spíš popovou scénu. Ale i v rockových kapelách zastávají ženy víceméně úlohu vokalistek, byť i výrazných. Kapel, v nichž bychom nalezli kupříkladu bubenice, kytaristky či baskytaristky, sice zvolna přibývá, ale stále jich je méně, než těch, v nichž dominují muži.

I proto jsem se pustila do pátrání po skvělých baskytaristkách. Podle mého ani tak nezáleží na tom, jestli je hráčem muž nebo žena - důležitý je cit pro rytmus, spolehlivost, elegance a styl. Dobrý baskytarista musí umět také potlačit své ego ve prospěch celku, vždyť je jedním z pilířů, který výsledný zvuk podpírá. Dnes si to potvrdíme na příkladu tří hráček, které jsou dle mého jedněmi z těch, o nichž byste se měli dozvědět (pokud už o nich nevíte).

Zdroj fotografie

Gail Ann Dorsey

Před několika lety jsem si koupila DVD z koncertu Davida Bowieho. Byl to záznam z roku 2004 a mě naprosto uchvátil nejen Bowieho sympatický a vyrovnaný vokální výkon, ale také členka jeho souboru - baskytaristka Gail Ann Dorsey, která je mimochodem i výborná zpěvačka. Atmosféru podtrhovalo vzájemné souznění těchto dvou skvělých muzikantů, na němž bylo opravdu vidět, že ti dva si sednou jak hudebně, tak i lidsky. Díky tomuto koncertu jsem se o Gail Ann začala trochu více zajímat.

Gail Ann Dorsey, narozena 20. listopadu 1962 ve Philadelphii, hrála už v útlém věku na kytaru, basu, bicí a klarinet. Všestranně nadaná dívka v osmnácti nastoupila na školu filmového umění - v ročníku byla jedinou ženou - i přes úspěšné studium ale školu po třech semestrech opustila. Nedovedla si samu sebe představit coby součást filmového průmyslu a vrátila se k muzice.

V roce 1983 se přestěhovala do Londýna, kde se začala formovat její hudební kariéra. Spolu se skladatelem Petem Sternem nahrávala ve studiu Willage Way pod producentskou taktovkou Paula "Doc" Stewarta svá první dema. Větší úspěch jí přineslo vystupování s Big Bandem Charlieho Wattse (bubeník Rolling Stones), s nímž hostovala jako zpěvačka ve slavném jazzovém klubu Ronnie Scott's.

Ke skutečnému startu jí však dopomohla až účast v britském televizním pořadu The Tube. Ztvárnění skladby Bobbyho Womacka Stop on By, při níž se sama doprovázela na baskytaru, bylo doslova trhákem. Začaly se hrnout nabídky na podepsání nahrávací smlouvy a v roce 1988 vyšlo Gail Ann Dorsey první sólové album Corporate World. Produkoval ho světoznámý basista Nathan East (Eric Clapton, Phil Collins, Joe Satriani, Michael Jackson) a sám si na něm také zahrál - kromě něj se na albu objevil v jedné skladbě též Eric Clapton, Anne Dudley a další. Album získalo velmi dobré recenze a londýnský Q Magazin ho zvolil jedním z padesáti nejlepších alb toho roku. Při poslechu byste ale jen těžko hádali, že jde o album baskytaristky - deska je víceméně popově laděná s občasnými výlety do rockových a funkových vod.

V roce 1991 podepsala novou smlouvu s Island Records a o rok později vydává své druhé album Rude Blue, na němž si zahrála i dechová sekce Jamese Browna (Maceo Parker, Fred Wesley a Alfred "Pee Wee" Ellis). Spolupráce s Island Records ale začala být problematická a Gail Ann se rozhodla, že sólovou kariéru dá na čas k ledu a bude se věnovat práci nájemného muzikanta. Od té doby se objevila po boku různých umělců - Tears of Fears, Rachida Tahy, Khaleda, Michaela Hutchence z INXS, Joan Osborne - a od roku 1995 se stala právoplatnou členkou doprovodné kapely Davida Bowieho. Účastnila se nahrávání alb Earthling (1997), Heathen (2002), Reallity (2003) a Next Day (2013) a s Bowiem absolvovala šest světových turné. Kromě toho stihla v roce 2003 nahrát své další studiové album a během Bowieho hudební pauzy účinkovat s dalšími umělci.

Spolupráce s Bowiem je z celé její kariéry nejzásadnější, pustíme si tedy ukázku z jejich společného vystoupení v Madison Square Garden v roce 1997 kde Gail zazářila také jako vynikající zpěvačka ve skladbě Under Pressure.

***

zdroj

Esperanza Spalding

V roce 1984 spatřila v Portlandu (Oregon) světlo světa tato mladá jazzová baskytaristka a zpěvačka. Už v útlém dětství hrála na housle v amatérském souboru, v patnácti objevila kontrabas. V šestnácti opustila střední školu a odešla studovat Portlandskou státní univerzitu. Její kariéra měla start takřka raketový - v sedmnácti se přesunula na východní pobřeží Spojených Států a po třech letech studia měla v ruce nejen titul bakalář hudby, ale také podepsala smlouvu, která jí umožnila hudbu vyučovat. Stala se tak nejmladší učitelkou na Berklee Scholl of Music.

Následovala léta spolupráce s mnoha hudebníky, během nichž se Esperanza učila být součástí koncertního celku i umění improvizace. V roce 2006 vydává ve spolupráci s pianistou Aruan Ortisem a bubeníkem Francisco Melou album Junjo, o dva roky později album Esperanza. Výtečná deska představuje mladou umělkyni v plné kráse - mísí na ní různé styly na jazzovém podkladu a vše přitom působí tak lehce, svěže a radostně.

Esperanza (ve španělštině naděje) od té doby vydala další dvě alba, poslední jí vyšlo předloni - jmenuje se Radio Music Society a rovněž potvrzuje její velký talent. Na svá alba si hudbu skládá sama (kromě převzatých skladeb) a také texty pocházejí z jejího pera. Esperanza je zkrátka výjimečný talent, skrze nějž se moderní jazz vrací k posluchačům.

zdroj

Tal Wilkenfeld

Nejmladší z této trojice je australská baskytaristka Tal Wilkenfeld, narozená v roce 1987. Jeden z nejzářivějších talentů, jehož služeb využili hudebníci zvučných jmen - Chick Corea, Jeff Beck, Steve Lukather, Herbie Hancock a další.

Své debutové album Transformace nahrála v roce 2007 za pouhé dva dny, přičemž si veškerou hudbu sama zkomponovala a dokonce album i produkovala.

Tal má naprosto jedinečný styl - hraje s fenomenální lehkostí a neuvěřitelným groovem. V roce 2009 vystoupila po boku Jeffa Becka s Jimmy Pageem u příležitosti Beckova uvedení do Rock'n'roll Hall Fame. Zahráli Beckovo Bolero a Immigrant Song od Led Zeppelin.