Zaprášená krása

Krása je pouze subjektivní pocit. Každý z nás považuje za krásné něco nebo někoho jiného. Mé pojetí krásy bylo vždy přijímáno okolím s velkými rozpaky a není to proto, že bych chtěla být za každou cenu divná. Zatímco se moje známá rozplývala nad novinkami elektronické scény, já zarputile tvrdila, že nejhezčí hudba je ta od Led Zeppelin a Roberta Planta. Nad krásnými tvářemi mužů a žen z módních časopisů jsem vždycky ohrnovala nos a druzí slintali nadšením.

Pro mě znamená krása něco víc, než jen dokonalost, souměrnost a nablýskanost. Myslím, že lidé se stávají krásnými teprve tehdy, když se do jejich tváří vepíše to, co prožili. Není těžké být mladý a krásný, fyzická krása k mládí jaksi patří. Ale k pravé kráse patří ještě kouzlo osobnosti, charisma, moudrost, dobrota. I věci jsou krásné až poté, co jejich kvality prověří čas. A hudba i umění jsou na tom podobně.

Jako malá jsem měla strašně ráda babiččinu starou půdu. Právě pro ty staré, krásné věci, které tam stály v prachu a šeru. Vedle hromady voňavého sena stála odřená váha decimálka, která vážila s maximální přesností a opodál truhla s šatstvem, dávno vyšlým z módy. Právě v té truhle jsem se s gustem prohrabovala, vytahovala sukně se spodničkou a plesové šaty s růží. S kamarádkou jsme se jednou z hecu do těch prastarých šatů oblékly a šly na procházku do města. Všichni se na nás koukali jako na blázny, jen jedna stará paní, co ji okolí za bláznivou považovalo, nás tehdy pozvala k sobě domů. Pamatuji si ještě, že bydlela v krásném domě, na jehož balkónech bylo tepané zábradlí. Uvařila nám čaj a my si připadaly jako princezny někde na zámku.

Co se týče starých staveb, mám je také mnohem raději než nové a moderní. Mám to s nimi stejně, jako s lidmi. Moderní, novotou vonící budovy, mohou být na pohled krásné, ale jsou strašně prázdné. Není v nich kouzlo časů, jejich fasády neoprýskávají deštěm a větrem, ale spíš fušérstvím novodobých řemeslníků. Kdežto staré domy mají v sobě neopakovatelnou atmosféru, skrývají v sobě energii všech lidí, co v nich kdy bydleli. Je v nich zvláštní klid, chlad, prostor a světlo. Úplně nejvíc se mi líbí domy, které jsou v původním stavu - tedy nezasažené moderním zateplením a plastovými okny, jak je dnes zvykem. Takové ty chátrající stavby, které by majitel (současný, či budoucí) nejradši zbořil a postavil na jejich místě pohodlný domek.

Možná pro tuto svou lásku ke starým věcem jsem si vybrala povolání, ve kterém se věnuji starým lidem. Staří lidé jsou dnes podobně jako ostatní staré věci odsouváni společností do pozadí, jako něco, co se nesluší ukazovat. Stáří je bráno jako něco ošklivého, smutného a nehodného publikace. V televizi se také v reklamách setkáme se starými lidmi jen velice zřídka a to nejspíš v trapných reklamách na umělý chrup, kloubní přípravky a inkontinenční vložky. Kromě těchto výjimek se na nás ze všech stran valí mládí a svěžest.

Přitom stáří může být taky krásné. Třeba pro tu životní zkušenost, tak cennou pro nás mladší. Pro vrásky, které jsou dokumentem toho, co člověk prožil. Pro úsměv, který se objeví na tváři staré ženy i přes to, že ji trápí bolesti, kvůli kterým se nikam nedostane.

Ano, jsem divná. I když - kdo jiný mi řekne děvenko, nebo zlatíčko, když ne právě některý z mých klientů?