Richard a jeho čokoládové oči

Asi to znáte všichni - v jistém věku skoro každé dítě zatouží po zvířátku. Ani sebedokonalejší hračky, mobily a plejstejšny nedokážou nahradit kontakt s živou bytostí, ke které by dítko mohlo přilnout a sdílet s ní radostné i smutnější okamžiky života. Nejinak tomu bylo i v naší rodině.

Má dcera byla odjakživa milovnice psů a koní. A také pulců, hlemýžďů, křečků, morčat, andulek a podobné drobné havěti. Nakonec, měla být po kom. Já taky odmala zbožňovala veškeré zvířectvo a tahala jsem domů (většinou tajně) i hraboše, nalezené v polní brázdě při každoročně pořádané školní bramborové brigádě. Jó, kdyby tak maminka věděla, jak mi jeden z dvou hrabošů, umístěných v pětilitrové zavařovací sklence, utekl a schoval se v dětském pokojíčku za skříň! Ta by asi nebyla ráda, jenže naštěstí v době, kdy se to stalo, byla v lázních. Doma byl jen táta a před tím nebylo těžké utajit přítomnost zákeřného hlodavce. Pečlivě jsem zavírala dveře pokojíčku, aby se hraboš nedostal do kuchyně na zásoby a tajně se chodila do domácích potřeb ptát po pasti na myši. Ovšem hraboš byl dost velký a do běžné pasti by se nechytil, musela jsem tedy shánět past na krysy. V tehdejší době, kdy v obchodě bylo nejčastější odpovědí : "Nemáme.", byla samozřejmě i tato past nedostatkovým zbožím. Po několika marných výpravách do blízkého i širého okolí jsem si uvědomila, že ji neseženu a navíc jsem byla provázena nevrlými a zhnusenými pohledy prodavaček. Rozhodla jsem se tedy záškodníka zlikvidovat návnadou, složenou z kousku salámu pokapaného hypermanganem, jehož zásobu jsem našla v domácí lékárně. Leč hlodavec nejevil sebemenší zájem o hypermanganovou pochoutku a spokojeně si lebedil za mou skříní.

Konec jeho řádění v naší domácnosti přišel jednoho osudného rána. Dospávala jsem poslední sladké minuty před zazvoněním budíku, když tu jsem se sama vzbudila s nepříjemným pocitem, že se na mě něco dívá. Otevřela jsem jedno oko a na peřině seděl hraboš a upíral na mě ty své perličkové. Zmocnil se mě vztek na to drzé zvíře, rychlým pohybem jsem ho popadla a jelikož má postel stála přímo pod pootevřeným oknem, putoval hraboš bez padáku z prvního patra na svobodu. Vzhledem k tomu, že jsem ho pod oknem pak nenašla, zřejmě využil nově nabyté volnosti a rozmnožil řady zvířectva na našem sídlišti.

Milý čtenáři, laskavě promiň tuto vsuvku. Jak už jsem zde v úvodu psala, toužila jsem po zvířeti a neuvědomila si, že hraboš nebude zrovna nejlepší volba. Chtěla jsem pejska, nebo kočičku, ovšem tady rodiče vyřkli své nesmlouvavé Ne, což teď zpětně chápu. Já jakožto rodič jsem byla chápavější k potřebám své dcery a rozhodla se jí zvířátko dopřát. Začalo to morčátky a křečkem, pokračovalo přes již zmíněné hlemýždě Pufa a Mufa, které přede mnou děti ukrývaly ve skříni (holt geny se nezapřou). Pak, ve snaze vyhovět nejen choutkám dětí, ale i svým dávným přáním, pořídila jsem nám dalšího člena rodiny - roztomilé koťátko. Záhy se ovšem zjistilo, že tvoreček si jasně určil jako svou jedinou paničku a matku mě a mělo to ten důsledek, že dcera nadále škemrala o psa. Zvažovala jsem všechna pro a proti, nakoupila literaturu, nad kterou jsme strávily mnohé hodiny výběrem vhodného plemene, zkoumala jsem její zodpovědnost a ochotu se zvířeti věnovat, zkoumala jsem i svou trpělivost a schopnost pečovat o dalšího člena domácnosti nejméně dalších deset let.

Nakonec jsme se společně vypravily do útulku. Říkaly jsme si, že alespoň pomůžeme nějakému opuštěnému psovi, který ztratil domov. Pamatuji si to jako dneska - procházely jsme mezi klecemi se psy, kteří na nás přátelsky štěkali a vrtěli ocásky, jako by říkali: Vem si mě! A pak to přišlo. Zastavily jsme se u klece, ve které pobíhal malý, bílý, chlupatý pejsek. Měl neuvěřitelně sladký pohled a krásná očka barvy čokolády. Ten a žádný jiný! napadlo nás obě současně. Ovšem náš chlupatý idol byl ještě v karanténě, domů jsme si ho hned odvést nemohly. Musely jsme týden čekat, jestli se nepřihlásí původní majitel a také až pejsek absolvuje všechna očkování.

Po týdnu jsme si Richarda - tak ho dcera pojmenovala - odváděly domů. Ríša byl trošku zlobivý a neuměl chodit na vodítku, ale byl neuvěřitelně milý a přátelský. Dokonce tak, že i náš kocour si na něj záhy zvykl a přestal na něj výhružně skuhrat a vrčet jako pokažená pračka. Nejvíc si ovšem každého podmanil pohledem svých tmavých, dobráckých a nezáludných očí.

Od toho okamžiku, kdy jsme si Ríšu přivedly domů, už uplynulo jedenáct let. Dcera se stihla během té doby odstěhovat a nechala to zlatíčko na krku svému bráškovi a mi. Zlatíčko už trochu zestárlo a tolik nevyvádí, ale pořád dovede připravit člověku nejednu příjemnou chvilku. Hlavně ve chvílích, kdy se proběhne kaluží a z jeho bílé, načechrané srsti se stane černá koule. Tehdy bych se na něj chtěla zlobit, ovšem odzbrojí mě svým čokoládovým pohledem...