Paní, vaše dítě je poněkud svérázné

Tak tuto větu jsem občas slýchávala z úst synových učitelek ve školce i v prvních ročnících základní školy. Brala jsem to na lehkou váhu, protože co si pamatuju, my za našich časů bývali taky nenormální, a pak jsme z toho vyrostli. Dětství je holt období, kdy jsou nenormální věci úplně samozřejmé. Smolíčka vychoval místo maminky a tatínka jelen se zlatými parohy, Otesánek se svým adoptivním rodičům odvděčil tím, že je spořádal k svačině (kupodivu to na rozdíl od něj přežili), Sněhurka žila v domečku se sedmi trpaslíky a tak by se dalo pokračovat dál a dál. Pohádky, kterými své děti odmala krmíme, jsou plné situací, které jaksi nejsou tak úplně v běžné normě.

Jaký cíl tyto příběhy vlastně mají? Rozvíjet fantazii, představivost, vzbuzovat emoce, vychovávat k přesvědčení, že dobro zvítězí a zlo by mělo být po zásluze potrestáno. Ten poslední bod je v dnešní době už jen utopie, protože zlo je silnější a často dobro a spravedlnost přemáhá, ale na to každý časem přijde sám. V dětské duši je ovšem systém zla a dobra nastaven právě díky pohádkám správně. Jen škoda, že se časem pokřiví.

Můj syn byl na pohádkách taky vychován. Důvěřivé dítě věřilo všemu, co zaslechlo a nejhorší na tom bylo, že si to taky chtělo vyzkoušet. Naštěstí bez následků, které by v některých případech mohly být fatální.

Když byl malý, jezdívali jsme často na výlet na nedaleké Hukvaldy - je tam krásná, rozlehlá obora a zřícenina hradu, což byl pravidelně cíl naší návštěvy. Hukvaldy jsou, jak je známo, Janáčkovým rodištěm a v oboře byl proto vystavěn malý památníček Lišky Bystroušky. U něj bývala většinou naše první zastávka - je totiž kouzelný, jak se povídá. Kdo sáhne Lišce Bystroušce na vyhlazený ohon a něco si přitom usilovně přeje, tomu se přání splní.

Ono je hezké chvíli věřit na zázraky, jenže dítě to bere vážně. Stál u pomníčku, oči pevně semknuté, jak usilovně si přál a pak ke mě s vítězoslávou přiběhl. "Copak sis přál?" ptala jsem se, ale nechtěl mi to prozradit, prý je to přísně tajné a kdyby se o tom jen slůvkem zmínil, liška by mu to nesplnila. No dobrá, nenaléhala jsem tedy. Bylo mi sice divné, že syn z každé lavičky skáče a mává přitom rukama, ale ponechala jsem to bez komentáře. Pak se na to nějak zapomnělo a při příští návštěvě památníčku, kdy jsme si všichni svorně šli něco přát, se syn odvrátil a s opovržením pravil: "Ta liška ale lže! Slíbila mi, že budu umět lítat!"

Aha, tak proto ty skoky z lavičky. Chtěl si chudáček vyzkoušet, jestli mu to už nejde. No, ještěže to nechtěl zkoušet naostro.

Ale abych se ještě vrátila k nadpisu článku - učitelky a vychovatelky ve školce a škole nemají pro dětskou "nenormálnost" většinou vůbec pochopení. Považují to totiž za zlobení a snaží se vychovat dítě k "normálnosti". Tedy vymýtit u něj všechny jevy, které nekorespondují s jejich pojetím normy. Je škoda, že dnes je běžné, že děti ze svých dětských snů a představ vyrůstají čím dál dříve. Možná je to tím, že jim místo pohádkového světa předkládáme z pohodlnosti stále častěji ten už hotový, reálný a necitlivý.