Normálnost v čase normalizace

Když jsem viděla, že jako téma tohoto týdne zvítězila Normálnost, hned jsem si představila hory článků podobných jako vejce vejci. "Co je to normálnost?", "Nejsem normální!", "Nikdo není normální!", a tak podobně. Abych řekla pravdu, mě jako první asociace na Normálnost napadla Normalizace. Možná je to proto, že jsem se vlastně na jejím počátku narodila, takže jsem v normalizaci prožila celé své dětství a mládí.

Na jejím počátku stál vpád vojsk pěti zemí v čele s naším ochráncem nejvyšším - Sovětským svazem - které měly za úkol potlačit pokusy o reformy socialismu v podobě takzvaného Pražského jara. Nebylo asi moc normální, když moje rodiče jedné srpnové noci vzbudil hukot tanků na blízké silnici - znamenalo to konec všech nadějí na změny a počátek obnovení tuhých stranických praktik, úpadek kultury a znovuobnovení cenzury, rušení mnoha zájmových organizací a všudypřítomný strach. "Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša!" bylo heslo těch srpnových dní a na starých domech v mém rodném městě ještě místy prosvítají podobné hlášky jako projevy nesouhlasu většiny lidí s okupací. Bohužel, Ivan se tu zabydlel na dlouhých třiadvacet let a nic mu nevadilo, že ho naše holky nechtějí.

Když jsem se narodila, bylo naprosto normální, že v obchodech nebylo téměř nic k dostání a tak moje máma musela složitým způsobem shánět kočárek, aby mě měla v čem vozit. Normální bylo i to, že když mi bylo půl roku, šla máma do práce a mě hlídala babička s dědečkem. Naštěstí už byli oba v důchodu a já tak nemusela do jeslí.

Ve školce už bylo běžné, že nás začali ideologicky vychovávat - a tak jsme kreslili rudé hvězdy na továrny a prvomájové průvody. Ve škole jsme se stali členy Jiskřiček, snili o pionýrském šátku a četli básně o pohraničnících, co hlídají náš klidný spánek před imperialistickými živly. Normální bylo, že jinak se mluvilo doma, jinak na veřejnosti a před námi dětmi se nemluvilo o ničem, co bychom mohli nedopatřením někde vyžvanit. Normální pro nás bylo, že jsme v obchodě sháněli běžné potraviny a u řezníka stáli tři hodiny ve frontě, aby nám následně hodil na váhu kus flákoty i s odřezkem (to přece musim prodat!).

Jako dítěti mi tohle všechno připadalo normální. Jezdila jsem na normální pionýrské tábory - ovšem značně nerada, což nebylo normální. Každé prázdniny jsem radši trávila u babičky, kde jsem normálně lezla po stromech, trhala třešně, na cizích zahradách obírala jahody a chodila do lesa na houby. Nechápala jsem moc dobře, proč babička vždycky přes plot svého dvorku házela nenávistné pohledy na dělníky, co tam pracovali v bývalé kamenické dílně mého dědy. Asi nebylo normální, že mu jednoho dne sebrali kus života a očesali pozemek až k domku. Na zahradu, která bývala kdysi naše, jsem musela zcela nenormálně lézt přes plot a kradla jsem tam náš rybíz i naše jablka a spolu s nimi si se zaneřáděné zahrady odnášela i cizí klíšťata.

V době dospívání už jsem dost dobře chápala nenormálnost poměrů. Lidé se dělili na ty přizpůsobivé, co na všechno kývali jako osli a radostně se zapojovali do všech akcí, naplánovaných stranou a vládou (nebo se tak alespoň tvářili) a na ty, co se chtěli vymykat. Chtěla jsem se vymykat. Začalo to zcela nevinně - nechala jsem si narůst vlasy, což byl boj, protože moje máma odjakživa prosazovala krátký sestřih. Ještě teď si pamatuji na potupu, když jsem v šesté třídě nastoupila do nové školy s ježkem na hlavě a v modrých šatech s kanýrkem.

Šaty s kanýrky jsem tedy zakopala hluboko do skříně a místo nich si oblíkla rifle, triko, krk ověšela koženými přívěšky a přes rameno si pověsila žebradlo s uchem z prádelní šňůry. Tohle nebylo normální a moji rodiče také vehementně protestovali proti tomu, abych takhle oblečená chodila i do školy. Ale já tak normálně šla a pak se na třídních schůzkách otec od mého třídního dozvěděl, že jsem dost svérázná. Svérázný byl i způsob mého studia a byl vůbec div, že jsem v té době odmaturovala. S ruštiny ovšem za čtyři.

Normální bylo i to, že kupříkladu mou spolužačku ve škole učitelé šikanovali nejen proto, že byla podobně nenormální jako já, ale i proto, že její otec emigroval do tehdejšího západního Německa. Normální bylo, když si mě zástupkyně ředitele volala na kobereček kvůli přívěsku s Madonou od babičky (nebyla to ovšem Madonna, ale Panna Marie).

Normální muziku jsme sháněli na černých burzách a ten, kdo měl příbuzné v zahraničí, co mu občas nějaký klenot poslali, byl normální šťastlivec. Normální bylo i to, že na těch černých trzích s hudbou řádili policajti a rozháněli nakupující i prodávající, kteří tak mnohdy přišli o své zboží.

Byla to divná doba. Po pádu normalizace a komunismu jsme naivně věřili, že budeme konečně žít trochu normálně. Ovšem to, co se děje dnes a co je u nás v politice normální, mě o tom nepřesvědčuje.