Bábušky z Černobylu
Šestadvacátého dubna letošního roku uplyne rovných třicet let od největší jaderné havárie a katastrofy v dějinách lidstva. Čtvrtý reaktor sovětské jaderné elektrárny v Černobylu po souhře mnoha nepříznivých okolností ( mezi něž patřila špatná konstrukce i selhání lidského faktoru) krátce po jedné hodině po půlnoci explodoval. Při explozi byl poškozen kryt reaktoru o váze tisíce tun a ze vzniklého "komínu" bylo do atmosféry vyvrženo ohromné množství silně radioaktivního grafitu. Následný požár byl zpočátku likvidován jako obyčejný oheň nic netušícími jednotkami hasičů - samozřejmě bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Žhavé jádro při styku s vodou znovu vybuchovalo, což přispívalo k dalšímu úniku radiace. Otevřený oheň se podařilo uhasit až během několika hodin, po nichž už bylo mnoho těchto pracovníků nenávratně poškozeno obrovskými dávkami záření. Na jejich památku také stojí dnes v Černobylu pomník, připomínající první oběti této tragédie. Následný požár v nitru reaktoru však trval plných deset dní a během té doby neustále unikala smrtelná radiace a zamořovala nejen území kolem elektrárny, ale postupně celou Evropu a severní polokouli.
Evakuace osob probíhala pozvolna - po třech dnech od havárie byli vystěhováni všichni obyvatelé Pripjati, města, které bylo od elektrárny vzdáleno jen dva kilometry a další lidé, žijící v oblasti, kterou dnes známe jako Zakázanou zónu. Nikdo jim neřekl, co se stalo, nikdo je neinformoval o velkém nebezpečí a zdravotních následcích. Sovětský svaz se snažil havárii ututlat a i v médiích bagatelizovat. Vzpomínám si velmi dobře na tu dobu, kdy nás tehdejší režim ubezpečoval, že se vlastně nestalo nic víc, než jen "neuspokojivá situace". Tato situace ovšem připravila o život mnoho lidí a dalším přivodila nezvratné zdravotní následky, s nimiž se dnes na Ukrajině potýkají další a další generace lidí, především dětí.
Z názvu článku je však patrné, že o dětech psát nebudu. Bábušky z Černobylu - to je název dokumentárního filmu promítaného u nás v rámci festivalu Jeden svět. Byl natočen v roce 2015 režisérkami Anne Bogart a Holle Morris v průběhu osmnácti dnů, které za přísných bezpečnostních opatření strávily v zakázané zóně. Třicetikilometrový okruh kolem Černobylu je rozdělen - v nitru je nejnebezpečnější desetikilometrová zóna, kde se nacházejí úložiště jaderného odpadu. Dříve v této oblasti byly vesničky, v nichž po generace žili lidé. Právě mnozí z těchto obyvatel se nehodlali smířit s vystěhováním ze svých milovaných domovů a i přes rizika se záhy po havárii vraceli zpět. Samozřejmě tak činili ilegálně. Jedna z "bábušek" ve filmu popisovala, jak putovala sedmdesát kilometrů pěšky, aby se dostala zpět do svého domku. Nevěděla, jestli to přežije, ale byla odhodlaná zemřít - tak silná byla její touha po domově.
Film Bábušky z Černobylu představuje několik stařenek, které se po havárii vrátily zpět a dnes žijí v jednom z nejzamořenějších míst na světě. Toto všechno si uvědomujete, když sledujete dokument - zároveň ale vidíte vitální a optimistické ženy, zvyklé na tvrdé podmínky a naprostou soběstačnost. Bábušky vám takřka přirostou k srdci svým osobitým humorem, neuvěřitelnou láskou k domovu, i vzhledem, který připomíná babičky z pohádek. Na svých zahrádkách si pěstují zeleninu, v lese sbírají houby a plody, v řece chytají ryby. To vše i přesto, že radioaktivní stroncium a cesium v půdě dosahuje svého poločasu rozpadu. Síla a chuť žít tam, kde se narodily, vyrostly a vychovávaly děti, je ale silnější.
Do zóny se po havárii vrátilo asi 1200 převážně starých lidí - dnes jich tam jsou odhadem asi dvě stovky. Babičky ovšem nežijí společně v jedné vesnici, ale v jednotlivých usedlostech, které jsou od sebe poměrně dost vzdáleny. Celý obrázek rámuje malebná krajina plná zvěře i zeleně a všudypřítomné nebezpečí připomínají jen neustále pípající dozimetry filmařů. Radiace je v zóně různě vysoká - podle toho, jak padaly úlomky paliva z reaktoru. Některá místa jsou "čistá", jinde je radioaktivita velmi vysoká. Samozřejmě nejvíc ji vstřebávají kupříkladu houby, které bábušky bez obav konzumují. To, že jim neublíží, se dá vysvětlit tím, že radioaktivní cesium a stroncium v přírodě podstatě kopíruje draslík a vápník. Těla starých lidí vstřebávají méně těchto látek. Pokud by se takto živil mladý člověk, zřejmě by si zadělal na obrovské problémy. Nakonec - jak jedna z bábušek podotkla - radiace se nezastavila o ostnaté dráty zóny a v oblastech mimo ni žijící děti jsou v daleko větším nebezpečí.
Poklidný život stařenek na místě, kde se doslova zastavil čas, je téměř idylický. Pokud si ale člověk uvědomí, co všechno musí zvládnout, aby zde přežily, musí smeknout pomyslný klobouk. Nejsou tu žádné obchody, kde by se daly nakoupit potraviny, není zde doprava, lékař. Jednou za čas za babičkami přijedou pracovníci, kteří měří radiaci a dovezou jim chléb. Jednou měsíčně ( pokud se zadaří ) přijede auto s poštovní doručovatelkou, která babičkám přiveze důchody, trochu jídla a zkontroluje je. Horší situace je v zimě, kdy se auto do zóny nedostane a v bývalých vesnicích se potulují smečky vlků. Vypadá to však, že i přesto jsou babičky šťastné. Jsou doma, jak zdůrazňují a to je pro ně nejdůležitější v životě. Stesk po domově by je možná dokázal zahubit dřív, než se to povede radiaci. Vitální bábušky doplňuje obrázek vysídlených starých žen, které viditelně trpí v touze vrátit se domů a chybí jim lesk v oku a vtip, kterým naopak bábušky překypují.
Dokument díky těmto neobyčejným ženám dostává vtip a spád. Pohled na bábušky, které se sešly u příležitosti společné oslavy Velikonoc, při níž si vesele zpívají a popíjejí samohonku (sbohem, rozume, sejdeme se zítra!), je milý a hřeje u srdce nefalšovanou srdečností. Jak povídají o svých životech, uvědomíte si, co všechno prožily a přežily - hladomor za dob Stalina, válku, komunisty. Manželé těchto stařenek byli většinou zaměstanci elektrárny a zemřeli - mnohdy ani život s nimi nebyl lehký, jak prozrazuje vyprávění. Teď je čas, kdy jsou konečně svobodné, ale dohání je věk, samota a nemoci stáří.
A ještě jeden pohled dokument nabízí - a to na nelegální turisty, kteří pronikají do zóny. Jsou to především mladí lidé, fanoušci počítačové hry S.T.A.L.K.E.R., pro něž je pobyt v nebezpečném území adrenalinovou zábavou. Pořizují si videa, na nichž popíjejí radioaktivní vodu z řeky Pripjať u elektrárny, lezou na skládky radioaktivního odpadu. Silný kontrast ve filmu je okamžik, kdy se jedna z bábušek v lese setká s těmito "dobrodruhy". Střetávají se v něm dva světy - nerozumný hazard stalkerů, jejichž jediným motivem je umístit svá šokující videa na youtube a vyrovnaný klid žen, které dožívají život ve své domovině i s vědomím rizik.
Film mě velmi oslovil a dalo by se říct, že jsem si bábušky doslova zamilovala. Přeji jim, aby dožily v klidu a míru a aby je jejich víra, láska k životu a neutuchající optimismus neopustily. Když jsem tento film sledovala, vzpomínala jsem neustále na své klienty ( pracuji se starými lidmi jako pečovatelka) a říkala si, že by neškodilo, kdyby ho viděli. A také jsem si uvědomovala, jaká pravda tkví v tom, že domov je to nejdůležitější, co máme. Ve stáří to platí dvojnásob. Pokud člověk žije tam, kde je zvyklý - a je jedno, že to třeba neodpovídá našim představám o dokonalosti a o tom, jak by to mělo být - většinou je spokojený. Pokud je ale násilně přesazen, psychicky to těžce snáší a často rychle umírá. Byla jsem toho svědkem často, proto bábuškám fandím. Jsou to obdivuhodné ženy.
Zajímavý dokument o černobylské přírodě
Komentáře
Okomentovat