Recenze Pictures At Eleven

Opět se chci věnovat jednomu z Plantových alb, které jsem si ještě nevzala pořádně na mušku - dnes to bude jeho úplně první sólové album Pictures At Eleven. Je asi nejvíc srovnáváno s Led Zeppelin, právě proto, že vyšlo tak krátce po jejich rozpadu, kdy fanoušci byli plni očekávání, kudy se bude nová tvorba Roberta Planta ubírat. Asi hodně jich si přálo, aby bylo v duchu Led Zeppelin, aby zalepilo ztrátu, kterou utrpěli po jejich rozpadu. Myslím, že tohle samo o sobě určitě muselo na něj vyvíjet dost velký tlak, který byl ještě umocněn tím, že poprvé dělal desku sám za sebe.

---

Na albu se autorsky podílel také Robbie Blunt, kytarista, kterého pojilo s Plantem dlouholeté přátelství, sahající až do dob, kdy ještě hrál s Led Zeppelin. Tento kytarista, i když nefiguruje v seznamech slavných hráčů, byl bezesporu velmi kvalitní "náhradník" Jimmyho Page - dokázal svou hrou vytvořit jemnou auru desky, která je protkána lehkostí a melodičností.

Dalším z autorů, který se podílel na tvorbě dvou skladeb na albu, byl Jezz Woodroffe, klávesák a hráč na syntezátory. Nutno dodat, že na tomto albu se ještě syntezátory a klávesové linky drží v pozadí a spíše dokreslují atmosféru písní, než by ji přímo určovaly, jako tomu bude na příštích albech. Pictures At Eleven je zkrátka album, postavené především na skvělé kytarové hře a typickém plantovském zpěvu, který neztratil nic ze své síly a vášně. Ba naopak, zdá se vyzrálejší - ať už medituje v zadumaných baladách nebo kvílí ve vypjatých pasážích.

Dalším zajímavým aspektem desky, který rozhodně stojí za pozornost, je přítomnost dvou bubeníků - Phila Collinse a Cozyho Powela. Tito dva skvělí hráči se na albu vystřídali - Cozy Powel si zahrál pouze ve dvou písních (Slow Dancer a Like I've Never Been Gone), zatímco Collins ovládl bicí ve zbývajících šesti skladbách. Rytmický spodek drží baskytarista Paul Martinez - mimochodem, o tomto hráči se toho moc neví, spolupracoval kromě Roberta Planta i s Peterem Gabrielem, Maggie Bell, George Harrisonem a spoustou dalších. Pro více informací doporučuji navštívit jeho stránky.

Album Pictures At Eleven působí jako celek neobyčejně lehce a vzdušně. Otevírá ho skladba Burning Down One Side, jeden z prvních singlů, na který byl také natočen videoklip. Je to velmi výrazná skladba ve středním tempu, s lehce orientálně zabarveným zvukem.

Následující melodická Moonlight In Samosa je jednou z okouzlujících balad. Nádherná kytarová práce, připomínající latinskoamerické vlivy a přesvědčivý zpěv, to jsou devizy, které ji předurčují jako jednu z nejlepších skladeb na albu.

Další v pořadí - Pledge Pin - je rytmická skladba, v níž dominuje saxofon Raphaela Ravenscrofta.

Ve Slow Dancer můžeme na první poslech slyšet dozvuky Led Zeppelin. Říká se, že tuto píseň Robert pouštěl Jimmymu, aby mu ji schválil. Myslím, že je to bezesporu jedna z nejvýraznějších skladeb celé desky a určitě se nedočkala Pageovy kritiky.

Whorse Than Detroit je rytmická rocková píseň, opět možná trochu připomínající éru Led Zeppelin. Líbí se mi na ní zejména způsob zpěvu - frázování. Je v něm taková nedbalá lehkost, která na konci vrcholí typicky "plantovským" kvílením.

Fat Lip zní jako svižná procházka, doprovázená pěknou melodií, a pak už přichází nejhezčí (podle mě) balada na albu, Like I've Never Been Gone. Možná jsem trochu mimo, ale při jejím poslechu mi vždycky vytane na mysli jiná balada Since I've Been Loving You od Led Zeppelin. Like I've Never... určitě potvrzuje, že Robert Plant má talent ke psaní krásných nostalgických skladeb. Zpěv je krásně procítěný a podbarvený neskutečně nádhernou kytarou - je to skvost.

Závěr alba pak obstará naopak stylově tvrdší skladba Mystery Title.

Co bych k tomu dodala - tuto první desku Roberta Planta mám obzvlášť ráda. Myslím, že tento start sólové kariéry byl víc než vydařený a album je určitě velmi dobře poslouchatelné i dnes, po téměř třiceti letech od jeho vydání. Možná v celé diskografii Roberta Planta není tím nejlepším - určitě - ale co se týče jeho tvorby osmdesátých let, patří k mým nejoblíbenějším. Ještě bych dodala, že na remasterovaném vydání z roku 2006 jsou na tomto albu obsaženy ještě další dvě skladby - Far Post, pod kterou jsou podepsáni Plant, Blunt a Woodroffe a živá verze Like I've Never Been Gone - mimochodem velmi vydařená - která pochází z koncertu v Houstonu, kde ji kapela hrála 20. září 1983.

Co se týče úspěšnosti v americké Top Ten hitparádě se album drželo pět týdnů a nejvýš se umístilo na třetí příčce. V Anglii to bylo ještě lepší - druhé místo v žebříčku.

Závěrem ještě přidám své bodové hodnocení - po dlouhém uvažování dávám 9 bodů z deseti.