Now and Zen - shrnutí alba

Jako šťastné vykročení do Nového roku mi připadá dobré se na tomto blogu víc věnovat tvorbě Roberta Planta, protože, i když se to nezdá, přece jen mám ještě jisté dluhy v této oblasti. Začala jsem tady trochu víc rozebírat jeho sólovou tvorbu v samostatných článcích, které by se s velkou dávkou nadsázky a dobré vůle daly považovat za recenze. Ovšem ode mě nemůžete čekat objektivitu, ač se o ni snažím, ale stejně - je to asi tak, jako byste čekali objektivitu od někoho, kdo bezmezně obdivuje veškerou tvorbu Led Zeppelin. Tedy třeba zrovna taky ode mě.

Ale pan Plant si zaslouží, aby se o jeho sólové tvorbě mluvilo a vědělo a nejen to, aby třeba více pronikla do podvědomí českých posluchačů. Samozřejmě si nedělám iluze, že zrovna tento web budou navštěvovat houfně lidé, kteří budou hledat informace o tomto člověku. To ne, to je mi jasné. Takže to berte asi tak - já to dělám pro svou radost, mě to strašně baví a přitom v koutku duše doufám, že si to najde alespoň pár lidí, kteří na tom jsou stejně.

Dnes jsem se vrátila do roku 1988, ne doslova, ale pomyslně s albem Now and Zen. Pamatujete si ještě, jak jsem tady psala článek o albu, které nejméně poslouchám, Shaken'n'Stirred? To bylo poslední album staré party kolem Roberta Planta - jeho kamaráda kytaristy Robbieho Blunta, baskytaristy Paula Martineze a dalších. Bylo jasné, že změna musí přijít, že další album v této sestavě by už nebylo dobré dělat. Proto se také Robert Plant rozhodl k radikální změně svého ansámblu a 3. února roku 1988 představil v legendárním londýnském klubu Marquee svou zbrusu novou kapelu spolu s materiálem, který společně vytvořili.

Album Now and Zen dostalo pořádnou dávku mladistvého zápalu díky příchodu o generaci mladších hudebníků. A taky na tomto albu Robert Plant dosáhl bodu, kdy se definitivně vyrovnal se svou minulostí a zároveň mu to nebránilo hledět při své tvorbě stále dopředu.

Jako producent, textař a hráč na klávesy se představil Phil Johnstone, dalším z producentů byl Tim Palmer, který pomáhal produkovat alba třeba Pearl Jam nebo The Cure. Kytaru na albu obstaral Doug Boyle a taky - světe div se - ve dvou písních si zahrál sólo Jimmy Page. Bubny ovládl Chris Blackwell, který s Plantem začínal a práce s ním mu přinesla největší ovoce. Na baskytaru si zahrál Phil Scragg, kterého ovšem později vystřídal Charlie Jones.

Období osmdesátých let znamenalo i využívání počítačových technologií a na tomto albu Robert Plant pokračoval v tomto duchu. Jako odpověď na neoprávněné použití samplů některých písní Led Zeppelin, které provedla skupina Beastie Boys v roce 1986, Robert na albu použil úryvky z Black Dog, Ocean, Whole Lotta Love a Custard Pie. Byly to přece i jeho písničky.

Když bych přistoupila k hodnocení alba, je velmi pestré a zvukově dokonalé. Je z něj cítit nadšení ze společné práce, energie a ambice nahrát skutečně dobrou desku. Pokud ji hodnotím jako celek, řekla bych, že je to vrchol jeho tvorby osmdesátých let, na kterém se promítají bluesové i východní vlivy, Plantovy dvě velké lásky. Samozřejmě jsou zde i komerční písně přesně v duchu své doby. Ale výsledek je velmi dobrý a pokud máte rádi atmosférické a melodické písně s podmanivým vokálem - jak jinak - určitě s tímto albem neuděláte chybu.

---

Úvodní Heaven Knows je jednou z písní, ve které si zahrál Jimmy Page. Je to taková optimistická skladba s chytlavou melodií a výrazným zvukem.

Dance On My Own - veselá a zábavná píseň o tom, co dělat, když jste sami.

Tall Cool One - tato píseň je jedním ze singlů a obsahuje právě zmíněné samply - konkrétně z Black Dog a Whole Lotta Love. V živých nahrávkách do ní vkládal ještě část z Custard Pie. Kytarové sólo je prací Jimmyho. Je to určitě jedna z rozporuplných věcí - zejména si Robert pohoršil, když dal svolení k tomu, aby byla použita v americké reklamě na Coca- Colu.

The Way I Feel - Sugestivní posmutnělá melodie, skvělá kytara, oduševnělý zpěv.

Helen of Troy - Jedna ze syrovějších věcí na albu.

Billy's Revenge - hodně rytmická do-woopová nahrávka

Ship of Fools - Myslím, že tahle úžasná balada by sama o sobě způsobila, že tohle album nezůstane zapomenuto. Jedinečné.

Why - Dobré tak ke skotačení, nic víc od ní nečekejte. Napadá mě otázka Proč?

White, Clean and Neat - Další vzpomínka na staré časy, na padesátá léta. Svým způsobem velmi zvláštní nahrávka, včetně efektů a doprovodných vokálů ve starém stylu.

Walking Towards Paradise - Bonusová skladba a ukončení alba s jasným zvukem osmdesátých let - trochu těžké syntezátorové melodie, prolínající se s výrazným zvukem kytary, jak je pro celé album typické.

Nově remasterovaná verze obsahuje ještě tři živé nahrávky písní Billy's Revenge, Tall Cool One a Ship of Fools. Dvě první pocházejí z 1. ledna roku 1990 z Los Angeles a poslední je zahraná v Amsterdamu v prosinci 1993. Určitě tyto živáky výrazně zvyšují atraktivitu alba pro dnešní fanoušky, jsou vynikající. A taky ukazují sílu těch písní na koncertech.

Ještě malé shrnutí; uznávám, že představení jednotlivých skladeb je velmi minimalistické.

Absolutní vrchol alba: Ship of Fools

Velmi dobré nahrávky: Heaven Knows, Tall Cool One, The Way I Feel

Nejslabší skladba: Why