Na kraj světa a ještě dál
To krásné období prvních zamilování, prvních polibků, ukradených kdesi v šeru před domovními dveřmi - aby nikdo neviděl - prvních tajně šeptaných slůvek lásky, nesmělých a ostýchavých! Ta doba, kdy bychom šly třeba na kraj světa, jen když tam bude ON ! Kdy nevadilo sedět v zimě na promrzlé lavičce v parku, zkřehlé ruce si navzájem zahřívat v dlaních a okázale ignorovat celý svět. Doba, kdy mezi písemkou z matiky a zkoušením z češtiny vdechuješ vůni jeho půjčeného svetru.
Samozřejmě, jinak bude vypadat schůzka šestnáctiletých milenců, jinak pětadvacetiletých a ještě jinak po třicítce. Ta bezstarostnost mládí, kdy nejde o nic jiného než o to, že se teď máme rádi a jsme ochotni jít proti všem, kteří by nám to snad nepřáli, ta se už nikdy v budoucnu neopakuje. Spontánnost a touha být spolu, chodit se muchlovat do kina a zahřívat do kavárny, krást chvilky, kdy naši nebudou doma. Nepřemýšlet o společné budoucnosti, smát se hloupostem a řešit snad jen to, jak mu (jí) to dnes sluší. Chodit ruku v ruce městem a povídat si o všem možném, hádat se a vzápětí usmiřovat, topit se v slzách, když ho pak vidíme s jinou.
Alespoň tak nějak vzpomínám na tu dobu já. V těch sladkých šestnácti jsem nikdy neřešila, kam na rande - nakonec to vždy nějak vyplynulo ze společné domluvy a hlavně - z možností, které jsme měli. Není důležité kam, ale s kým, jak se ozývá z mnoha článků.
Co se týče těch 'cátníků' chtivých randění, je to už trochu složitější. S postupujícími lety začíná mít člověk pocit, že mu něco uniká. Taky jeho nároky se zvyšují. Ztratit hlavu lze samozřejmě v každém věku, ale hledat ji má horší následky, než v těch šestnácti, dvaceti. Je to jaksi závaznější. Ke slovu přichází kromě zamilovanosti i rozum - potřeba zajištění, sdílení nejen společných zážitků, ale i problémů a úvahy, jestli zrovna s tímto partnerem neztrácím čas, co mi vztah dává a bere. Pak přijde čas, kdy se sestěhují do společné domácnosti a nastává všední život. A první střet s krutou realitou.
Ano, v těch dobách šílené zamilovanosti se každý snaží prezentovat v nejlepším světle a pokud s někým "chodíte", nemáte možnost poznat, jak příšerně protivný je po ránu, nebo jak vypadá, když má chřipku. Taky tělesné projevy se snažíme v té době potlačovat. Ne nadarmo se říká, že teprve když se partneři nestydí před sebou za každý "prd", už je to vážný vztah.:-) A nebo to spíš znamená, že si lidé zevšední a přestávají se hlídat. Už není třeba si hrát na prince a éterickou vílu. Místo rande se pak chodí na víkendové nákupy a na třídní schůzky a romantické večeře nahradí společné stolování u televize. Nic proti tomu, ale přece jen je lepší, když partnery spojuje něco víc, než jen zvyk. Ten je sice "železná košile", ale ta může být po nějaké době těsná. Pak se totiž může stát, že zatoužíme znovu objevit kouzlo tajných schůzek. Jen s někým jiným, kdo nás ještě tak dobře nezná.
Komentáře
Okomentovat