Věštkyně

Využít služeb věštkyně,

zatoužil mladý muž lacině,

vydal se k starci, co dvě dcery má,

ať povědí, co v životě ho čeká.

"Mé dcery, mládenče, buď si jist

dokážou v lidských duších číst.

Jedna srdci tvému sluchu popřeje

a druhé vyčteš vše z obličeje."

"První tedy pošli, ať přispěchá,

snad čeká mě z úst jejích útěcha,

a zrak můj znavený se pokochá,"

pohání mladík starocha.

---

Překrásná dívka, havraní vlas,

suknice ukrývá štíhlý pas,

přichází jistě, od ohně dál,

že nevidí, bys nepoznal.

"Výkladu, cizinče, ode mne žádáš,

pak vyhovím ti mileráda.

Však nepověz, co ti prozradím,"

při slovech těch se dívka posadí.

Ruměnec na tváři, oči sklopené,

mladík se dívá do plamene,

záře z něj srdce mu spaluje,

už neví ani, jak se jmenuje.

"Bych mohla osud ti vyjevit,

ruku tvou k tomu musím mít.

Podej ji, cizinče, bez ptaní,

vlož mi ji tuhle do dlaní."

Podivil se mladík tomu přání,

dívčinu kouzlu se těžko brání,

podává jí svou levici,

nemoha ničehož odříci.

Po dlani prsty přejíždí lehce,

však do výkladu se jí zatím nechce.

Jen vějíř řas se zachvěje,

na čele vyvstanou krůpěje.

"Hladká je ruka tvá, milený,

však souzeno je ti žít bez ženy,

souzeno je, věř či ne,

osud tvůj, ten tě nemine.

Však co cítím tady a tu též?

Čtu v rukou tvých jen klam a lež,

nejsi ten, za koho se vydáváš,

co mi to, mladíku, nalháváš?"

Vytratil se úsměv z jeho tváře,

změněný výraz v ohni záře,

to dívka slepá nevidí sic,

však cítí, jak tvrdne jeho líc.

"Hej, pane, odveď tuto dceru,

nepěkně zpívá mi v podvečeru,

druhou mi pošli, ať ztratí slovo

chci podstoupit to nanovo!"

Přichází snědá krásná dívka,

oči jak hvězdy, ladná křivka,

však ústa nevydají hlásku -

jen hledej odpověď na otázku!

Snadná to, mladíku, snadná věc,

jen to, co vědět chceš, to čteš přec.

Čteš, či slyšíš, to Bůh suď,

příště na věštění nech zajít si chuť.

***