Interview se Smrtí

Dostala jsem úkol promluvit se Smrtí,

a když ho nesplním, tak mě šéf rozdrtí,

tudíž by mě čekal ten osud jediný,

nesmím už promeškat jediné vteřiny.

---

Smrt, dáma v klobouku a s růží za pasem,

kouká mi do očí, zkoumá kdo asi jsem,

já prostý smrtelník chvěju se jako list,

vždyť tahle ženština, ta umí v mysli číst.

Před první otázkou dávám si odvahy,

ona se usměje: "Jen žádné průtahy,

a ven s tím, však vím, co o mě říká se,

lidstvo mě proklíná v bojácné grimase.

Tak tedy začneme, ptejte se, má milá,

nebojte, vidíte, že jsem k vám zdvořilá,

vím totiž, co sluší se a patří zároveň,

musím si přec držet jakousi úroveň!"

Konečně si tedy diktafon zapínám,

veřejnost bude to potom číst v novinách,

hlavní je správnost po stránce formální,

co na tom, že se už necítím normální.

"Kdy jste si vybrala tuhletu profesi?"

ptám se hned ze startu a už jsem v depresi.

"Má drahá, to není otázka výběru,

nýbrž věc vyššího Božího záměru.

Lidé si spojují mou službu se smutkem,

snad také netrpíš takovým předsudkem,

vždyť já snad nejsem zlá, já chci jen pomoci,

když někdo trpí, ať v stáří či nemoci."

"Proč ale bereš si i mladé životy,

odnášíš je sebou do temné prázdnoty?"

ptám se už trošičku, malinko naštvaně,

vždyť to je přece jen docela přehnané!

"Trochu se nad sebou, má milá, zamysli,

vy lidé děláte takové nesmysly,

válčení, zbrojení, vraždy a násilí,

to pak i kliďase jako já rozčílí.

Taková pravda je, co svět světem stojí,

i když lidé stále se mě hodně bojí,

myslí, že přede mnou utečou a zmizí -

přesto jsem neměla snad nikdy krizi."

Rozhovor ukončím, dál se ptát nebudu

a vložím to všechno do rukou osudu,

zítra si určitě zakupte noviny,

snad z toho nebude jenom žvást laciný.