Bráchovi

Dost dlouho jsem se odhodlávala, jestli se vůbec hodí, abych tady přidávala tento článek. Možná, že se časem ocitne v rozepsaných, že nebudu mít tu odvahu nechat si ho tu na očích.

Je to jen pár dní, co nás opustil můj bratr. Je moc těžké si připustit, že už se nikdy nevrátí a nikdy se neuvidíme. Momentálně jsem v takovém rozpoložení, že sedím u blogu a projíždím staré fotografie z předloňských Colours, na kterých jsme spolu a přemýšlím, jestli je to všechno pravda a jestli to není jen zlá noční můra. Ale uvědomuji si, že je to bohužel nezvratitelný fakt a nezmění na tom nic slzy a lítost.

I když měl kolem sebe rodinu, asi nikdo z nás nedokázal poznat, jak moc se trápil. Trápení duše je mnohem horší, než fyzická bolest a je hodně těžké je léčit. Zvlášť, když ho člověk v sobě dusí. Poslední dobou jsme se viděli tak málo, i přesto, že bydlíme kousek od sebe. Vlastně jsme spolu občas komunikovali jen přes tyhle stránky.

Proto bych chtěla říct, abyste si všichni víc všímali těch, které máte rádi a nekazili si život malichernostmi. Protože jednou přijde chvíle, kdy byste udělali nevímco, aby jste se mohli pohádat, nebo společně zasmát a už to nepůjde.

Nikdy jsem si nemyslela, když jsem tady občas dávala vzpomínku na různé zesnulé osobnosti, že mě totéž bude čekat v realitě. Věřte tomu, že není vůbec jednoduché pro mě si tohle všechno uvědomit a fungovat...

Tuhle písničku bych chtěla bratrovi věnovat, vím, že měl jako kluk Depešáky moc rád. Je mi úzko u srdce, když to poslouchám.