Colours of Ostrava 2013 - 4. den

Poslední den bych kromě popisu prožitých koncertů chtěla věnovat i něco málo slovům celkového dojmu z festivalu. Kromě upraveného povrchu mě potěšil i nově otevřený průchod ze scény Acerolu ke Gongu a dalším stejdžím, který skýtal možnost v klidu a bez strkání v davu procházet mezi jednotlivými scénami. Vůbec bych chtěla ocenit, že i přes velké množství návštěvníků nedocházelo ke klasickým tlačenicím a lidé se po areálu pěkně rozptýlili. Co se týče zajištění jídla a pití, stánků bylo o poznání více než loni a potěšil mě i návrat Radegastu coby festivalové značky piva. Vratné kelímky byly dobrým tahem, vedoucím k udržení čistého areálu. Čistota byla dalším plusem - žádné rozšlapané plastové lahve, plechovky a tácky se zbytky hořčice pod nohama.

---

Co mi trochu vadilo, byly ceny nealkoholických nápojů, zejména minerálky radžek v třetinkové láhvi. Třiadvacet korun za dva hlty čisté vody je opravdu hodně. A nedostatkem bylo i málo korýtek s pitnou vodou, kde by se člověk mohl opláchnout a napít. Vlastně jsem zaregistrovala jen dvě a to u toitoiek na Acerolu a pak na Freshi. Tam to bylo vyřešeno dobře. Ale u hlavní scény byly přechody za hygienou poněkud zdlouhavé a voda citelně chyběla.

Oproti bývalým letům na hradě a Černé louce oceňuji i to, že se člověk mezi přechody nemusel pořád zpovídat ochrance a ukazovat obsah zavazadel pětkrát denně. Stačilo jednou projít koridorem a měl vystaráno. Jen mě udivilo, že jsme museli vyhodit i jednu malou prázdnou láhev od minerálky. Ale je fakt, že jeden rok byly velké boje i s jídlem a ochranka nepouštěla dovnitř ani s pytlíkem buráků. Po studené sprše, která přišla v podobě kritiky od návštěvníků, se pak situace značně zlepšila a vlastní jídlo si lidé s tichým souhlasem nosili dál.

Nejsem z těch, kteří na festivalu nadávají na fronty u toitoiek a na pivo, to beru jako normální. Navíc při mé spotřebě dvou až tří piv denně to nebyl žádný problém. Ale co mě zaráželo - a to už přecházím k hodnocení - byly reakce některých lidí a jejich chování na koncertech.

Colours měly vždy skvělé publikum, které vytvářelo atmosféru. Letos se mi poprvé zdálo, že se atmosféra občas někam ztrácí. Netvrdím, že to bylo všude, ale kupříkladu na fantastickém vystoupení Tomahawk mě naštvalo, kolik lidí odcházelo. Jen jsem zírala a společně s Jirkou jsme současně prohlásili: "Kam ti lidi jdou? Jsou blbí???"

Kapela na pódiu předváděla ďábelskou šou, hráli do roztrhání těla, nadšení z nich doslova stříkalo a lidi pod pódiem znuděně postávali a někteří si z dlouhé chvíle posílali a četli esemesky (to je mor). Jistě, bylo tam už mnoho fanynek a fanoušků Jamieho Culluma, který vystoupil hodinu po Tomahawk, ale i tak si myslím, že si kapela zasloužila lepší publikum. Ani v dobách, kdy na festivalu bylo třikrát méně lidí, se mi nikdy nestalo, abych se na koncert na hlavní scéně dostala úplně dopředu, když jsem přišla těsně po začátku. Člověk si vždycky musel to místo vystát. Ale teď jsem neměla problém. Na jednu stranu mě to potěšilo, ale na tu druhou... Radši bych kolem sebe viděla nadšené obličeje než unuděné ksichty, které se objevovaly na postranních obrazovkách v prvních řadách. Kapela přitom byla opravdu vynikající a obešla se bez velkých efektů i superhvězdných manýrů. Patton doslova polykal svůj zlatý mikrofon a hluboko z jeho hrdla se dral řev, křik, chraplání, ale vše naprosto v souladu s precizně odehranou hudbou. Nakonec se nás optal, zda máme rádi country, že by nám rádi nějaké zahráli a kapela si se svým osobitým humorem pohrála s Just One More od George Jonese. To už byl vlastně jeden z přídavků, jinak se koncert nesl v duchu nové desky Oddfellows. Moc se nám líbili!

Ale to už jsem trochu předběhla. Neděli jsme načali v Gongu se Sarou Tavares a opět se nám povedlo usadit se vepředu. Bylo to dobře. Temperamentní Sara s vynikající kapelou předvedla doslova prosluněné vystoupení, které záhy vytáhlo lidi ze sedaček a přinutilo je nahrnout se před pódium a zpívat spolu s ní. Tady bylo vidět, že na Saru přišli opravdu jen lidi, kteří si chtěli užít koncert (chválabohu za rezervace) a vznikla parádní atmosféra. I když by se možná venku vyjímala lépe. Snad někdy příště.

***

Největším zážitkem a tím, nač jsem se v nejvíc neděli těšila, byl koncert Rokii Traoré. Představení desky Beautiful Africa jsem si nemohla nechat ujít a moc děkuji organizátorům za to, že ji pozvali. Spolu s Dhaferem Youseffem dvě nejlepší vystoupení letošních Colours.

Rokia, na pohled křehká a zranitelná, má v projevu ohromnou sílu emocí. Útlá kráska s kytarou a milým úsměvem strhla publikum svou upřímností. Kosmopolitní a emancipovaná hudebnice dokazuje, že blues z Afriky je možno bez bázně a hany kombinovat s moderními západními vlivy a její ztišený, přesto do duše pronikající naléhavý hlas má v sobě kus smutku i naděje. Přiznám se, že ve mně její vystoupení vyvolalo bouři citů, které přecházely od slz na krajíčku k úsměvu. A i když na jejím koncertě nebylo narváno, dalo se podle reakcí poznat, že Rokia zabodovala a získala si srdce posluchačů. Zásluhu na tom měla i vynikající kapela, složená jak z malijských, tak i z evropských muzikantů.

***

***

***

***

***

Těmito třemi koncerty skončily naše letošní Colours. Posezení u Devendry Banharta se nedá považovat za plnohodnotný koncertní zážitek a Jamieho Culluma, coby letošní hlavní hvězdu, jsem si nechala s klidem ujít. Nějak mi to v posledních letech nevychází. Po procházce vylidněným areálem a pozdní večeři ( tu jsme si taky vychutnali!) jsme pomalu opouštěli brány Colours a ubírali se k domovu. Tak zase příští rok!