Zakázané myšlenky

Lampička osvětlovala pracovní stůl ze světlého dřeva sporým, nažloutlým světlem. Na stole stál stařičký psací stroj s černými klapkami a šedovlasý muž s horečným soustředěním vyťukával poslední písmena. Konečně list papíru vyjel ze stroje, muž ho vytáhl a pomalu proti světlu pročítal. Jeho rty neslyšně šeptaly slova a ústa se při čtení usmívala. Konečně se mu to podařilo! Dopsal svůj první román. Vzápětí se ho zmocnily obvyklé pochybnosti.

---

Nikdy neoplýval sebevědomím, ani v mladých letech. Míval velké sny, ale malou odvahu na to, aby je uskutečnil. Už od mládí byl jeho velkým zájmem vesmír a vše, co s ním souviselo. Toužil bádat, objevovat, zkoumat a přitom snít s hlavou v oblacích. Měl silně vyvinutou obrazotvornost, jazykové cítění a také odborné znalosti, což nakonec uplatnil jako amatérský průvodce ve hvězdárně. Mohl být nablízku svým milovaným hvězdám a přitom vedl přednášky pro školní děti a mládež. Uměl vyprávět poutavě a barvitě, zaujmout svými příběhy a to se dětem líbilo.

Tehdy, když začínal, přišla do hvězdárny s jednou výpravou dětí Ona. Mladá, hezká učitelka s tmavě hnědýma očima. Usmívala se tak mile při jeho povídání, a pak se nechala pozvat na skleničku. Do té doby neměl vážný vztah a teď se bláznivě zamiloval do té dívky s temnýma očima. Duhovky měla ohraničeny černí a ze zřítelnic jí probleskovaly k okrajům nazelenalé paprsky. Její oči byly pro něj hvězdy. Víc než hvězdy, alespoň nějaký čas.

Povzdechl si a složil papíry na úhlednou hromádku. Škoda, že Marie nikdy neměla pochopení pro to, co chtěl dělat. Psal povídky pro jeden známý časopis, ale nebylo to nic, co by uspokojilo jeho tvůrčího ducha. Toužil vydat knihu a v hlavě měl rozpracováno nádherné téma. Byl to román o planetě Argonix, která je identickým dvojčetem Země. Stejní lidé, zdánlivě stejné příběhy. Ale jejich oči viděly víc a hlavně věděly. Měl to téma v hlavě mnoho let a teprve v důchodu si našel čas ho pořádně rozpracovat. Dřív, když ještě chodil do práce, ho Marie nenechala věnovat se příliš svým koníčkům. Považovala to za ztrátu času, který mohl věnovat užitečnějším věcem... a hlavně vydělávání peněz. Marie měla ráda peníze, především však požitky, plynoucí z jejich nadbytku.

Psaním povídek si přivydělával docela slušně, krom toho měl práci v kanceláři. Ve hvězdárně skončil, když se s Marií vzali. Brzy přišly děti a nebyl čas na smutnění a přemýšlení o tom, kam se jeho život mohl ubírat. Rodina mu byla vším, děti i ženu miloval.

Za dveřmi pracovny slyšel lehké šourání jejích pantoflí a hlas, nepříjemný a vyčítavý.

"Karle, co ještě svítíš? Co tam zase děláš, pojď už si lehnout!"

Marie neměla ráda, když dlouho svítil. Šetřila, i když nemusela. Ale podezíral ji, že mu zakazovala ponocovat spíš proto, že se jí pak vzdaloval. Často usnul na kanapi a ona zůstala v jejich ložnici sama.

Bez zaklepání vstoupila a štítivě se rozhlédla kolem.

"Fuj, tady je ale svinčík! Taky by sis mohl otevřít okno. A co tu vlastně smolíš?" pravila opovržlivě a vzala jeden list papíru z hromádky do ruky.

"Nech to, je to originál! Zítra to nesu do redakce," řekl Karel s trochou ostychu.

Zvedla papír blíž k očím a přečetla letmo pár řádků.

"Nesmysl! Nikdy ti to nevezmou! Taková blbina..." ušklíbla se a přejela rukou po stole. Zůstávala za ní světlá cestička. Vítězoslavně zvedla ruku a zašermovala mu s ní před očima.

"Koukni! Kdypak sis tu naposled utíral prach, co? Nebýt mě, shniješ ve špíně!"

Byl zticha, ta slova znal nazpaměť. Copak nechápala, že v návalu tvůrčí práce nebude běhat po pokoji s prachovkou a vysavačem? Aby byl doma klid, vesměs ustoupil. Pořád ustupoval, celý život. Dělal to, co si přála a snažil se vyhovět.

Nechápal, kdy se stala ta změna a Marie se vůči němu začala chovat tak přezíravě a s despektem. Bývala to milá holka a v počátcích jejich manželství zažíval skoro idylu. Děti měli krásné a zdravé, dělaly jim jenom radost a obě vystudovaly vysoké školy. Teď se domů vracely jen občas, měly už své rodiny a práci. Karel chápal, že to jinak nejde. Ale bývalo mu smutno. Marie se nudila, kromě domácnosti neměla žádný koníček. Vlastně ano - chodila drbat k sousedce a pomlouvala ho. Poznal to z pohledu, který na něj sousedka vždy vrhla při letmém setkání na chodbě.

Vstal a šel otevřít okno. Záclona se tajemně vzdouvala a on zasněně hleděl na nebe plné hvězd.
"Marie, pojď se podívat! To je nádhera!"

"Dej mi pokoj. Až si tu uklidíš, přijď si lehnout. A ne že tu budeš zase hnípat až do rána, ty starý jezevče!" štěkla Marie a zavřela hlučně dveře.

Karel posmutněl. Díval se sám z okna a nasával vlahý letní vzduch. Okouzleně hleděl na oblohu a jeho smutek se rozplýval. Ona tomu nerozumí, nechce. Zítra se uvidí, co mu řeknou v redakci. Snad se mu povede to, o čem sní celý život.

Ležel na gauči s rukou za hlavou a naslouchal zvukům noci. Tichý větřík si pohrával se záclonou a on snil s očima dokořán, až se mu nakonec únavou samy zavřely. Ve spánku cítil podivné dunění, které přecházelo v kvílivý zvuk. Místností se rozlilo červené světlo a z okna proudil dovnitř nezvykle horký vzduch. Karel se posadil na posteli a rozhlédl se.

Nebyl v pokoji sám, u stolu stál muž. Karel mu neviděl do obličeje, ale z jeho celkového postoje a držení těla vycítil, že je ještě mladý. Držel v ruce list z hromádky jeho budoucí knihy a se zájmem si ho prohlížel.

"Co chcete? Kdo jste a jak jste se sem dostal?" Myšlenky v hlavě vířily jako splašené, chtěl křičet, ale nedostávalo se mu dechu.

Muž se pomalu otočil a s úsměvem vešel do světla. Karel si uvědomil, že je mu jeho tvář něčím velmi dobře známá a píchlo ho u srdce. Tak už jsou tady! Argonixané nejsou výplod jeho fantazie, oni opravdu existují!

Mladík byl jeho přesným obrazem - vypadal jako on v letech, kdy se setkal s Marií. Viděl mu teď do očí a zpozoroval v nich mírnost a jistou poddajnost s náznakem smutku. Popošel až k němu a vzal ho za ruku.

Ucítil lehký stisk jeho dlaně a s důvěrou mu ho oplatil. Náhle stisk zesílil a v tu chvíli se místnost roztočila a stěny se rozvlnily. Zvuk sirény zesílil, oba vstoupili do narudlého světla. Na okamžik ztratil vědomí...

Když se opět probudil, ležel na polstrovaném lůžku v dokonale sterilní místnosti. Kolem byly skleněné stěny a všude blikala červená světla. Vedle mladíka stála žena s rouškou přes ústa. Viděl jenom oči, které se přibližovaly, až zpozoroval jejich rozšiřující se zřítelnice. Kolem nich probleskovaly nazelenalé paprsky a celá duhovka byla ohraničena neobvykle temným okrajem. Marie?

Marie se otočila k mladíkovi:

"Zajistěte nehybnost objektu. Potřebujeme se dostat k jeho myšlenkám, jsou příliš nebezpečné!"

"Nechte ho jít," zaprosil mladík tiše.

Mariin pohled vyzařoval nesouhlas, zřítelnice se zúžily.

"Podejte mi skalpel!" řekla ledově.

Píchnutí v levé paži ochromilo jeho snahu vstát. Neznámá síla ho přimáčkla do podušek, ovanul ho horký dech a pak už necítil nic...

Probudil se zpocený a slabý. Pohlédl k oknu, bylo stále otevřené. Hlava mu třeštila a chvíli trvalo, než si vzpomněl na to, co se v noci odehrálo. Rukou zašmátral na čele, ucítil lepkavou vlhkost.

Vstal a popošel ke stolu. Hromádka papírů byla poházena, některé listy ležely na zemi. Tak přece se mu to nezdálo! Sebral je a znovu úhledně srovnal. Pak se usmál.

Vytáhl ze skříně cestovní tašku a vložil do ní rukopis. Ještě pár kousků oblečení a může jít. Kam, to sám nevěděl. Věděl jen, že se musí dostat pryč z dosahu Marie. V noci všechno pochopil.

Bude zuřit, bude křičet a volat mu, aby se vrátil. Tak ať. On už se nikdy nevrátí. S úsměvem na rtech vyšel z pokoje rovnou do slunečního světla. Najednou mu bylo neuvěřitelně lehko.