Vědět či nevědět
V uplynulých dnech jsem často pomýšlela na staré pořekadlo: Co oči nevidí, srdce nebolí. Ano, v nepříjemných situacích mívám někdy tendence strkat hlavu do písku a nevidět - proto taky občas neotevírám zásilky z bankovního ústavu, (abych nemusela pohlédnout v tvář svému bídnému kontu, jež nechutně vykořisťuji), zavírám oči (a současně si i ucpu nos) nad přestárlým inkontinentním kocourem, a taky nerada řeším věci, které v domácnosti nejsou vidět. Stal se ze mě v poslední době lenoch a opravdu jsem na spoustu věcí zvysoka kašlala s tím, že "se to nějak potom až".
Nicnedělání u mě většinou jde ve vlnách, které střídají záchvaty pracovitosti, což je ovšem největší mor právě pro sladké nevědomí. Pokud nic neděláte, můžete v něm setrvávat a blaženě snít - pokud se ale rozhodnete pohlédnout pravdě do očí, bude to bolet. A jelikož se ráda týrám, rozhodla jsem se, že s nevědomím zatočím a začnu likvidovat jeho následky.
Můj byt už nějakou dobu připomínal poklidnou hladinu rybníka - nahoře si šplouchají vlnky, sem tam se zaleskne stříbrná kapří šupina a kačenky čeří nožkama vodu temnou jako inkoust. Odvážný pohled potapěče tuto idylu však naruší děsivými výjevy, které se ukrývají někde mezi spletí chaluh a bahnitým dnem, na němž si hoví příšery s vyboulenýma očima. Dokud jsem se rochnila na hladině a nechávala se zalévat zlatavými paprsky odpoledního slunce, bylo všechno fajn. Jenže pak se má noha otřela o slizkou obludu, do chaluh jsem se zase poněkud zapletla a dobrý pocit byl fuč. Bylo jasné, že pokud nevyvezu bahno a nezničím nánosy, můžu se taky utopit.
Kdybych jen věděla, co mě čeká, možná bych si preventivně vrazila pár facek - i když jak se znám, tak by mi to nejen nepomohlo, ale navíc odradilo od bohulibého záměru. Místo fackování jsem tedy poplácala po rameni sebe i syna, který se do celé akce taky zapletl, a dali jsme se do práce. Plán zněl - zbavit nánosů dvě místnosti, vymalovat je a dokonale uklidit. Znamenalo to ponor do útrob skříní, zásuvek a úložných prostor, kde jsem první dny nacházela úlovky vskutku netušené. Mnohé z nich byly vzápětí vyhodnoceny jako balast, kterého je třeba se zbavit, což jsem s radostí a vervou prováděla asi dva dny. V zápalu práce mi nedošlo, že některé věci by "se mohly hodit".
Vyhodila jsem smirkový papír, jenž jsme pak postrádali při začišťování omítky, a určitě ještě spoustu dalších užitečností, o čemž se dle Murphyho zákonů teprve přesvědčím. Kochala jsem se perfektně vyklizenými skříněmi, které zeštíhlely jako státní rozpočet, a děsila se toho, co přijde dál. Před samotným malováním bylo třeba vyplenit hobby market - nakoupili jsme asi čtyřicet kilo barev, štětce a válečky, mřížky a kbelíky. Dále bylo třeba zásobovat polní kuchyni konzervami, neboť mi bylo jasné, že vařit nebudu schopna.
***
Obrazové vyjádření pocitů....
První den malování jsme si užili hodně legrace. Nejprve jsme zjistili, že modrá barva v ložnici je tak agresivní, že ani po důkladném omytí saponátem nechce zmizet pod nánosem bílé. Dále se zjistilo, že omítka kolem oken je zřejmě z písku a padá. Tyto problémy jsme vyřešili malířským tmelem, jehož povážlivě ubývalo s přibývajícím časem. V zásobě jsme měli několik plakátů, o jejichž použití jsme neustále diskutovali. Bylo nám ale jasné, že by jich muselo být hodně na to, aby zakryly všechny defekty. Vsadili jsme na pozitivní myšlení a za neustálého povzbuzování :"Jé, to je krásné," jsme nakonec dokázali téměř nemožné - vypadalo to fakt dobře. Když si něco vsugerujete, tak to prostě funguje.
Druhý den už jsme se moc nesmáli. Už jsme věděli, že je lepší seškrábat nános barev v druhém pokoji až na omítku a to byla docela svinská práce, když máte jen jednu škrabku. A jakmile jsem byla v nejlepším a kolem mě i na mně se tvořila souvislá vrstva oškrábané zdi, zazvonil u dveří pán z RWE a dožadoval se jakéhosi dokladu. Ten dobrý člověk vůbec nepochopil, že v tom chaosu ho nenajdu a civěl na mě jako na blázna. Taky jsem asi vypadala jako po útěku z ústavu.
Další problém nastal ve chvíli, kdy nám vypadl v pokoji proud a nešlo světlo. To pak oceníte poměrně dlouhé dny a poslední tah válečkem dokončíte s večerním soumrakem. Tak nějak se asi museli cítit naši předkové v době před vynálezem žárovky. Kdybych se měla teď rozhodnout s vědomím, co mě čeká a dělat to znovu, asi bych se na to vyprdla. Tak už to většinou bývá.
Komentáře
Okomentovat